ÚVOD

V letošním 8. ročníku literární soutěže se zúčastnilo celkem 56 autorů, z toho 7 soutěžilo v obou kategoriích.

Soutěžních příspěvků bylo celkem 63, z toho 33 v kategorii poezie a 30 v kategorii próza, což je co do množství rekord dosavadních ročníků.

Letošní ročník přinesl i některá překvapení. Jedním z nich je například to, že se soutěže zúčastnilo hromadně 15 studentů kvinty gymnázia v Rakovníku, někteří z nich dokonce v obou kategoriích. Dalším překvapením pro porotu byla i povídka psaná v angličtině, ke které byl přiložen český překlad. Jednalo se o jedinou práci v cizím jazyce, takže ji porota sice nevyřadila jako příspěvek mimo dané kategorie, ale také neměla možnost srovnání s jinými soutěžními pracemi tohoto druhu.

Nově se mezi soutěžními příspěvky objevila i část většího celku – zřejmě románu.

V próze převažovaly povídky o mezilidských vztazích a konzumním životním stylu společnosti. V poezii převažovaly lyrické básně, novinkou byla tzv. vagantská poezie.

Počet, žánrová pestrost i kvalita autorských příspěvků jsou tedy velmi nadějným jevem do budoucích ročníků soutěže.

Organizační výbor LKNB

POEZIE

Lukáš Filip – cena poroty

 Eva Procházková – cena poroty

 Jindra Lírová – čestné uznání

 KOLEM NÁS

Delicie Nerková – čestné uznání

Magdalena Pokorná – čestné uznání

Doteky věčnosti
aneb
Sotva postřehnutelné OKAmžiky

PRÓZA

Hana Bendová – cena poroty

Poslední z rodu

Profesor Písecký už pár minut obracel v prstech svůj nejnovější nález. Nakonec ho opatrně položil zpět do krabice a rozrušeně si stáhnul bílé ochranné rukavice.

„Tak co tomu říkáte?“ obrátil se na své studenty. Oba upřeně hleděli na filigránový náhrdelník a představovali si, jak musel být kdysi krásný.

„Nelze vyloučit, že skutečně patřil Kateřině. Je podobný tomu na rytině,“ pronesl bez zaváhání mladík v brýlích.

„To ano. Jenže Kateřina zemřela jako mladá dívka, o tom není pochyb. Kostra z chodby patří ženě mnohem starší,“ namítl profesor.

 „Šperk možná patřil Kateřině z Dolňan, ale nikoliv tělo, na kterém jsme ho našli,“ namítlo děvče s výraznýma tmavýma očima, které mělo na tváři ještě šmouhu od vlhké hlíny. „Myslím, že Kateřina leží v rodinné hrobce.“ Podala profesorovi hustě popsaný list papíru. „Před chvílí to přišlo.“

„Žena, odhadovaný věk kolem patnácti let,“ zamumlal Písecký.

„Tvrz zanikla při rozsáhlém požáru, když ji vyplenil znepřátelený rod Jilnických,“ zamyslel se Lukáš. „Podle záznamů Petr z Jilnic přikázal nechat mrtvé na hradbách. Není známo, kde a že vůbec byly jejich ostatky pohřbeny. Z členů nenáviděného rodu dovolil pohřbít pouze Kateřinu, neboť byla toho času jedinou urozenou ženou na hrádku. Hrobku pak dal zazdít. Nikdo z rodu nepřežil,“ odříkával jako z učebnice. „Žena v hrobce byla oblečená jako šlechtična. V hrudní dutině se našel hrot šípu, žebra na levé straně nesou stopu zásahu mečem. Byla zavražděna. Souhlasím s Janou, v hrobce je s největší pravděpodobností Kateřina z Dolňan.“

„Jak se ale její šperk dostal k ženě z chodby?“ podivila se Jana a unaveně si prohrábla oříškově plavé vlasy.

„Mohla ho dostat darem, nebo ho někde najít. Nebo ukrást a na útěku z obležené tvrze byla zabita,“ navrhl Lukáš.

„Zabita a neokradena? Tělu v hrobce zůstaly jen šaty, nikde se nenašel jediný šperk. Jilničtí nebo spíš jejich žoldáci odnesli všechno cenné. Proč by nechávali tak drahou věc na krku bezbranné ženy?“

„Dost spekulací,“ přerušil je profesor. „Do zítřka si nastudujte zprávu z laboratoře. Jakmile přijdou výsledky nálezu z chodby, dozvíme se víc. To je pro dnešek všechno.“

Stmívalo se. Roztřesená postava dívky se choulila na kolenou pod křížem na zdi. Po stěnách třepotavě poskakoval děsivý odraz plamenů. Věděla, že se blíží konec. Slyšela z nádvoří hukot ohně, hluk boje, nářek umírajících. Už neměla odvahu podívat se znovu z úzkého okna věže. Naposled zahlédla, jak na hradbách padl její otec i dva bratři. Víc vidět nechtěla. Z chodby zaslechla dunivé kroky. Někdo běžel po dřevěných schodech. Čekání. Čekání je nejhorší. Který to bude? Který z nich? Samotný Petr z Jilnic, nebo spíš nějaký bezejmenný žoldák? Někdo zabušil na dveře. A znovu, naléhavěji. Zvedla hlavu. Vojáci by dveře rovnou vyrazili… Odvaha se jí vrátila. Rozhodla se. Neumře jako zbabělec schoulená v koutku. Ženy z Dolňan jsou statečné. I ona bude statečná. Vykročila ke dveřím, odsunula závoru a otevřela je dokořán.

„Pořád mi to nejde do hlavy,“ povzdechl si Lukáš. „Podle všeho je dívka z hrobky Kateřina. Odpovídá dobou úmrtí, věkem i příčinou smrti. Filigránový náhrdelník byl bezpochyby též panny z Dolňan. Na tomhle snímku je dokonce vidět její iniciála, vyrytá na rubu náhrdelníku. Naopak kostra z chodby náleží ženě mnohem starší, podle všeho manuálně pracující. Zbytky šatů by odpovídaly spíše obyčejnému oděvu prosté ženy. Seděla zahalená do vlněné přikrývky. Nejzajímavější je, že zřejmě zemřela přirozenou smrtí. Navíc srovnáním kosterních pozůstatků bylo zjištěno, že nenesou žádné společné příbuzenské znaky.“

Jana si zamyšleně mnula bradu.

„Žena z podzemní chodby nezemřela při obléhání, Lukáši. Podle záznamů v kronice dal vstup ze sklepení zasypat pan z Jilnic po dobytí tvrze. Nedokážu si představit, že by se tam schovávala a oni ji přehlédli. Tak dlouhá chodba zase není. Mohla vejít volně z druhé strany až mnohem později. Nebýt toho náhrdelníku, vůbec bych ji s hrádkem nespojovala. Proč tedy prostá žena umírá sama bez cizího přičinění ve staré zasypané chodbě pod tvrzí, na krku náhrdelník Kateřiny z Dolňan?“

„Johanko,“ vyhrkla. „Kde se tu bereš? Myslela jsem, že… že…“

„Není čas, má paní,“ šeptalo rychle dlouhovlasé děvče, jako by je snad v té vřavě mohl někdo slyšet. „Svlékni se, honem! Vyměníme si šaty.“

„K čemu to,“ pronesla vyhasle Kateřina. „Nebude to dlouho trvat a věž padne.“

„Padne, ale my u toho zrovna být nemusíme.“

O rok starší Johana, která už nějakou dobu dělala Kateřině společnici a komornou, z ní hbitě stáhla šaty. Než se Kateřina nadála, stála tu v jednoduchém oděvu, s oříškově plavými vlasy svázanými jen obyčejnou stužkou.

„Služebnictvo mne přece zná,“ namítla stísněně. Stále nechápala, proč to Johana dělá.

„Zná,“ řekla pochmurně, „ale nemyslím, že by je nechali naživu. A i kdyby, neprozradí tě. Tak pojď už, na řečičky nemáme kdy.“

Chytla ji za ruku a vlekla po schodech dolů. Vzduch čpěl kouřem, dusil je a štípal do očí. Seběhly po schodišti a prošly až do nepoužívaného sklepení. Johanka ji dál vláčela vlhkou tmou. Hluk boje za nimi utichal. Tvrz je téměř dobyta a domov malé Kateřiny se rozpadne na prach, stejně jako těla jejích milovaných. Má vůbec smysl schovávat se? Najdou ji. Skoro si přála, aby ji našli. Její svět se zhroutil, nic nezbylo. Nač ještě zůstávat? Nač bojovat, pro koho? Musí být statečná, musí, maminka taky bývala. Kateřina tiše vzlykla. Johanka jí naléhavě sevřela rameno.

„Projdeme chodbou, Kateřino. Ústí na vozovou cestu. Půjdeme doprava a pak potokem až k Zabitým. Počkáme tam na starého Hynka, pálí nedaleko milíře, ví o nás. Odvede tě do bezpečí,“ drmolila jí do ucha.

„Jakou chodbou?“ nechápalo děvče.

„To máš z toho, že pořád sedíš v komnatě a vyšíváš,“ rozzlobila se na oko Johanka. „Dospělí dávno zapomněli, ale děti ne. I kuchařův synek ví, kudy chodba vede. A sundej si z krku ten náhrdelník, prozradil by tě. A neboj se, jdu hned za tebou, přísahám.“

„Ale chodba je jen legenda,“ bránila se chabě. Johance najisto z hrůzy přeskočilo, tím si byla jistá. Místo odpovědi ji odhodlané ruce postrčily vpřed do tmy a Kateřina zjistila, že některé legendy mohou být pravdivé.

„Co se dělo pak, když byla tvrz definitivně zničena?“ vyzvídala Jana a nahlížela Lukášovi přes rameno. Bylo jí ho líto, ona si tu zatím jen užívala. Sice se věčně brodila blátem a tahala se s kolečky plnými hlíny, ale to k archeologii patří. Bavilo ji to. Lukáš musel navíc pracovat na své seminární práci. Písecký mu nic neodpustil.

„Rod Jilnických získal pozemky a vesnice, co patřily k hrádku. Král jim je přenechal, myslím, že měl s pány z Dolňan taky nějaké nevyřízené účty.“

„To Jilnického ani nepotrestal?“

„Proč? V kraji byl konečně klid a drobná šlechta se přestala škorpit. A možná byl sám rád, že si nemusí špinit ruce. Navíc rod z Dolňan nebyl ničím významný. Zkrátka se za nimi zavřela voda dějin.“

Stará šedovlasá žena se sotva vlekla. Zadýchávala se. Tady někde to musí být. Ano, už je blízko, ví to. Konečně! S námahou se protáhla mlázím a po kolenou vlezla do staré chodby. Unavené srdce se jí radostně rozbušilo. Šmátrala rukama ve tmě, kousek popošla, pak si musela sednout. Cesta ji vyčerpala. Opřela se o vlhkou stěnu a přikrývku si přitáhla blíž k tělu. Vrásčitou rukou se dotkla drahocenného náhrdelníku na svém krku. Téměř celý život ho úzkostlivě schovávala na dně truhlice. Až dnes si ho připjala na krk. Dnes je ta správná chvíle. Nemůže ho nechat dětem, přinesl by jen

neštěstí. A ona je musí chránit. Ukryje ho na věky věků, dřív než její slabé srdce dotluče. To poslední ještě musí udělat. Johanka čeká. To ona jí dala nový život. Život po boku milovaného muže a dětí, život uprostřed kamenitých políček. Život těžce pracující vesnické ženy. Nelitovala, byla šťastná. Manžel zemřel a mladí už dávno měli své rodiny. A své děti. Malé caparty s oříškově plavými vlasy a tmavě hnědýma očima. Toto je její odkaz, její dědictví. Dá Bůh, že nebude posledního z jejich rodu. Těžce vydechla. Tlak na hrudi sílil. Johanka čeká… Johanka lhářka. Vrátila se do komnaty. Čeká tiše, trpělivě a s hlavou vztyčenou. Dupání po schodech. Rány sekyrou na dveře. Zvuk tříštícího se dřeva a křik žoldáků. Johanka ve zdobených šatech panny Kateřiny, ve vlasech vetknutou perlovou čelenku, poslední živá z tvrze nad Dolňany.

„Takže jak zní vaše závěry, Lukáši?“ zeptal se profesor Písecký.

„Že v hrobce skutečně leží poslední potomek rodu z Dolňan, tedy Kateřina. Odpovídají tomu výsledky našeho průzkumu, zpráva z laboratoře i záznam kronikáře. DNA bohužel porovnat nemůžeme, nemáme žádný materiál z těl případných příbuzných.“

„Logický závěr,“ pochválil ho Písecký. „A ty, Jano? Máš nějaké vysvětlení k filigránovému náhrdelníku a ženě z chodby?“

„Nemám, pane profesore,“ zavrtěla rozpačitě hlavou.

„Ovšem, tuto záhadu jsme dosud nerozluštili, a možná ani objasněna nebude,“ přikývnul Písecký.

„To nezní příliš povzbudivě,“ povzdechlo si děvče. „Moc ráda bych věděla, co se tam stalo.“

„Bez tajemství a touhy po poznání by byl život nudný. Bloudit, spekulovat, zkoumat, nacházet. A nakonec porozumět. Objevovat zapomenuté. To je náš úkol. Lidská paměť je velmi krátká, milá Jano. Jednou si naši potomci budou lámat hlavy nad pozůstatky třeba tady Lukáše.“

Jana se usmála a konečky prstů se jemně dotkla filigránového náhrdelníku. Pak upřela na profesora své velké čokoládově tmavé oči a přiklopila krabici víkem.

Václav Franc – cena poroty

ZA VODOU V RÁKOSÍ

"Pájo, skoč pro pár lahváčů nebo cestou leknu žízní!" Rambo si otřel čelo a potáhl z cigára. "Tak švihej nebo nám to foukne!" Teprve teď se nejmladší člen party pohnul směrem k nádražnímu bufetu.

"Tak Šimi, co ti vlastně říkal King?" Viki pohodila hlavou k vytáhlému dlouhánovi.

"No co, volal ti do práce, sháněl tě, ale už tě nechytnul, tak brnknul mně. Má fotra ve špitále, snad infarkt nebo co, tak za ním musel."

"A přijde?"

"Neměj péči. Vomrkne situaci a večerním courákem je za náma."

"A neměla bych na něj radši počkat, co když...."

"Co šílíš? Seš jako šibnutá patnáctka. Když říkám, že v devět bude u vody, tak mi můžeš věřit." Letní sezóna začínala a parta se stěhovala do přírody.

"Podívej, Bára taky nejede a mám se zbláznit."

"No jo, jenže Bára maká."

"Ale houby," otočil se Šimi po Rambovi, ale ten byl zaneprázdněn volkmenem.

"To sem jen tak kec před klukama. Doma má dusno za minulej tejden. Řekla, že fachá a fotr si to šel zjistit a udělal Báře boro."

x x x

Jmenuji se Veronika, ale v partě mně nikdo neřekne jinak než Viki. Všechno začalo nějak v březnu. Kluci kolem Kinga slavili Pájovu plnoletost u nás v podniku. Tou dobou jsme měli praxi v Centiku, teda v Centrále. Má to honosnej název, ale jinak je to takovej lepší pajzl. Když člověk vidí plac po zavíračce, tak mu je na blití. Tenkrát v březnu to King roztočil. King je frajer, má ale přirozenou autoritu v partě, jak říká táta, když doma začne školení. Táta nepostřehl, že už nejsem malá holka. Kdyby záleželo na něm, tak bych chodila domů ve čtyři a nikam nevytáhla paty. Prej se pro mě obětoval, ani novou mámu mně nepřivedl,  a kdo se mu vo to prosil ? Kdyby byl normální, tak přivedl ženskou, dokud jsem byla malá. Pamatuju se, jak k nám chodila teta Vlasta. Táta najednou neměl na nic čas,  večer mě zpracovával, co bych tomu řekla, kdyby se nastěhovala a tak. A já ji jednou vyhodila. Fakt. Mysleli si, že už spím a zapomněli se zamknout v ložnici. Když zvuky sílily, strašně jsem se bála a  vtrhla jsem do ložnice, právě v nejlepším.

"Paní, co to děláte taťkovi?" Vidět tu scénu v bijáku, tak se počůrám. Jenže mě bylo tenkrát pět a fakt jsem měla o tátu strach. "Běžte pryč, vy zlá, ošklivá paní!" křičela jsem a teta Vlasta vycouvala. Možná, že se tajně scházeli, ale u nás doma se už neobjevila.

To jsem ale odběhla od Kinga. King je frajer. Je jinačí než ostatní kluci. Třeba René, ten byl praštěnej do muziky. Ne že bych si nešla zatrsat, ale člověk je v lokále nahoněnej, že si radši sedne a chce změnit vzduch. Svíjel se po zemi a docela dost pil. I na mě to bylo dost. Když jsem ho táhla domů, vyváděl a občas byl trapnej. Dovedl se vytahovat, ale jinak ... Evžen ten byl samej fotbal. Na rande odříkával jedenáctky a chtěl si nechat vytetovat přes prsa MILUJI SPARTU. Blázen. Když jsem mu dala kopačky, tak začal ječet, že jedině Sparta je věrná až za hrob, že jsou ženský mrchy. Dalibor  jen vysedával po hospodách. Ved řeči o posmrtným životě a kluci mu říkali Poustevník. Byla s ním hrozná nuda. Než jsem ho dokopala k akci, trvalo to celou věčnost. Měsíc jsme spolu chodili a on pořád nic. Nevěděla jsem, jestli není teplej. Po zábavě jsem to na něj vybalila, třás se jako kuře před popravou, prostě byla jsem jeho první holka.

Jenže King byl třída, měl partu, která šlapala jako hodinky. Stačilo, aby vstal od stolu a ukázal na někoho, kdo ho naštval a Rambo měl pohotovost.

Rambo a Pája, to je tady kapitola sama pro sebe. Rambo je Ivan, ale přezdívku získal přes svoje svaly. King o něm říká, že kdyby měl v hlavě to, co má ve svalech, tak je z něj něco velkýho. Rambo dokáže někomu rozbít hubu, ale jako kluk je nemožnej. Pája vypadá jak teplouš, je drobnej , až zženštělej. Jednou jsem se na něj přimáčkla v autě při stopu a hned zčervenal. Trochu mi připomíná Dalibora. Ale King ho z party nepustí, protože s Rambem dělá srandovní dvojku, něco jako Laurel a Hardy. Navíc má Pája chalupu na venkově a je klukům vděčnej, že ho zachránili. Našli ho, jak do něj jiná parta buší před hospodou. King jako Robin Hood chrání slabší, tak s Rambem mezi ně vlítli a udělali pořádek. Pája měl pár šrámů a vymlácenej zub, ale od tý doby udělá pro partu všechno.

Jen Šimi dělá občas  problémy. Jenže co má Báru, tak je v pohodě. Bára s náma jezdí málo. Fotr jí dělá problémy. Šimi se s Kingem občas hádá. King má na něj vztek, že si dělá, co chce, ale jinak Šimi hraje na kytaru. Pár písniček umí i anglicky, ale King říká, že machruje. Občas se kvůli tomu chytnou, protože Šimi Kingovi předhazuje, že by nezahrál ani Skákal pes.

Šimi má mašinu, vlastně měl. V zimě měl malér. Vyváznul s podmínkou a měl zlomenou haksnu, pár tejdnů si poležel ve špitále. Vod tý doby napadá trochu na levačku, ale jinak je sympaťák. King na něj trochu žárlí, protože jsem mu jednou řekla, že kdybych nechodila s ním, tak bych to zkusila s Šimim. Jenže já mám Kinga. Je do mě zabouchnutej. Normálně dříve koukal za každou buchtou, ale co má mne, tak mu vostatní ženský můžou bejt ukradený. Sama nevím, jak jsem bez něj mohla těch sedmnáct jar vydržet.

x x x

"Viki, pocem!“ žadonil Šimi.

"Pánové, tohle vidět King," smál se Rambo, když se Viki usadila v těsné blízkosti Šimiho.

"Vo co de?" Šimi postavil prázdnou láhev od piva do trávy.

"Já jen, že Viki si chvíle nekonečného čekání příjemně krátí," smál se Rambo hlasitě dál, že i žáby u rybníka přestaly kuňkat.

"Radši něco zahraj!" vložil se do rozhovoru Pája. "Je tu zábava jak v márnici!"

"Hele, mladej, neporoučej. Měl bys jít spát, večerníček už byl," usadil ho Šimi.

"To je fakt, už jsme na suchu, tak skoč do chatrče pro další," Rambo posílal mladšího kamaráda pro pivo.

Pája vstal a zapotácel se: „Kolik kousků mám přinýst? Viki, ty chceš taky?"

"Nedělej, že umíš počítat a přines jich, co pobereš," přikazoval Rambo a sám vstal. Pája se polekal a bez dalších slov odklusal do chaty. "Já si zatím ... odskočím," začal si povolovat kalhoty Rambo.

Šimi přitáhl Viki k sobě. Vesnice v dálce zhasla a půlnoc se blížila. Šimi nahmátl první knoflíček a odjistil jej. Viki se nebránila. Ruka postupovala přes barikádu halenky až svírala hrot Vikina ňadra. "Co je?" teprve teď Viki ucukla. "Teď ne, přijde King."

"Ale Viki?" přitáhl ji zpět.

"Co děláš, říkám, že teď ne."

"Ale King nepřijede," vybalil pravdu Šimi.

"Nepřijede?"

Blížil se Rambo a dopínal si kalhoty a Pája rachotil s lahvemi.

"Ale, ale, jako dvě hrdličky," parodoval Rambo, když viděl rozhalenou Vikinu halenku. "Jen King  zmizí z dohledu a už se cukrujou."

"Blbci," okřikla je. "King nepřijede a Šimi nám lže!"

x x x

Chalupu sehnal Pája. Nic moc, chatrč, snad to podědil po dědkovi. Rodiče chtěli chalupu střelit, lufťáci se můžou potrhat, ale Pája  ji zachránil pro nás. Je v perfektním místě, u rybníka. Doma slíbil, že se budeme starat o všechno potřebný. Opravovat  a tak. Kluci slíbili, že mu píchnou, aspoň máme důvod, proč každej tejden vyrážíme ven. Šimi měl řeči, že ho nebaví sedět pořád na jednom místě, ale  King ho usadil, že se aspoň nemusíme vláčet s báglama a žebrat vo nocleh.

Od toho mejdanu, co bylo Pájovi osmnáct, sem jezdíme pravidelně. Voda v místě, táboráky, Šimi brnká na kytaru, kecáme a tak. S Kingem se chodíme koupat před půlnocí jen tak. Prostě bezva. Většinou koupání končí za rybníkem. Máme tam svoje místečko, kde nás nikdo nemůže šmírovat. Tam za vodou v rákosí si mě poprvé King bez dlouhejch řečí vzal. V přírodě to má jiný grády, jak říká King. Sice je někdy kosa a tráva studila děsně do zad, ale King se jen smál, že jsme jako vodník s vílou a když nebudu hodná, že mě stáhne pod vodu a dušičku zavře do hrníčku.

V sobotu někdy razíme do místní hospody. Kolem Velikonoc pořádali místní hasiči mejdlo. Začali nás vyhazovat, že nemáme společenskej vohoz. King na toho chlápka vystrčil zadek se zaplátovanejma riflema. Tatík v kvádru dělal machra a vyskakoval, tak ho Rambo usadil a King křičel, že kvádro nepotřebuje, protože se nechystá do dřevěnýho futrálu. Vod tý doby se s domorodcema moc nestýkáme. Stačíme si prostě sami. Naše prima parta.

x x x

"Viki, ty si myslíš, že ti King nezahnul?" hádka rostla. Končilo škádlení, plamen přeskočil na všechny aktéry.

"Tahal se každou chvíli s jinou," přidával Šimi a pásl se na Vikiných rozpacích. "Zrovna o tobě říkal, že seš studená jako kus ledu. Že tě asi pustí k vodě," pokřikoval Šimi a byl k neutišení.

"Co si myslíš, ty hajzle, ty ....!" Viki se začala sápat na Šimiho.

"King vůbec nemusel za fotrem, to jsem si vymyslel, ale našel si jinou buchtu, když to chceš vědět," křičel Šimi a uhýbal Vikiným pěstím.

"Ty hajzle, ty hajzle," bušila do Šimiho hlava nehlava. Točila se jí hlava, alkohol udělal své. Sedla si na lavičku a začala brečet.

"Tos přehnal," zastal se Rambo dívky.

"Ty si myslíš, že King s váma hraje férovku. Je to křivák. Třeba ty prachy, vzpomínáš Rambo, jak se ztratily. Dělal scény a přitom mu zůstaly pod pazourou, nedal nám ani korunu a tady se nechá živit vod chudáka Páji, protože ví, že se mu nikdy nepostaví," z  Šimiho šlehaly plameny zášti a nenávisti. Šlo o moc v partě.

"A proč to říkáš až teď?" zajímal se Rambo.

"Proč? Držel mě v šachu. Helfnul mně jako svědek při tý bouračce a myslí si, že mu budu věčně zobat z ruky. Já vám to teda vyklopím všechno. Víte, jak je to s Bárou? Fotr by ji pustil, ale nechtěla sem jezdit, protože když jsem byl ve špitále, tak ji chodil King navštěvovat. Dělal, že to dělá kvůli mně a přitom ji přeříznul. Já blbec mu byl ještě vděčnej."

"Tý, vole, fakt?" divil se Pája.

"A vona všechno věděla a kryla ho!" ukázal Šimi na vzlykající Viki.

 "Ten hajzl," Rambo se hnal k Viki. "To se musí pomstít!"

 Viki nevnímala spršku nadávek a urážek. Nemohla uvěřit, že King, její King, by všechno jen hrál, že by ji doopravdy nemiloval, že ...... Teprve Rambova blízkost ji vrátila do reality. Chytil ji za ruku a druhou rukou se sápal po halence.

"Pomóóóc!" hledala Viki marně oporu.

"Vona všechno věděla, je to pěkná mrcha," vykřikoval Rambo. Alkohol s nahromaděnou agresivitou explodoval. Viki se vytrhla a utíkala k rybníku. Dav pronásledovatelů za ní. Dohonili ji za rybníkem, za vodou v rákosí. V místech, kdy se poprvé milovali s Kingem. Rambo Viki povalil do trávy. Kousala, škrábala a kopala. Ramba kousla do ruky.

"Ty bestie," sykl Rambo ,"to ti jen tak neprojde!"

x x x

Byli tři. Co jsem mohla dělat? Neubránila bych se. Kdybych byla sama s Šimim, tak bych dělala drahoty jen na oko. Šimi byl můj typ, ale takhle ... Nedalo se nic dělat. Křičela jsem, ale lidi z vesnice byli daleko. A kde byl konec Kingovi?

Byli tři. Bránila jsem se, ale nakonec jsem zůstala jako bezvládné dřevo, kus stromu u cesty, na kterém si uleví, kdo jde kolem. Doufala jsem, že je tím odradím, že jim dojde, co vlastně dělají, jak zoufale se mě snaží přinutit k milování. Marně. Hnusil se mi svět, lidi, naše "skvělá parta"! Tupě jsem hleděla před sebe, zápěstí pálilo od Rambova sevření. Povzbuzovali se slovy. Pak nastoupil Šimi, hrál si se mnou a přehrával na mě jednu odrhovačku za druhou. Rambo ve mně viděl jen nedopitou láhev. Proletěl mnou až byl na dně. A pak přišel Pája, ten chlapeček, kterého jsem podezírala, že je teplouš. Rudnul a červenal se a já, najednou úplně nečekaně a proti své vůli ....

Od doby, kdy jsem se poprvé vyspala s vytáhlým kuchařem Robinem na praxi, až po plejádu  všech René, Evženů, Daliborků, jsem poprvé prožila závrať.

Hnusím se sama sobě. Ne proto, že jsem se neubránila. Hnusím se, že jsem nedokázala pohrdnout silou dobyvatele a prožila orgasmus.

Hana Landová – cena poroty

REGÁL

V předcházejících dílech jste viděli:

 Už jako malá chodívala copatá Bertinka ráda kolem nádherné budovy z dávných časů. Mohutné vstupní dveře s ozdobným kováním vzbuzovaly respekt kolemjdoucích. Poprvé jimi zvídavá Bertička prošla v době, kdy v přízemí majestátně vyhlížející budovy vedl obchod se starými lampami strýček Maxmilián. Po jeho smrti obchod převzala, seznámila se s hospodářskými výsledky firmy za předcházející období a rozhodla se přebudovat přízemní prostor na útulnou čajovnu s čítárnou.

Cestou z večerního zasedání Rady Institutu pro studium praktického využití moderních analytických metod Ferdinandovo auto v prudkém dešti na rovném úseku dálnice poblíž benzínové pumpy havarovalo. Berta propadla hlubokému zoufalství. Její mladé srdce ovládl smutek a beznaděj. Všude ji pronásledovali dotěrní novináři z místního bulvárního plátku.

Jediným místem, kde se Berta cítila chráněna před lidským hyenismem, byl malý antikvariát v zapadlé uličce na opačném konci města. Obchůdek, který neměl téměř žádné zákazníky, v sobě ukrýval zvláštní tajemno.

Díl č. 16  - Setkání

Berta procházela podél dřevěné oprýskané police a bezmyšlenkovitě přejížděla očima názvy knih, trpělivě čekajících ve svitu zářivek na své budoucí čtenáře. Sem dotěrné pohledy lačnící po senzaci nedohlédly. Lidé vstupující do starého krámku působili vlídně. Bertě se zdáli mnohem laskavější než neodbytní zvědavci „tam“ venku. Po několika krocích se zastavila, vytáhla náhodně jeden svazek a začala jím pomalu, bez většího zájmu o obsah drobného dílka, listovat.

Černá písmenka na bílém podkladě postupně překryla usměvavá tvář strýce Maxmiliána. Strýček jí v posledních dnech chyběl čím dál víc. Ten moudrý muž znal odpověď na všechno, co trápilo dětskou a později dívčí duši černovlasé Berty. Každý problém společně „odnášeli“ do velikého pokoje s mnoha knihami. Strýc ji lehkým pokynutím ruky vyzval, aby si jednu vybrala, bez dlouhého váhání otevřela a přečetla první větu, na které spočine její pomněnkově modrý zrak. Malá Bertička neměla ve zvyku protivit se strýčkovým rozhodnutím, proto poslušně vzala nejbližší úhledně svázaný spis odpočívající na polici, otevřela jej a začala hlasitě předčítat. Společně se pak snažili rozluštit skrytý význam slov, které jim seslala náhoda, a nalézt souvislost mezi tištěným textem a reálným životem.

„Máte ráda čínskou poezii?“ přerušil proud vzpomínek mladé ženy hluboký mužský hlas. Vedle Berty stál páchnoucí bezdomovec.

„Jsem Regál. Viděli jsme se minulý týden,“pokračoval asi 40letý muž v hovoru. Vlezlý zápach vyplnil úzkou uličku mezi policemi. Berta si beze slova  prohlédla jeho urostlou postavu a zpříma mu pohlédla do očí.

(

„Jindro, zvoní ti mobil.“

„Vem to, prosim tě. Já teď nemůžu. Dávaj mi Regála,“ prosebně zašvitořila žena ve slušivém zelenkavém domácím oblečku s pohledem připevněným k televizní obrazovce, „ kdo volá? Je to důležitý? “

(

„Hm,“ náhle jako by nevěděl, jak pokračovat v pomalu a těžce se rozvíjejícím rozhovoru dvou neznámých lidí, „mohu vás pozvat na šálek čaje?“ 

„Ano,“ slyšela se, jak přijímá pozvání od cizího, ale přesto něčím povědomého a blízkého člověka.

Å

„Slávka,“ trpělivě odpověděl spolehlivý manžel, „prej jestli koukáš na Regála. Dneska ho vysílají o hodinu dřív kvůli přímýmu přenosu ze zasedání.“

„Já vim. Bylo to minulý týden v upoutávkách. Poznačila jsem si to v kalendáři, s vykřičníkem. Už sem přišla o dva díly. Dneska bych se ráda v klidu podívala aspoň na kousek. Ne, jako minule,“ neubránila se manželka drobné výčitce.

„Že jí pak zavolám,“ ukončila smírně Jindra krátký dialog s Daliborem.

Å

Příjemná atmosféra kavárny „U Osamělé laně“ se vlnila kolem stolu dvou nešťastníků spoutaných svými krutými osudy. Berta popíjela horký čaj a nedokázala se ubránit vzpomínkám na milovaného manžela.

 „Knihy jsou jako tarokové karty,“ přerušil Regálův zvučný baryton bolavé volání  minulosti, „lidé si je vybírají tak, aby lépe poznali svůj osud.“

¯  vy jste si ještě nezakoupili náš nejnovější produkt? žádejte tento jedinečný produkt u svých prodejců!

     je ověřený největšími světovými kapacitami! neváhejte a nakupuje! jsme tu pro vás! ¯

+

„Mami, poď sem, paní Hladká ti přinesla dopis. Je do vlastních rukou.“

„Už du ,“ ozvalo se zároveň s hlubokým povzdechem z obývacího pokoje.

„Dobrý den, paní Kudláčková,“  srdečně zdravila baculatá doručovatelka Jindru.

„Dobrý den, paní Hladká,“ odpověděla Jindra a okamžitě pokračovala, „promiňte, ale já dneska hrozně spěchám.“

„Copak se děje, paní Kudláčková?“  vyzvídala starostlivě Antonie Hladká.

„Berta zrovna sedí v kavárně s Regálem,“ popsala stručně seriálovou zápletku Jindra Kudláčková.

„Tak to vás nesmim zdržovat,“ paní Hladká podala paní Kudláčkové arch papíru a prstem ukázala na přerušovanou šedou linku ve spodní části dlouhého seznamu jmen a ulic, „ tady mi to, prosím, podepište.“

„Už se ví, kdo to hrozné neštěstí zavinil?“ zeptala se paní Hladká s účastí v hlase a předala Jindře dopisní obálku.

„Zatím ne, ale snad se v dnešním díle konečně něco dozvíme,“ Jindra neskrývala rozčarování ze stále se oddalujícího objasnění tragické nehody, která tak zásadním způsobem poznamenala životní příběh překrásné Berty a elegantního Ferdinanda.

„Snad jo. Děkuju a nashle,“ rozloučila se pošťačka a za chůze vkládala list papíru do ohromné tmavé kabely.

„Taky děkuju,“ Jindra zběžně projela očima doručenou zásilku z obou stran,  zavřela vstupní dveře a vrátila se do obývacího pokoje ke svým televizním hrdinům.

*

„Myslíš, že po tom všem může mít můj život ještě smysl?“ Berta vložila hlavu do dlaní a propukla v srdceryvný pláč člověka zahnaného osudem  do kouta.

„Všechno má svůj smysl,“ Regál pohladil plačící ženu po havraních vlasech, „i když ho teď právě  nenalézáme, určitě existuje.“ Oba tiše seděli ponořeni do svých myšlenek.

„Nic se neděje bez příčiny. Vždycky se stane jen to, co se stát má. Pochopit smysl událostí, které nám kříží cestu života, někdy trvá déle,“povzbudivě zakončil svou rozvahu prošedivělý  bezdomovec.

G

„Tak já letim, mami.“

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se Jindra naprosto automaticky s očima zabodnutýma do obrazovky.

„Já nevim. Asi brzo,“ zamyslel se krátce Valda nad matčinou otázkou.

„Jak nevim?!?!“ rozzlobená Jindra se prudce obrátila k výrostkovi s dokonale oholenou hlavou, „to není odpověď!“

„A v tomhle,“ ukázala na tričko popsané názory Valdemarových pubertálních spolužáků, „nikam nepudeš. I ten Regál má slušnější oblečení. A to je bezdomovec,“ podrážděně dodala a obrátila se zpět k televizní obrazovce.

„To neřeš,“ sebevědomě poznamenal teenager.

„Regál je magor. Kdyby mu to aspoň trochu myslelo, nikdy by takhle nedopad,“ zhodnotil životní  zvraty seriálové postavy adolescent.

„Jak tohle můžeš říct!!! Regál na rozdíl od tebe studoval na Univerzitě, nenosí roztrhaný kalhoty, tričko se sprostejma obrázkama a má doktorát,“ Jindra byla zasažena na nejcitlivějším místě své divácké duše.

„Je jenom obětí souhry nešťastných náhod,“ omlouvala televizní fanynka soucitně Regálův momentální stav.

„Tak mu taky něco řekni,“ pokusila se bezradná a zraněná Jindra zapojit do debaty hlavu rodiny.

„Maminka má pravdu, Valdemare,“ ozvalo se za počítačovým monitorem z otcovy pracovny.

G

„Chtěla bych být stromem,“ zasnila se Berta a po tváři jí přelétl téměř neznatelný  úsměv, „stromy nehledají smysl života - prostě ho mají. Nemusí nikoho přesvědčovat o smyslu své existence – prostě jsou.“ Bertiny blankytně modré oči chvíli bloumaly po Regálově neoholené, větrem ošlehané tváři, pak se dva  páry očí osamělých životních poutníků konečně setkaly.

¯  vy jste si ještě nezakoupili náš nejnovější produkt? Má certifikát nejvyšší kvality! Po celém světě ho vyzkoušely už stovky spokojených zákazníků! Nakupujte a hrajte o hodnotné ceny!¯

·

„Jídlo ti nechám na kamnech. Když tak si to ohřej v mikrovlnce,“ pokusila se ještě jednou   od televizní obrazovky výchovně zapůsobit  máma Jindra na svého nezletilého syna. 

„Dík. Do půlnoci jsem doma. Čauvec,“ zahalekal z chodby šestnáctiletý Valdemar.

Â

Příště uvidíte :

„Já nevím,“odpověděla černovláska v rozpacích a začala se kvapně chystat k odchodu z kavárny. Prudce ji uchopil za paži : „Prosím !!“ jeho hlas zněl tak naléhavě. Byla překvapena.

·

„Už musím jít,“ chladně odvětila Berta, dopila šálek čaje a bez ohlédnutí zamířila pevným krokem k prosklenému východu kavárny „U Osamělé  laně.“

·

„Cítím se jako osekaný strom,“ těžce si povzdychl Regál a ohlédl se za odcházející Bertou, „ohoblovaný strom - něco jako regál.“

¯  vy stále ještě nemáte náš nejnovější produkt? využijte této jedinečné nabídky!

     buĎte aktivní a vezměte osud do svých rukou! kdo nenakupuje s námi, je o krok za námi! ¯

Hana Pilařová – čestné uznání

VONA

Načínám druhou flašku whisky. Mrzne až praští stejně jako tenkrát, když jsem na ni poprvé narazil. Nebyla nic extra. Hubený nohy, žádnej zadek, kožich nic moc. Motala se jako by byla připitomělá. Jediný, co na ní bylo trochu zajímavý byl ten její tak trochu ustrašenej a smutnej pohled. Vylez sem zrovna z hospody, když jsem ji uviděl krčit se zimou v tom špinavym koutě. Nebrala si žádný servítky, na takový plachý stvoření to vzala celkem hopem. Než sem se stih vzpamatovat, stačila se ke mně přišourat a já cejtil její slizkej čumák v kapse. Nic vodpornějšího sem v životě nezažil. Kop sem do toho hnusnýho čokla.. Vyjekla a přistála v protějšim rohu. To ji snad naučí hledět si svýho.

Šel sem si po svym.

V noci mě probudil nějakej šramot. Popad sem sukovici, co mám u postele proti nezvanejm hostům, dveře mi totiž špatně dolíhaj a čas vod času sem zavítá nějakej ten šupák, kterej nemá nic lepšího na práci než mi šmejdit v kuchyni. Jako kdybych si já sám moh kdovíjak vyskakovat. Mám jednu špinavou cimru a malou zasviněnou kuchyň, všeho všudy krajíček suchýho chleba a plesnivějící sejra v lednici, která funguje stejně jako elektrika, kterou před měsícem vodpojili. Tak co tu kdo sakra může pohledávat. Jen počkej ty mrzáku však já ti dám co proto. Na takový šmejdy jako ty sem pěkně alergickej. Potichu sem se došoural do kuchyně, ale nikoho sem neviděl. Šustot vycházel z levýho kouta, kde kdysi stával můj přecpanej rádoby koš. Mezi hroudama vodpadu se hejbalo cosi vychrtlýho. Byl to zas ten nevodbytnej čokl, co sem ho večír potkal před hospodou. Tak vona si ta mrcha nedá pokoj, asi sem se předtim nevyjádřil dost jasně. Popad sem tu zavšivenou potvoru za hřbet  a mrsknul s ní na schody. Pro jistotu sem jí přidal pár ran sukovicí. To si bude ten její vypelichanej hřbet pěknej čásek pamatovat. Teď sem to už doufám řek dost srozumitelně.

Zabouch sem dveře, svalil se zpátky na kavalec a zařezával až do rána.

Ta protivná červená koule zase vylezla nad vobzor, musel sem jít ohýbat hřbet.

Zas tam byla ta špinavá koule plná blech, seděla v protějšim rohu ulice. Hodil sem po ní nějakym tim šutrem a dál si jí nevšímal. Zakňučela a zmizela za činžákem. Snad už bude konečně klid.

Hlava mě bolela jako střep, ale nakonec sem se přeci jen došoural do práce. Vzal sem do ruky krumpáč a kopal ty zasviněný kanály, co mi včerejší whisky dovolila. Ještě nebylo ani poledne, když za sebou slyšim Lojzu, jak na mě volá: „Hele kámo, přišla za tebou ta tvá slečinka ze včerejška.“ Chvilku sem nechápal vo čem to k sakru mluví a vtom mi to došlo. To smradlavý psisko se zase motalo kolem.. Vjel do mě vztek. Popad sem  krumpáč a hodil ho po ní. V poslední chvíli uhnula. Doufal sem, že dá konečně pokoj, ale v tom sem se setsakramensky splet. Lehla si vo kus dál a házela po všech těma svejma smutnejma vočima.

Nevim, jak to dělala, ale chlapy si za chvíli omotala kolem prstu a mizela v ní jedna svačina za druhou.

Nevim, co na tý vypočítavý mrše viděli. Smrděla, kožich plnej blech a vošklivá byla až hrůza. Jedinou její zbraní byl ten její smutnej vyčítavej pohled. Člověk by jí musel vypíchnout voči, aby se ho zbavil. Nebyl sem jako voni, mě nikdo nevopije rohlíkem. Mou svačinu nezískáš.

A nezískala.

Zato já sem získal ji. Nevim, co ji na mně tak přitahovalo, ale muselo to bejt silný. Ať to bylo, jak chce, zůstala mi na krku.

Nesnášel sem ji.

Chodila se mnou do práce i z ní, lehávala mi pod vokny. Ať sem se hnul, kam sem se hnul, pořád tam byla a její smrad s ní. Nenápadně se ke mně vždycky přišourala a v nepozorovaný chvíli se o mě otřela. Její srst byla mastná a smrděla všemi smrady světa. V poledne sbírala drobty z mojí svačiny a kůrky chleba, který sem zásadně nejed. Nebylo to kvůli ní, jí bych nic nedal, nejed sem je už dřív, nedělaly mi dobře na zuby. Chlapi si ji zamilovali. Nechápu proč, dyť byla tak vodporně vopelichaná..

Ještě že už vod ní mám pokoj, sem zase sám a tak mi to vyhovuje. Vždycky mi to tak vyhovovalo. Konečně sem se jí zbavil. Já vždycky věděl, že neni věčná. Taky na ni došlo.

Sice tam ještě leží a upírá na mě ty svoje smutný voči. Ale sou prázdný.

Konečně mám zase klid.

Sem sám.

Jen kdyby nebyly ty smutný prázdný voči.

Ale co, hlavně, že sem zase sám.

Sakra, ty  prázdný voči.

Kruci, zase sám. Sám!!!

Ty  voči. - Ty krásný smutný voči!!! - Proč?!!!

Daniel Pískovský – čestné uznání

Výměna stráží

„Na ten úchvatný západ slunce se nemůžu vynadívat!“

„Ten pohled mi bude chybět… a šelest vln… Už musíme jít, čeká nás dlouhá cesta.“

„Já vím… Tož ahoj, moře, a snad někdy brzo nashle!“

„Nezapomněl sis ty mušle?“

„Mám je v batohu. V obývacím pokoji si je vyskládám na krb… A ty ten mořský písek?“

„Ve skleničce na zadním skle.“

„Tak půjdeme?“

„Půjdeme!“

Bůh se Smyslem života došli ke svým vozům, nasedli a rozjeli se k domovům.

Když Bůh dorazil ke svému sídlu, začínalo pozvolna svítat.

Do zámku vsunoval klíč co nejopatrněji, nechtěl vzbudit Desatero přikázání. Sice se již na něj velmi těšil, neb se dlouho neviděli, avšak uvědomoval si, že přerušením spánku by u něho mohl vyvolat především nedobrou náladu až mrzutost.

Zámek však odmítl klíč pozřít. Bůh to zkusil ještě třikrát, no výsledek stále stejný. Zamyšleně si promnul vous, pak opatrně vzal za kliku. Odemčeno. U všech čertů, co se to tu děje…?

Vkročil do předsíně i ucítil kouř. Vyplašeně popoběhl do obývacího pokoje, v kterémžto se nacházel krb. Vyvalil oči, otevřel pusu a zůstal stát jako opařený. Na místě před krbem, kde stával jeho vladařský trůn, si v houpacím křesle lebedila neznámá plastová bedna s velkým čtvercovým sklem uprostřed; v pravé ruce držela zapálený doutník, právě náruživě vyfukovala oblak dýmu.

„Kdo jsi?!“ vyjekl Bůh.

„Kdo jsi ty?“ otočila se na něj bedna.

„Já jsem Bůh a tohle je moje sídlo!!“

„Tohle bylo tvoje sídlo. Nyní tu panuji já se svými přáteli,“ odvětila bedna nenuceně.

„Co to má znamenat?!“ dopálil se Bůh tak, až se mu roztřásl hlas.

„Já jsem Televize,“ počala bedna s osvětlováním situace, „a během tvé dovolené mě sem spolu s mými přáteli nastěhovali sami lidé. Stačilo se zaměřit na jejich základní pudy,“ mrkla vítězoslavně. „Výměna stráží!“

„Hanebným způsobem jste zneužili mé nepřítomnosti!“

„Nikdo tě do tvé dovolené nenutil…“

„Jak… jak jste to tedy dokázali? A jak panujete…?“

„Než bys řekl ‚anténa‘, podmanili jsme si lidi skrz vysílání pečlivě vybraných pořadů. A musím přiznat, že ovládat ty lidské ovečky je příjemný pocit,“ šibalsky se Televize usmála.

„Co je to za hloupost?“ Bůh neporozuměl, „jaké pořady?“

Televize se natáhla pro zvoneček ve tvaru dálkového ovladače, jenž měla položen na stolku u křesla, a zazvonila. Za okamžik z vedlejší místnosti napochodovalo osm elektronek, jedna s nich měla na hlavě posazen kolumbijský klobouk. „Milé pořady, představte se,“ pokynula jim Televize.

První z elektronek se mírně uklonila a pravila: „Já jsem krimiseriál USA. Dnes půjde o to, že starší muž byl ve svém domě nalezen mrtev, byl otráven plynem na hubení píďalek. Nejdřív vše vypadá jako nehoda, ale brzy se ukáže, že jde o vraždu…,“ zatvářila se tajemně.

„Původní český seriál!“ přihlásila se druhá elektronka. „Eva je těhotná a Vašek ví, že ne s ním. Michal nabízí po společné dovolené Janě i společný život. Honza se chce kvůli Pavle rozvést!“

„To já, prosím,“ rozpovídala se nedočkavě další elektronka, „já jsem reality show. Sex se zvířetem, divoká pitka a zvracení v přímém přenosu. Život bez přetvářky!“

Bůh jen nechápavě civěl, ústa měl podvědomě dokořán otevřená.

„Já jsem zase zábavná soutěž, tentokrát o pět miliónů korun!“ vykřikla další elektronka. „Souložil jste někdy pod vlivem drog s milenkou svého syna v autě své manželky? Odpovězte pravdivě a postupujete do dalšího kola!“

„To já,“ vzala si slovo pátá elektronka, „já jsem serióznější. Já jsem denní zpravodajství. Vražda, krádež, přepadení, autohavárie a dvě roztomilá mláďátka pandy velké.“

Bůh si promnul oči doufaje, že výjev zmizí.

„Magazín o celebritách,“ uvedla se další elektronka. „Karel Gott si včera navečer pětkrát kýchnul. Má snad mistr rýmu?!“ zvolala.

„A já, já jsem reklama. Ač plíny mokré, jsou suché. Tento týden za zvýhodněnou cenu!“

„A já,“ promluvila poslední elektronka s kloboukem, „já jsem jihoamerická telenovela. Ještě dříve, než se Mauricio de la Vega, pohledný ženatý mladý muž z vyšší společnosti, a sedmnáctiletá služebná Juana navzájem poznali a pocítili k sobě sympatie, si s nimi osud nepěkně zahrál. Spojil jejich životy jednou provždy. Aniž by o tom věděli, čekají spolu dítě.“

„To… to přece není možné,“ koktal konsternovaný Bůh, „opravdu tohle lidé chtějí?“

„Samozřejmě!“ triumfálně vztyčila Televize palec.

„A tímhle tedy,“ ukázal Bůh na elektronky, „tímhle je ovládáte? Co nějaké hodnoty…?“

„Hodnoty?!“ rozchechtala se Televize. „Tady jde přeci o něco dočista jiného!“ Luskla prsty a do místnosti se vkutálel koláč.

„O jídlo???“

„Já nejsem k snědku,“ zachichotal se nový člen rozpravy, „já jsem Koláč sledovanosti. A o mě, respektive o zisk, jde především!“

„Kde je vlastně mé Desatero přikázání?“ vzpomněl si Bůh. „Jak toto mohlo dopustit…?!“

„Záhy poté, co jsme začali vysílat, už o něj nikdo nestál. Rozloučili jsme se s ním,“ pokrčila Televize rameny.

„Takhle to nemůžu nechat,“ chvěl se Bůh po celém těle, „musím se dostat do toho vašeho vysílání…“

„To nepůjde,“ odmítl Koláč sledovanosti, „to bych vykázal velmi špatné výsledky, zisky z reklamy by byly prachbídné, šéf by děsně zuřil.“

„Kdo je váš šéf?“

„Já,“ ozval se za zády Boha drsný hlas. Bůh se otočil i spatřil urostlého muže s kýblem saponátu a mycí houbou. „Brainwashing jméno mé. Myslím, že vše potřebné již víš. Nyní opusť naše sídlo.“

„Ale já…“

„Odejdi! Nemáme čas s tebou nadále diskutovat, budeme chystat ranní vysílání.“

„Hurááá!“ vykřikly nadšeně elektronky, jihoamerická telenovela vyhodila radostí svůj klobouk až ke stropu.

Bůh rezignovaně sklopil hlavu a vyšel ven. Pomalými kroky se šinul ranní ulicí, občas lidem bezděčně pohlédl do oken. I v každém uviděl mihotání televizní obrazovky. Pokaždé si jen bezmocně povzdechl.

Za neustálého přemítání o lidech, o Televizi a o jejích společnících se došoural až do svého oblíbeného nonstop podniku. Když vešel dovnitř, uzřel Smysl života schlíple sedícího na baru.

„Co tady v tuhle hodinu děláš?“ podivil se Bůh.

Smysl života k Bohu okamžitě přiběhl a začal chrlit: „Tomu nebudeš věřit, co se mi stalo! Přijedu domů a tam úplně cizí chlápek! Jak já se lekl! On prý, že lidi ho jmenovali mým nástupcem, nějaký Konzum či co, neznáš ho…? A pak mě normálně vyhodil…“

„Tak to jsme na tom stejně,“ zkonstatoval Bůh smutně.

„Jak to?“

Bůh odvyprávěl. „Asi jsme na tu dovolenou vážně ještě neměli jezdit,“ zahořekoval vyčítavě na závěr.

„Museli jsme si už konečně odpočinout a lidé se zdáli být rozumní a… jsou svobodní…“

„Svobodní už rozhodně nejsou.“

„Co budeme dělat?“

„Nevím. Dáme si pivo a… a uvidíme.“

Dali si pivo a přemýšleli. A seděli a přemýšleli. A přemýšleli.

A sedí a přemýšlí. Třeba na něco přijdou.

Jitka Prokšová – čestné uznání

Zn.: Hledám druhé křídlo…

Každý jsme anděl s jedním křídlem, abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout. Citát, který kdysi četla, se jí vryl do paměti. Ráda by bývala někoho objala, ráda by vzlétla. Měla koho? Měla s kým?

Možná budu mít, pomyslela si Kamila, když ten prosluněný květnový podvečer pozorovala svou tvář v zrcadle. Sáhla po pudru a přetřela si štětcem střed obličeje, párkrát jemně poklepala směrem od brady k dekoltu. No, ještě to jde, hmm…, usmála se na sebe.

Rok samoty po rychlém rozvodu vnesl do jejího života až přílišný klid. Přestěhovala se do prostorné garsonky s balkonem a nelitovala, že ji zařídila ne právě levným nábytkem. Její bývalý muž zůstal ve starém bytě s „novou“ – jak jinak než mladou – ženou.

Měla jediného, nyní skoro dvacetiletého syna, který se ještě před rozvodem svých rodičů rozhodl hledat práci na druhém konci světa. Nerada ho pouštěla, ale nedal si říct. Toulavé boty zdědil zřejmě po dědečkovi z otcovy strany, ten v mládí procestoval skoro celou Evropu. 

Od zrcadla v koupelně přešla do pokoje, roztržitě rozevřela časopis, co ležel na stolku vedle křesla. Nezačetla se, a proto ho za okamžik odložila zpět. Zavřela oči. Myslí jí kroužilo jen jedno slovo. James.

Tak se jmenoval onen známý neznámý z virtuálního světa. Ani ne před třemi týdny vstoupila na Seznamu do jedné z chatovacích místností. Nechala se k tomu zlákat mladou kolegyní z práce, která chatováním trávila valnou část pracovní doby. A tak poznala Jamese. Působil rozumně na rozdíl od řady dalších, kteří místnost zvanou “Ach, ta samota“ navštěvovali. Vlastně si nejčastěji povídala jen s ním. Bylo zvláštní, že ani jeden z nich neměl potřebu překročit práh tykání. Kamila se od začátku skrývala v anonymitě své virtuální přezdívky Nikky. Místo pro fotku nechala ve svém profilu prázdné, mohla tedy snadno vystupovat jako pětatřicetiletá psycholožka, kterou ve skutečnosti nebyla. Nebylo jí ani těch pětatřicet. Lidé jí sice hádali o dost míň, ale pětatřicetiny oslavila už před sedmi roky.

Hned první večer, co se s Jamesem na chatu seznámila, jí zvědavost nedala, a tak si vyhledala jeho profil. Tvář na fotografii jí připomněla muže, se kterým bylo kdysi všechno poprvé. To přece není možný, zatajil se jí dech. Jenže jak se jejich chatování odvíjelo dál, uvědomila si, že by to skutečně mohl být on… Tolik drobností přece souhlasilo. Jakub, moje první láska. Sice jen prázdninová, ale tak intenzivní.

Nechtěla se však zeptat Jamese přímo. Jednak by zbytečně brzo prokoukl její lži, a pak… Kamilu samotnou překvapilo, jak se jí hra na Nikky zalíbila. Jenže všechno má svůj konec. Proto teď s napětím čekala na okamžik jejich setkání. Bude to on? A když jo, pozná mě po těch letech?

Při včerejším chatu se domluvili, že James zavolá, jakmile dorazí do města. Žil údajně čtyřicet kilometrů odtud, jméno vesnice jí v paměti neuvízlo. Takže si nakonec vyměnili čísla na své mobily. Vzápětí jí ještě večer volal, prý aby se ubezpečil, že si číslo zapsal správně. Musela se tomu usmát.

Tvrdil přece, že by se sem měl dostat v pět, a už je skoro půl šestý, neubránila se, aby co chvíli neulpěla pohledem na hodinkách. Náhle se místností rozezněla známá melodie. Popadla mobil… James, četla na displeji.

„Dobrý den,“ řekla zbytečně nahlas.

„Zdravím, máte dnes svěží hlas, Nikky. To je fajn. Jste patrně odpočatá,“ promluvil trochu zastřeně James.

„Hm, to jsem,“ připustila.

„Třeba nás čeká dlouhej večer, co říkáte?“

„Možná… možná jo, ale kdoví,“ dodala rychle.

Telefon na chvíli oněměl. Pak Kamila zaslechla nějaké divné drnčení. Když se rozhodla, že se Jamese zeptá, odkud vůbec volá, ozvalo se:

„No, Nikky, mám takovej návrh a byl bych rád, kdybyste spolupracovala.“

Spolupracovala? Co to má bejt? Mluví jako nějakej agent, napadlo ji.

„Jak spolupracovala?“

„Jednoduše. Řeknu vám to na rovinu, chtěl bych vás chvíli pozorovat.“

„Cože?“

„Ale ne, nejsem úchylnej, jen… napadlo mě to už dřív, víte, sázím na to, že jste psycholožka a budete mít pro podobný experimenty pochopení.“

Kamila jen zalapala po dechu. Sakra, jaký experimenty, on se snad zbláznil, to přece není Jakub, to ne… Váhala… Buď hovor utne a nikdy se nedozví, jestli to byl opravdu ON, nebo bude ve hře pokračovat. A dělat někomu pokusnýho králíka?

„Jste tam?“

„Hmm,“ vydechla a zároveň se rozhodla.

Něco v jeho hlasu ji přitahovalo. To něco jí říkalo, že se nemusí obávat. Ničeho.

„Vám se to nezdá, co? Heleďte, fakt po vás nechci nic nemožnýho. Kdybyste nic nevěděla, nebylo by to tak zajímavý.“

„Jak pro koho.“

Dělal, že její odpověď přeslechl. Hbitě se zeptal:

„Takže za jak dlouho dokážete přijet nebo přijít… neznám vaši adresu… na náměstí Svobody? A hlavně, co budete mít na sobě?“

Kamila se zamyslela.

„Půl hodiny, možná dvacet minut. Budu mít džíny a bordový sako.“

„Fajn, dojděte k tomu velkýmu knihkupectví na rohu a dejte se od něj vpravo. Asi po sto metrech narazíte na hotel Victoria. Vejděte dovnitř a dál dolů po schodech do vinárny. Tam si sedněte ke stolu s rezervací na jméno James. To je zatím všechno.“

„Nedíváte se moc na špionážní filmy?“

Muž se trhaně zasmál.

„No, ale zase se mnou není nuda, co?“

„Hmm, to máte pravdu… dobře… jenom doufám, že ke všemu nebudete mít nějakou masku.“

„Ne, žádnej strach, určitě mě poznáte.“

Telefon zmlkl, žena ho odložila na stolek. No, řekla sis o to… chtěla jsi dobrodružství, máš ho mít, povzdechla si nahlas. Kristepane, do čeho se to ženu, projelo jí hlavou o chvíli později, když si obouvala sportovní boty místo nových letních na podpatku, které měla od oběda připravené – přece jen… co kdybych musela utíkat.  

§

Číšník ji spolehlivě navigoval poloprázdnou vinárnou. Nikde neviděla muže, který by se Jakubovi třeba jen vzdáleně podobal. Došla ke stolku pro dva, oči jí padly na lístek s rezervací. JAMES 18.00… No, tak to bysme měli, pomyslela si. Usadila se. Aby uklidnila nervózní žaludek, objednala si martini bitter. Ta cesta, vzpomněla si. Měla co dělat, aby se kolem sebe stále nerozhlížela. I teď se cítila jako v pasti.

„Dobrý večer,“ ozvalo se za jejími zády.

Ohlédla se. Byl to on – James. Fotka na webu však musela být dost stará. Ne, tohle nebyl její Jakub. Lítost z nenaplněného očekávání se jí patrně promítla v očích i ve tváři, protože muž – aniž by čekal, až mu odpoví na pozdrav – řekl:

„Já jsem Petr… nebo Džejms? Jak chcete. Ale vypadáte zklamaně, nemám rovnou odejít?“

„Já jsem Nikky, teda vlastně Kamila,“ vysoukala ze sebe žena a stiskla mu ruku.

Dosedl proti ní. Vyšší, začínající bříško i pleš, zbytky tmavých vlasů, světlé – nejspíš modré, ale v tom šeru si nebyla jistá – oči za hranatými brýlemi. Za jinejch okolností možná i sympaťák, ohodnotila ho v duchu. Sakra, snad se tady nesložíš z toho, žes čekala Jakuba, snažila se potlačit rozčarování. Sen se rozplynul, zpátky do reality.

„Tak co, koho jste čekala? Clooneyho nebo spíš Brada Pitta?“

Posmívá se mi, projelo jí hlavou. Hmm, to ne, to by stačilo.

„K čemu to bylo dobrý… ta sledovačka, řeknete mi to?“ vyrazila do útoku.

„No… víte, čekal jsem, že se na to zeptáte pozdějc.“

„Zeptala jsem se teď… takže?“

„Jo, ostrá… ale máte šmrnc, líbíte se mi.“

Kamila se napila vermutu. Petr kývl na číšníka, aby mu donesl fernet. Než stačila žena zareagovat na jeho předchozí větu, ztišil hlas a řekl:

„Tak dobře, povím vám to. Kdysi jsem viděl jeden film, myslím, že kanadskej. Chlap tam šel – podobně jako já s váma – na rande naslepo. Zavolal jí… jako já vám… a řek jí, že ji bude na to místo setkání sledovat. Ona ho kupodivu poslechla… tak jako vy mě.“

„To je celý?“ podivila se.

Upřeně se na ni zadíval. Pak náhle znervózněl. Dotkl se brýlí a rozhlédl se kolem.

„Ne, není.“

„A? … Nějaký další překvapení?“ zdála se být už trochu nad věcí Kamila.

„Jo, nejsme ve filmu… nebo spíš nejsem žádnej borec, no.“

Žena proti němu jen tázavě zvedla obočí.

„Ten chlap si k ní nepřisedl, tak jako já k vám, ale sledoval ji, skrytej u stolu za sloupem. Mluvil s ní jenom telefonem.“

„Hmm. A dál? Má to nějaký rozuzlení, ne?“

„Má,“ odmlčel se muž. „Pak ji pozval nahoru… do hotelovýho pokoje. Číšník před ni položil klíč… Když tam přišla –“

„Ona tam šla?“ přerušila ho Kamila.

„Jo, šla, teda… chvíli váhala… jako… aby se neřeklo, ale pak šla. No, potom… střih… a další záběr byl na postel, kde leželi…“

„Tss.“

Měla pocit, že jí lže. Lhal jí. Ten střih tam byl, ale to, co následovalo… Ne… teď jí přece nemůžu říct, co se z toho chlapa vyklubalo, pomyslel si.

„Připijeme si?“ zvedl Petr sklenku s fernetem, která mu byla před chvilkou přinesena mladou servírkou.

Kamila překvapeně zamžikala očima. Pak i ona uchopila svou sklenku se zbytkem martini a zeptala se:

„Na co?“

„Že jste přišla.“

„To je divný, ne?“

Muž zavrtěl hlavou a cinkl svou sklenkou o její. Žena rukou znenadání cukla. Jako by přípitku bývala chtěla zabránit… pozdě.

§

Už před hodinou dojedli steak s americkými brambory, oba si vybrali stejné jídlo. Kamile se zdálo, že Petr začíná být nějak zamlklý. Přesto jí byl docela sympatický, dobře si předtím popovídali, tedy pokud pominula ten zvláštní filmový úvod. Přemýšlela, zda mu konečně nemá navrhnout tykání. Pak se ale rozhodla, že ještě počká.

„Není vám něco?“ zeptala se, když muž nepřestával rozpačitě uhlazovat ubrus.

„Hm… je. Sbírám odvahu.“

„K čemu… k čemu potřebujete odvahu?“

„Půjdem nahoru?“ vyhrkl. Díval se přitom někam za ni a přitáhl si její ruku do své dlaně. „Moc se mi líbíš,“ ztišil hlas, „fakt, seš děsně fajn ženská.“

Znejistěla. Nechtělo se jí do hotelového pokoje. Možná proto, že na ně neměla zrovna ty nejlepší vzpomínky. Mohla bych ho pozvat k sobě, čeká na to? Hmm… nebudu riskovat, uvažovala. Ne že by měla takové zábrany, ale NĚCO jí na něm náhle přece jen vadilo. Nebylo to ono nečekané tykání, nebyl to ani jeho dech nasáklý přemírou dobrého jídla a alkoholu. Ty oči, ten pohled, uvědomila si, co ji na něm před chvílí tak zarazilo. Zlomek vteřiny, kdy si Petr sundal brýle, aby je očistil, zdánlivě rozhodl.

„Nezlobte se, já půjdu. Mějte se hezky a díky za večeři,“ dostala ze sebe překotně a rychle se od stolu zvedla.

Neviděla už, s jakým údivem a nevolí ve tváři sledoval muž její zbrklý spěch po schodech vinárny. Až venku si volně vydechla. Ne však na dlouho. Sotva se dala do marného mávání na právě projíždějící taxík, ozvalo se za ní.

„Tak to ne, ty děvko, koukej navalit půlku účtu. Nechal jsem tam litr… takže, jak říkám…“

S hrůzou vytřeštila oči na člověka, který jí ještě před chvílí u stolu lichotil. Pak se dala do běhu. Byla ve formě – každé ráno začínala joggingem… pět kilometrů kolem zoologické zahrady… Zrychlila. Budu si muset změnit číslo, dunělo jí přitom hlavou.

§

Zapomeň, holka, zapomeň, přikázala si, když po půlnoci usínala SAMA ve své posteli. Dívala se do stropu a znenadání si vzpomněla na citát o objetí jednokřídlých andělů. Už žádnej chat, pomyslela si rozhodně. A žádný vzdušný zámky…, ušklíbla se v duchu. Jedna otázka se jí však s neodbytnou trpkostí vracela stále zpět. Existuje někde chlap, se kterým se ženská jako já odlepí aspoň kousek od země?… To víš, že jo, odpověděla si za chvíli, chce to líp hledat. Hledat druhý křídlo. Hlavně nesmíš přestat věřit…