ÚVOD

Literární klub Dr.Nadi Benešové při Městském muzeu a knihovně v Čáslavi je dobrovolným sdružením amatérských autorů, literátů, zájemců o literaturu, literární tvorbu, její iniciování a podporu. Jednou z jeho hlavních aktivit je každoroční literární soutěž, pořádaná pod záštitou starosty města Čáslavi.

Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 24 autorů; 14 autorů soutěžilo v poezii a 14 v próze, to znamená, že 4 autoři obeslali obě kategorie.

Na rozdíl od předchozích ročníků byl rozšířen rozsah soutěžních prací, zrušen soutěžní poplatek a umožněna účast pod pseudonymem.

Porota letos udělila v kategorii próza tři hlavní ceny a dvě čestná uznání, v kategorii poezie tři hlavní ceny, dvě čestná uznání a jednu zvláštní cenu poroty.

Vydání a tisk zajišťuje pracovní výbor vlastním technickým vybavením.

POEZIE

Pavel Drábek - oceněno diplomem

Zdenka Líbalová – oceněno diplomem

Haiku

 Ester Isabella Tomiczková - oceněno diplomem

 Zpověď ženy

                    Kováři

Barvám, co nenosím

 Mému městu (Těšínská)

Jindra Lírová – čestné uznání

Ze  sbírky Večerní benefice

 Bohumil Bartůněk:  čestné uznání

 Pozastavení

Jana Georgievová – zvláštní cena poroty

Epigramy

PRÓZA

O snech

Marie Mannová - oceněno diplomem

Zastavujeme na malém, vyasfaltovaném plácku pod vysokými smrky. Prý jsme právě dorazili k oceánu. Ale kde se skrývá? Vidím jen odvíjející se stužku silnice a okolo samé stromy.

Po několika krocích se zelená stěna náhle rozestupuje a před překvapenýma očima Středoevropanů se otvírá úchvatná vyhlídka. Plni úžasu hledíme na jiskřivý, modrozelený, nekonečný oceán, na přelévající se, bílou pěnou ozdobené a do bizarních skal narážející vlny. Tak to je on! Pacifik neboli Tichý oceán. Těžko vyjádřit slovy pocity suchozemce. Předlouho stojíme, mlčíme, hledíme.

**************

Tati, je mně nesmírně líto, že tu nemůžeš být s námi. Jak bys byl šťastný!

***************

Konečně sestupujeme z vysokého břehu na kamenitou pláž, na Ruby Beach. Přelézáme hromady naplavených, přes sebe zpřeházených holých kmenů. Většinu sem zanesly řeky z vnitrozemí po ďábelském výbuchu sopky Mount St. Helens před více jak dvaceti lety. Oceán si s nimi při svých vodních hrátkách pohrává, jako kdyby to byly pouhé sirky. Téměř s ostychem přistupujeme šplouchajícím vlnám na dosah. Je to zvláštní pocit mít celý oceán u nohou, hledět na jeho do nedozírné šíře rozevřenou náruč, naslouchat jeho tajemnému, dunivému hlasu, tušit jeho hlubiny i skrytou sílu. Mohutná skaliska trčící z vody podél břehu vypadají jako sem tam rozeseté vyhlídky divokého obra. Drsná krása severního washingtonského pobřeží je strhující a podmanivá.

Jdeme pomalu pláží podél oceánu, neustále se nenasytně rozhlížíme. Oblázky pod nohama nahradil tmavý písek. Vody oceánu ustoupily a zpřístupnily tak pobřežní skaliska. Okolo nich se po odlivu vytvořily mělké, vodou vyplněné písečné prohlubně. Vlní se v nich bílé a zelené sasanky, ke skaliskům se vinou fialové a oranžové hvězdice. Je jich všude plno a já při každém dalším objevu jásám stejně, jako když v českém lese najdu hříbek.

            Čas utíká, aniž ho vnímáme. Jsme tu sami – jen se sluncem nad hlavou, hejny velikých skřehotajících racků a s vlnami  poledního přílivu mlsně olizujícími a postupně pohlcujícími plochou pláž. Voda se vrací a nutí nás opustit barevný ráj skvostného přírodního akvária. Uchylujeme se na malou plošinku uprostřed vysokého břehu. Hrubě otesaná lavice láká ke spočinutí. Vlny vzdouvajícího se oceánu vyplavují z mého podvědomí pozasuté vzpomínky a obrazy.

***************

Stará paní ze sousedství má návštěvu z Ameriky. Přijela ji navštívit sestra s manželem. Po několika desítkách let se jim dostalo milostivého povolení vstupu do své bývalé vlasti. Teď sedíme u nás v obýváku a já vidím na vlastní oči živé, nefalšované obyvatele té nepřátelské, kapitalistické země. Vyprávějí o Floridě, kde bydlí, a o cestách za rodinami svých dětí, které se rozprchly po státech Unie. Jsou usměvaví, příjemní, i po těch letech mluví dobře česky. Čiší z nich spokojenost se životem. Při loučení je mi smutno. Oni záhy opustí svůj původní domov, vrátí se zpátky do svobodné země, do volnosti. My zůstaneme doma fakticky spoutáni ve fyzickém i duchovním zajetí.

Za pár týdnů dostávám balíček z Floridy. Trhám nedočkavě obal. Z hedvábného papíru se klube nadýchaná růžová nylonová spodnička s několika bohatě nařasenými volány. Jsem nadšením bez sebe, móda letošního léta totiž diktuje široké sukně a já budu ta nejpyšnější šestnáctka, neboť budu mít nejširší sukni široko daleko.

***************

Můj otec měl kdysi kamaráda. Když v naší zemi komunisté uchvátili do svých chamtivých rukou chod věcí vezdejších, byl tento muž nucen zachránit sebe a svou rodinu útěkem do emigrace. Usadil se v Americe a podařilo se mu vybudovat tam úspěšnou firmu. Hodně cestoval a mému tatínkovi posílal z různých končin světa barevné pohlednice s krásnými, velkými cizokrajnými známkami. Jako malá holka jsem si pohledy pečlivě ukládala do krabice od bot. Dost často jsem si ji vytáhla ze skrýše a nad dálkou vonícími pohlednicemi snila své holčičí sny a spřádala  představy o budoucnosti.

Jenže jsem taky dost často zaslechla otcovu podivnou otázku. „Kdy už to konečně praskne?“ Teprve později jsem pochopila, co „má prasknout“ a že svobodně a dle vlastních představ se rozletět do života, natož pak do světa, asi nebude – alespoň pro mě –,  tak docela snadné.

Tatínek měl dvě velké životní tužby. Ta první – aby „to prasklo“ a druhá – toužil se podívat za moře, do Ameriky. Nedočkal se naplnění ani jedné.

Změna tuhého režimu se zdála být a v těch letech také byla naprosto neuskutečnitelná. A Amerika? Ta zůstala v mé mysli až do dospělosti jakýmsi tabu, tajemnou, neskutečnou zemí, oddělenou od nás obrovskou bariérou vody a zákazů.

Teď ke mně připlouvá moje stará krabice s pohlednicemi. A s ní i pisatel většiny z nich.

Šedesátá léta přináší politické uvolnění. Přijíždí otcův kamarád z Ameriky. Dosud mně neznámý „zásobovač“ mé dětské sbírky nabyl konkrétní podoby.

S otcem se bouřlivě vítají, oba mají oči plné slz. Tatínek líčí, jak žijeme tady, on vypráví o svém životě v Americe. Vypráví jiný životní příběh než před lety ti manželé z Floridy, ale přesto cítím určitou shodu. Tou shodou jsou principy, které tamní společnost  přijala, kterými se dobrovolně řídí a které jsou zcela odlišné od principů společnosti naší. Moje  tiché úvahy bezděky potvrzuje otec: „Teď už to  brzo praskne definitivně, konečně se zbavíme svěrací kazajky a i tady zas budeme dýchat volně.“

***************

Tati, bohužel to definitivně prasklo až za dalších dvacet let. A proto teď mohu sedět se svými blízkými na břehu Pacifiku, vzpomínat na tebe a přemítat o nenaplněných a naplněných snech. Dvacáté první století si už ukrojilo polovinu ze své první desítky. Vymysleli jsme nové technologie, neustále vylepšujeme techniku, aby šíření informací a překonávání vzdáleností na světě i mimo něj bylo dokonalejší a rychlejší. Jen nevím jistě, jestli nacházíme i rychlejší cestu jeden k druhému a myslíme-li také na vylepšování sebe samých.

Případ zmizelého bratra

Jan Rubeška - oceněno diplomem

Když se onoho sychravého večera vracel učitel Bohuslav Záruba do svého staromládeneckého domova a zaslechl zoufalé volání „pane učiteli, pane učiteli!“ netušil, že se tím okamžikem začíná odvíjet příběh utajeného zločinu, v kterém právě on sehraje rozhodující roli.

Na protější straně chodníku stála u domovních dveří stará paní Toufarová, známá svému okolí jako bláznivá Toufarka, která se třásla jen v tenkém županu a domácích pantoflích. Povzdychl a vydal se k ní.

„No tak, copak se stalo?“

„To ty zatracený darebáci. Zasedli si na mě. Zvoní a zvoní. Pořád na mě zvoní a pak zmizí. Kdo to má vydržet? Ale já jim to nedaruju!“

Šlo o stále se opakující nekonečný problém. Místní uličníci vždycky vyburcovali Toufarku domovním zvonkem, protože věděli, že hned vyběhne na ulici a  patřičně  hlučnými nadávkami objasní celému okolí co si o něm myslí.

„No, to je opravdu darebáctví.“

„Když já ale nemůžu domů.“

„Proč?“

Ukázalo se, že paní Toufarová  vyběhla tak rychle, že si zapomněla klíče a průvan jí přibouchl domovní dveře.

„Já tu asi zmrznu. To oni by právě chtěli!“

„Jak jste tu dlouho?“

„Už hrozně dlouho. Každej se mi vyhne. Všichni se mě bojej, protože moc dobře vím, co jsou zač...“ 

„No, no, tak dobře. Počkejte tady chvilku, uvidím, co se dá dělat.“

Zašel ke své staré škodovce, chvíli se hrabal v brašně s nářadím, a pak se vrátil vybaven šroubovákem a kleštěmi.

„Hulváti, Holomci. Pakáž jedna zločinecká,“ vyřkla zatím svůj názor bláznivá Toufarka.

Učitel Záruba odšrouboval ze dveří kování, čtyřhran pod ním sevřel do sikovek, a snažil se otočit vnitřní klikou. Moc se mu to nedařilo.

„Hospodin zničí tohle prokletý město stejně jako Sodomu!“

„Třeba ne,“ namítl Záruba  s plachým úsměvem, „třeba se tu najde deset spravedlivých.“

„Tady? Nikdá, pane učiteli, nikdá.“

Dveře klaply a otevřely se.

„Vy jste zlatej člověk, pane učiteli! Vy jedinej.“

Bohuslav Záruba nestál o chválu. Chtěl jít domů, toužil po klidu, jenže nedokázal odmítnout Toufarčino pozvání. Věděl, jak se jí většina lidí straní a bylo mu jí líto.

„Ale opravdu jen na chviličku. Mám ještě moc práce...“

Chvilka se protáhla skoro na hodinu, učitel usrkával slabou kávu a marně se snažil rozmluvit bláznivé hostitelce utkvělou představu, že je obklopena jen samou zločinnou cháskou.

„Znám dost slušných lidí...“

„Zločinci jsou mezi námi. To byste se divil kdo všechno. Takovej Hronek. Je to vrah. Ale on ze všeho vyvázne. Peklo je pro něj málo.“

„Ten? Ale to snad ne.“ 

„Zamordoval svého staršího bratra. Kainovo znamení má vypálený na čele!“

„Ale paní,“ řekl učitel chlácholivě. „Inženýr Hronek  přece žádného bratra nemá.“

„Jak by ho mohl mít, když ho zabil?“

„To snad ne,“ znovu oponoval Záruba unaveně. „A co s ním udělal?  Zakopal ho?“

„Ne, já to vím,“ pravila bláznivá Toufarka temně. „Nezakopal. Hodil do šluchtu.“

V očích staré paní se v tu chvíli objevily slzy a učitel se polekal. Nesnášel ženský pláč, nevěděl, jak na něj reagovat. V duchu zalitoval, že vůbec pozvání na návštěvu přijal.

„No tak, já už budu muset jít.“

„Vy jste jedinej dobrej člověk, kterýho znám. Dávejte na sebe pozor. Venku číhá zlo a chce nás zabít.“

„Ale to snad ne,“ již po několikáté opakoval  Záruba.

Zvedl se, rozloučil a odešel.Chladný zimní vzduch působil jako příjemné osvěžení, ale pocitu lítosti nad nešťastným osudem staré ženy se nezbavil.

O týden později byla bláznivá Toufarka mrtvá.

Bohuslav Záruba měl v té době spoustu práce s opravováním školních kompozic a pololetními vysvědčeními, takže se o smrti Toufarové dozvěděl až když dostal z notářství doporučený dopis. Karolína Toufarová - stálo v textu, - vás ve své poslední vůli stanovila univerzálním dědicem.

Měl chuť zvednout telefon a oznámit, že na nic podobného nereflektuje, ale pak to neudělal. Trochu z pietní úcty k mrtvé a trošku ze zvědavosti, neboť ho zajímalo, čeho si paní Toufarová tolik vážila, že kvůli tomu sepisovala závěť, a proč si vybrala zrovna jeho. - K projednání záležitosti se prosím dostavte do mé kanceláře - žádal notář. 

Učitel se dostavil a dozvěděl se, že jako jediný slušný člověk v okolí právě získal kousek za městem nějaké neobývané a zřejmě zanedbané stavení a přibližně půl hektaru půdy, na které, až bude mít peníze a čas, může vysadit ovocný sad. A protože osud většinou nedává nikomu nic zadarmo, musel se zavázat, že do čtrnácti dnů vyklidí byt paní Toufarové a klíče předá majiteli domu.

„On to chce adaptovat a pronajímat cizincům, proto tak spěchá,“ řekl notář.

„Dobře, nějak to zařídím.“

Druhý den správným klíčem odemkl dveře, které před nedávnem pracně otevíral šroubovákem a vstoupil do dlouho nevětrané zatuchlé místnosti. Otevřel okno a začal systematicky třídit věci na ty, které bude nutno rovnou vyhodit, a na to co by  ještě mohli přijmout v bazaru nebo vetešnictví. Peřiny, kabáty, prošlapané koberce. Smutně působí věci, které zůstanou po opuštěném člověku. Jednou dopadnu taky tak, pomyslel si chmurně učitel.

Naftalinem páchnoucí skříň. rádio, stařičká černobílá televize, vařič na propanbutanovou bombu, čajová konvice a několik porcelánových hrníčků. Ten, z kterého popíjel kávu, když tu byl naposledy na návštěvě, zabalil do utěrky a uložil si do tašky. Na památku.

S velkou papírovou krabicí, plnou zažloutlých fotografií, usedl ke stolu a začal si je prohlížet. Našel tu snímky rodného města v podobě, na kterou už skoro zapomněl, ano náměstí přece bývalo dlážděné a ne asfaltové a pískovcové kašny před radnicí je škoda. Staré známky na pohlednicích, dávné vojenské uniformy, tváře dávno zemřelých příbuzných.

Na obrázek přitažlivé ženy ve slaměném letním klobouku se několik minut nevěřícně díval, než si uvědomil, že to je přece bláznivá Toufarka, vlastně tenkrát ještě slečna Toufarová, krasavice, za jakou by se každý rád ohlédl. Čas nezná slitování. Školní vysvědčení s prospěchem chvalitebným, program jakéhosi dobročinného plesu, stužkou převázaný balíček dopisů. Všechno to působilo dojemně, jak lístky seschlé růže vložené do památníku.

 Už chtěl krabici zavřít a přihodit k věcem určeným k zatracení, když si na jedné fotografii všiml tváře bujarého chlapíka v lesáckém stejnokroji. Černý myslivec, napadlo ho v duchu školních osnov, románová Viktorka přece taky přišla v důsledku nešťastné lásky o rozum. Otočil snímek a přečetl neumělý veršíček na zadní straně.

Tak rád bych Vás vídal denně

přitom mohu jenom psát

vzkaž pošťáku Karolíně

že já ji mám tuze rád!

Váš Artur Hronek

Učitel se usmál. Hleďme, proklínaný inženýr. Tak ono to bylo takhle. Kdysi. Inu, velké lásky se často mění na vzájemná nepřátelství. Znovu si prohlížel lesákovu tvář. Teprve pak si uvědomil, že inženýr Hronek se nejmenuje Artur, nýbrž Ludvík. Tak přece měl Hronek bratra! Co se tedy doopravdy stalo s Arturem?

Hlavou mu blesklo jedno a vzápětí druhé podezření. Třídění hrnců, peřin, kabátů prožraných od molů jej náhle přestalo zajímat. Zvedl se, oblékl zimník a vyšel z domu. Z telefonní budky pak zavolal do notářovy kanceláře.

„Poslyšte, doktore, chtěl bych se zeptat. Jak vlastně zemřela paní Toufarová?“

„Porazilo ji auto. Před domem. Ten řidič potom z místa nehody ujel, a pokud vím, policie ho pořád hledá.“ 

„Děkuju,“ řekl učitel, „to jsem opravdu nevěděl.“

Bohuslav Záruba vstoupil do policejní budovy a připadal si nervózní jako studentík před důležitou zkouškou. Nejspíš se mu vysmějí, dobrá, ale některé věci se udělat musí.

„Koho hledáte?“

Po krátké debatě ve vrátnici ho poslali nahoru do patra, kde má kanceláře kriminálka.

„Já totiž jen...“

„Posaďte se. No tak, co máte na srdci?“

„Víte, vždycky mi připadalo hrozné, když člověk něco důležitého ví a nemůže to sdělit ostatním. Když je třeba němý. Nebo když ho neberou vážně.“

„Moc vám nerozumím,“ řekl policista.

„Zkrátka, jde o starou paní Toufarovou. Bláznivá Toufarka jí říkali.Ona to skutečně neměla v hlavě v pořádku, mluvila v takových blouznivých náboženských termínech. Lidé byli podle ní jen samá zločinecká cháska. Proklínala všechny a celý svět. Ale co když... co když měla v jednom případě pravdu?“

„V jakém?“

„Mluvila o vraždě. O člověku, který zabil vlastního bratra. Já byl tehdy u ní na návštěvě a nebral jsem to vážně, neboť žádný bratr neexistoval.  Teprve později, když jsem probíral její pozůstalost, jsem ale zjistil, že ten bratr opravdu a prokazatelně existoval.“

„No dobře,“ řekl kriminalista. „A to je celé?“

„Ne, vůbec ne. To byl jen začátek. Totiž v matematice se občas používá tak zvaného důkazu sporem. To si vezmete nesprávné tvrzení a postupujete tak, jako kdyby bylo v pořádku. A během výpočtu musí celý nesmysl vyjít najevo. Tak jsem to zkusil podobně. Předpokládejme, řekl jsem si, že měla paní Toufarová pravdu.“

„No a?“

„Jestli dotyčný muž chtěl bratra zabít, potřeboval k tomu důvod. Pořádný důvod, že? Lidé se nemordují kvůli maličkostem...“

„Pokračujte.“

„Prostě ten člověk...“

„Poslyšte,“ přerušil ho policista. „Nač si hrát na schovávanou? O koho jde?“

„Dobrá, je to nějaký inženýr Hronek.“

„Ano, toho znám.“

„Tak ten inženýr Ludvík Hronek dostal nedávno v restituci hotel, co stojí na náměstí. Jako dědictví po otci. A obratem ruky ho střelil za těžké peníze jakési akciovce. Až potud všechno klape. Hronkův starší bratr Artur bratr před mnoha lety zmizel a později byl prohlášen za mrtvého. Jenže. co když dejme tomu emigroval a nedával o sobě vědět jen proto, aby rodině nezpůsobil potíže? A teď se zničehonic vrátil. Najednou by bylo po bohatství, bratr byl starší a na inženýra by třeba zbyl jen nějaký podíl jako na neopominutelného dědice, či co. Prostě hra o milióny. To už je přece motiv jako hrom.“

Kriminalista pokrčil rameny a neříkal nic.

„Bláznivá Toufarka bývala kdysi náramně pohledná ženská a starší Hronek jí psal zamilované dopisy. Bylo by přece docela logické, kdyby po tak dlouhé době vyhledal jako první zrovna ji. A ona se pak mohla stát náhodným svědkem vraždy nebo se o ní dovědět...“

Policista se nepatrně pousmál, což se učitele trochu dotklo.

„Nejdřív si to vrah neuvědomoval, ale když to své obvinění začala vykřikovat moc hlasitě a často, dostal strach a musel se jí zbavit. A bylo to náramně jednoduché. Stačilo někdy večer, za tmy, párkrát zazvonit na domovní zvonek, každý věděl, jak je na to paní Toufarová alergická, vždycky vyletěla jako čert z krabičky. Rovnou doprostřed ulice a možná pod kola vražedného vozu... Na karosérii se přece dají najít stopy takové srážky. Proč neprohlídnete Hronkův automobil?“

„To auto už jsme našli,“ řekl policista. „V lese, pár kilometrů za městem. Vylomené okýnko, dráty vytržené ze spínací skříňky. Bylo kradené.“ 

„No vidíte,“ přesvědčoval učitel, „to přece taky sedí. Když chce někdo někoho auťákem zabít, tak si na to nevezme vlastní vůz.“

„Nebo,“ namítl policista, „nějaký frajírek automobil ukradne a protože neumí moc řídit a navíc jede jako blázen, tak porazí starou paní. Pak se zděsí toho, co udělal a ujede. To se mi zdá pravděpodobnější.“

Na chvíli bylo v místnosti ticho a potom promluvil Bohuslav Záruba. „Takže vy mi nevěříte?“

„Ne, to jsem neřekl. Ale váš příběh je jen taková hypotéza. Především chybí tělo oběti. Obávám se, že to na zahájení vyšetřování nestačí.“

„A k čemu to stačí?“

„K tomu, abychom si pro pořádek některé věci ověřili. Jestli se třeba ten Hronkův bratr neobrátil na nějaký náš zastupitelský úřad, nezažádal o vízum nebo o návrat občanství. Jen v takovém případě by se totiž mohl o ten svůj hotel ucházet.“

„Jistě, to máte pravdu.“

„A jestli při tom zjistíme, že byl, dejme tomu před deseti lety, řádně pohřben někde v Austrálii, tak to bude vlastně uzavření toho vašeho důkazu protikladem.“

„Důkazu sporem,“ upřesnil Záruba.

Slyšení bylo u konce, detektiv potřásl učitelovou pravicí a muž ve vrátnici si odškrtl řádku v návštěvní knize. Bohuslav Záruba se vydal pěšky, bez ohledu na drobný déšť padající z šedé oblohy. Zamyšleně minul dům, kde bydlela paní Toufarová a vzpomněl si na její úzkostné varování. Venku číhá zlo a chce nás zabít.

Snad mají blázniví lidé vyvinutější cit pro odhad budoucnosti. Na Toufarku venku zlo skutečně číhalo.

Všední dny přinášely všední starosti. Učitel tělocviku si na lyžařském zájezdu zlomil nohu, a tak tíha suplování dopadla na jeho kolegy. Bohuslav Záruba neměl nejmenší tušení, co by si s žáky v tělocvičně počal, a tak přirozenou potřebu  pohybu řešil pravidelnými vycházkami. S  podrobnou mapou pod paží a s houfem žáků za sebou procházel po turistických trasách a snažil se do jejich hlav dostat trochu vědomostí o historii, geologii a botanice. Na jeho staré mapě měla řada míst v okolí ještě německé názvy; Felsenkastell,  dnes polorozpadlý hrádek na skalním útesu, Tannenberg, název nejvyššího místního vrchu Jedlová,  Niederteich,  dnešní Dolní rybník. Pouze  u nejstarší generace německé názvy ještě zčásti přetrvávaly.  U rokle s krasovým jezírkem jej ale název Schlucht, česky rokle, zarazil. V tu chvíli se mu náhle vybavilo, že stará paní Toufarová doslova řekla:

„Ne. Já to vím. Nezakopal. Hodil do šluchtu.“ Tehdy to nepochopil.

Pak již spěšně odvedl žáky zpátky do školy a sám znovu zamířil do budovy kriminálky. Policista, stejný jako minule, dokázal vzdorovat přibližně půl hodiny. Pak unaveně pokrčil rameny a řekl: „Dobrá, uvidíme, co se dá dělat.“

Za několik dnů nato sestoupili na dno rokle  potápěči speciálního oddílu. Rozbili tenkou vrstvu tajícího ledu a zmizeli pod hladinou. Nakonec vytáhli z vody mrtvé tělo Artura Hronka, muže, který kdysi, před lety, miloval ženu jménem Karolína. 

Mocní

Aleš Pitzmos - oceněno diplomem

Ty, vzdálený poutníče v prostoru a čase, poslyš osudy Mocných – těch, jež kdysi kráčeli po tomto světě před úsvitem věků, a jejichž návrat byl předurčen – tak, jak mi byly převyprávěny. Je to příběh velké lásky a odvahy, ale i zklamání a nenávisti, tedy těch vlastností, jež odedávna přežívají v každém z nás. Tady je jejich počátek, kdysi dávno u Mocných, ještě dříve, než se svět proměnil k dnešnímu obrazu.

Mé jméno je Věromír z Wamberku. Jsem posel. Příběh, jenž se mi stal, byl tak tajemný, že ani já nevím, zda to byla skutečnost, anebo zda mě šálily mé smysly, unavené protrpěným dnem na koňském hřbetě.

Nevzpomínám si na to jasně, leč podle mého úsudku to musel být dvanáctý den měsíce května roku 1236 po narození Kristově. I přesto, že jaro bylo v plném proudu, bylo počasí sychravé a studené.

Už od časných ranních hodin jsem byl v sedle. Ukryt ve své brašně jsem měl důležitý vzkaz ze země Švábské pro českého krále Václava I. Bylo doslova otázkou života a smrti, aby ho dostal včas.

Nedělal jsem si skoro žádné přestávky. Jenom jsem jel a jel. Můj kůň byl mladý a statný, leč i on začal být brzy unavený. I kvůli němu jsem si tedy kolem poledne udělal kratičkou přestávku za jednou z místních osad. Vesničané byli vůči mě nedůvěřiví, a já se jim ani nedivím, vždyť královský posel se v těchto místech neobjevuje každý den. Chtěl jsem se zeptat místních na cestu, leč ti se rozprchli dříve, než jsem s nimi vůbec stačil promluvit. Nezbylo mi, než se spoléhat jen sám na sebe a doufat, že nikde nezabloudím. Dobře jsem věděl, že zdejší hvozdy jsou panenské a husté a že se v nich pohybují podivná individua, ne-li potulní lapkové. Pokud jsem se chtěl dostat včas až do Prahy, musel jsem vsadit na svou štěstěnu a projet těmito nebezpečnými místy.

Krátce po poledni jsem ve své cestě pokračoval. I přes náš krátký odpočinek jsme se oba dva, já i kůň, cítili velmi unaveni. Projížděli jsme po vyšlapaných stezkách panenskými bory, kam lidská noha vkročí jen málokdy. V hustém podrostu byla velká tma a viditelnost byla omezena. Začínal jsem se obávat, že jsme zajeli příliš do středu hvozdu, že nás dobře viditelná stezka svedla na scestí.

A právě v tom okamžiku se můj kůň začal plašit. Nevěděl jsem, čeho se tak polekal, avšak snažil jsem se ho uklidnit. Byl ale v takovém stavu, jako by ho posedl samotný ďábel. Vzepjal se na zadní nohy a shodil mě na zem.

Chtěl jsem znovu vylézt do sedla, když jsem náhle zpozoroval, že v lese nejsem sám. Zpoza křoví vylezli dva muži. Byli to špinaví pobudové – na sobě měli zabahněné zalátované šatstvo a jejich tváře s dlouhými plnovousy nesly několikaměsíční vrstvu špíny.

Když mě oba dva spatřili, dali se do smíchu, a jeden z nich odepjal od svého opasku dlouhou zubatou dýku. Uvědomil jsem si, že jsem se dostal do míst, jež obývali loupeživí lidé.

První lapka, zřejmě ten, jenž měl hlavní slovo, promluvil šišlavým hlasem, který zněl na první poslech odporně.

„Máš smůlu pane, že jsi se dostal až do těchto bohapustých míst. Je-li ti život milý, vydej nám všechno svoje bohatství, jakožto i svého oře. Vyhlíží mladě a zpupně.“

Nejdříve jsem nevěděl, co mám dělat. Přiznám se – měl jsem strach. Avšak kdo by ho neměl, tváří v tvář těmto bezbožným mužům. Nehodlal jsem se však tak lacino vzdát. Měl jsem důležité poslání a ztráta koně by pro mne znamenala další zdržení. Zároveň jsem se však nechtěl vzdát tučně naditého měšce grošů, které jsem dostal jako plat za svoje služby.

„Jsi velmi opovážlivý pacholku.“ pronesl jsem sebevědomým hlasem. „Jsem královský posel a ty jsi mi povinen uvolnit cestu. V opačném případě budu nucen ukončit tvůj nuzný život.“

Muž se začal smát odporným smíchem a jeho druh, třímající v ruce sekyru, se k němu přidal. Když se utišili, lupič znovu promluvil.

„Jsi velmi vtipného a veselého ducha, podle tvých slov. Leč s námi si člověk nemůže zahrávat. Kdybys slyšel místní zkazky o tomto hvozdu, zdaleka by jsi se mu vyhnul. Avšak nestalo se tak. Máš poslední možnost vydat nám své bohatství, sic budeš o tělesné údy kratší.“

„Pakliže takto hovoříš, jsem nucen bojovat.“ zněla moje odvážná odpověď.

Tasil jsem meč a vyčkával. První muž se proti mně rozpřáhl dýkou, avšak já jsem bravurně uskočil a sekl mečem. Jeho ostří rozpáralo lupičovi kabátec, ale dále neproniklo. I tak byl muž vyděšen.

Druhý využil mé nepozornosti a zaútočil proti mně se sekyrou, avšak bylo evidentní, že nikdy doopravdy nebojoval. Lehce jsem se vyhnul jejímu ostří a nakopl toho muže do podbřišku. Svalil se na zem a sekyra mu vypadla z ruky.

Zbývalo už dorazit prvního opovážlivce a bylo by po souboji. Avšak pak se na mě něco sneslo shůry a povalilo mě to na zem. Uhodil jsem se hlavou o nějaký zpropadený kámen a to mě krátce připravilo o vědomí.

Když jsem se probral, spatřil jsem nad sebou tři muže. Uvědomil jsem si, jak jsem byl bláhový. Ten třetí vyčkával v korunách stromů a v nestřežené chvíli mě skolil.

Jakmile vůdce lapků uviděl to, že opět vnímám okolní svět, nahnul se ke mně a usmál se,  přičemž ukázal své zažloutlé páchnoucí zuby.

Varoval jsem tě. Neuposlechl si, a tak tedy zemřeš. Tak, jako jiní, jež se vydali do těchto hvozdů.“

K mé hrůze se mu v rukou zableskl můj vlastní meč, jímž mi chtěl oddělit hlavu od těla. Pozvedl jsem proti zbrani ruce a zařval jsem. A v té chvíli se to stalo. Moje ruka, jako by vedena nějakou mocnou silou, vyslala proti tomu muži oslnivý modravý záblesk. Lapka se pod ním otřásl a překotil se nazad, přičemž mu upadl meč na zem.

Ostatní dva muži tento zvláštní čin sledovali s otevřenými ústy, neschopni pohybu. Brzy se však vzpamatovali a začali utíkat. Přitom hlasitě kvíleli a řvali. „Dobrotivý bože, ochraň nás, je to čaroděj. Rychle pryč, než nás všechny prokleje.“

I poslední muž se postavil na nohy dříve, než jsem tak stačil učinit i já, a zmizel mezi stromy v hustém malinoví.

Na cestě uprostřed lesa jsem zůstal sám, společně se svým koněm a s svými věcmi, jež se mi takto zázračně podařilo zachránit. Jen jsem tam stál a nemohl jsem uvěřit tomu, kde se ve mně vzala taková neznámá síla. Proč mě uchránila před jistou smrtí?

Jak jsem tam tak přemýšlel, nemohl jsem přijít na to, co se vlastně stalo. Byl jsem unavený, dezorientovaný a zmatený. A také jsem pociťoval lehký mrazivý strach. Z toho neznáma, jež mě tak znenáhla obklopovalo. Rozhodl jsem se, že až dorazím na Pražský hrad, dojdu se ze svých činů vyzpovídat za biskupem pražským.

Z mých myšlenek mě probral až hlasitý úder hromu a dopad kapek na moje rameno. Vzhlédl jsem k nebi, které částečně zakrývaly koruny vysokých stromů, a všiml jsem si, že se notně zešeřilo. Měl jsem v plánu dojet do Prahy do večera. Nyní jsem však věděl, že to díky mému nedobrovolnému zdržení nestihnu. Rozhodl jsem se, že si najdu nocleh, dokud je čas.

Po několika minutách jsem konečně vyjel z hvozdu. Za tu dobu liják zhoustl a já jsem byl skrz na skrz promočený. Moje oblečení se na mě nepříjemně lepilo a i hřbet mého koně byl vlhký.

Rozhlédl jsem se, zda bych někde nemohl nalézt nějaké stavení nebo vísku, kam bych se mohl před blížící se nocí uchýlit, leč v dálavě jsem nic nespatřil. Pouze zádumčivou krajinu. Po pravdě jsem vůbec nevěděl, kde se nacházím. Jako kdybych zabloudil. To bylo nanejvýš směšné, ježto jsem tento kraj znal jako své vlastní boty.

Nečekal jsem však a pobodl jsem koně kupředu. Cválali jsme přes neobdělávaná pole dál a dál, avšak nikde ani stopa po lidském obydlí. Nakonec, po půlhodině jízdy, jsem vjel do dalšího hvozdu, tedy spíše remízku. Stoupal daleko po úbočí nějakého kopce.

Byla už velká tma a já jsem se začínal smiřovat s tím, že tuto noc strávím v opuštěné a nehostinné divočině. Avšak ve chvíli, kdy jsem to čekal nejméně, usmálo se na mě štěstí. Mezi hustými stromy jsem zahlédl světlo. Tak vesele plápolající, jako svíčka, označující teplý a bezpečný domov.

Na nic jsem nečekal a pobídl jsem koně k dalšímu cvalu. Po několika minutách jsme objeli zákrutu mezi stromy a výhled se mi otevřel. Spatřil jsem to, co bych tu nečekal ani v tom nejpodivnějším snění. Přímo před mýma očima se do výšky vypínala stará tvrz, vystavěná z mohutných kamenných bloků. Pěšina, po níž jsem jel, vedla přímo k masivním dubovým dveřím.

Seskočil jsem z koně, chytil jsem ho za uzdu a pomalu jsem došel k bráně. Myslel jsem, že bude zajištěná, avšak šla otevřít celkem snadno. Provedl jsem jí koně a dostal jsem se na velké rozlehlé nádvoří. Nikdo tu nebyl, leč já jsem nabyl dojmu, že mě stále pozoruje něčí zrak. Každičký můj pohyb, každé moje gesto.

Nakonec jsem koně uvázal pod nízký dřevěný přístřešek a sám jsem se vypravil po dlouhých kamenných schodech ke dveřím, vedoucím do samotné hradní budovy, abych zde mohl požádat o nocleh. Avšak ještě dříve, než jsem posunul nohu na první schod, dveře se otevřely a v matném světle svíčky se objevila temná postava, zahalená v černé kápi. Chvíli tam jen tak stála a pak promluvila hlubokým mužským hlasem. „Již na tebe čekám, Věromíre. Pojď dál a ničeho se neobávej.“

Ten hlas nebyl vysloveně nepřátelský, leč něco mě na něm zamrazilo. A také jsem nevěděl, jak ten neznámý znal moje jméno. Sebral jsem však všechnu svou odvahu a vyšel po schodech nahoru. Muž mi pokynul a já jsem ho následoval do hradních útrob.

Procházeli jsme mlčky dlouhou galerií, až jsme se dostali do jedné ze světnic. Po celou dobu jsem uvnitř nespatřil žádného jiného člověka, kromě toho, jenž mě oslovil jménem.

Světnice, kam mě dovedl, byla skrovně zařízena. Byla tu jen prostá lavice, stůl a truhla u okna. Celou místnost ozařoval dvouramenný svícen.

Muž mi pokynul, abych se posadil a já jsem tak učinil. Stále jsem však byl nesvůj a z toho všeho jsem měl podivný pocit. Očekával jsem, co se bude dít. Nestalo se však nic. Muž tam stál a mlčky mě pozoroval. Do tváře jsem mu neviděl, ježto mu jí stále zakrývala kápě.

Konečně jsem sebral všechnu svojí odvahu a promluvil jsem. „Prosím neurazte se pane, avšak rád bych věděl, kdo jste, a jak znáte mé jméno?“

Zdálo se, že se muž zasmál. „Ano,“ promluvil nakonec. „Tolik otázek a tak málo odpovědí na ně.“

Na to neznámý pozvedl své ruce vzhůru a konečně si sňal z hlavy svoji kápi. Na první pohled vypadal velmi staře, vlasy i vousy měl bílé, jako padlý sníh, avšak zároveň jeho oči prozrazovaly to, že nebude tak starý, na kolik vypadá. Kolem něho,  jako by byla nějaká aura,  jež ho celá prosvěcovala.

„Mé jméno není důležité a myslím si, že není nutné, abych ti ho vyzradil. Znelíbil jsem se totiž mnoha lidem, včetně samotného krále. Proč si tedy jinak myslíš, že žiji sám, tady, na takovém opuštěném místě uprostřed hvozdů?“

Jeho slova mě zmátla a měl jsem se na pozoru. „Jsi snad lupič, anebo vyhnanec pane?“ zeptal jsem se s obavou.

Muž se znovu usmál. „Nejsem ani jedno. Jsem jenom mudřec, jenž byl špatně pochopen a za svoje věštby vyhnán. Vím totiž mnoho věcí, takových, jež se neshodují s obecnou představou toho, v co věříme.“ Na chvíli se odmlčel a posadil se na lavici naproti mně. „Nevím, však, v co nebo v koho věříš ty, leč mohu tě ujistit, že nic na tomto světe není náhoda, ani to, že jsi tady. Vím totiž, co se ti dnes přihodilo.“

Zatvářil jsem se nechápavě, avšak muž zřejmě věděl o čem mluví. „O té síle, jež se v tobě tak náhle projevila.“

Jeho slova mě trochu poděsila. Není to snad inkvizitor, jenž by mě pro čáry poslal na hranici? Jak ale o té podivné události věděl. Vždyť tam nikdo jiný nebyl. Jenom já a ti muži. Zeptal jsem se ho na tyto mé otázky a on se znovu pousmál.

„Vidím mnohé věci, bez toho, abych se jich účastnil. To je můj dar i moje prokletí.“ Na chvíli se odmlčel. „Pokud jsi zvědav, mohu s tebou pohovořit o věcech, jež se ti dnes přihodily. Má to spojitost s dávným světem, jenž tu byl kdysi, před takovou dobou, že žádný dnes žijící člověk neví, že něco takového existovalo. Bylo to předtím, než se svět proměnil.“

Poslouchal jsem jeho slova jako u vytržení. Nevěděl jsem, o čem ten muž hovoří, zda je blázen či nikoliv. Vybídl jsem ho však, aby ve své řeči pokračoval.

„Vidím, že jsi zvídavý, a to je dobrá vlastnost, nikoliv špatná.“ odpověděl neznámý. „Nuže, nyní poslyš osudy Mocných, těch, jež kdysi kráčeli po tomto světě před úsvitem věků.

Vše začalo ve chvíli, kdy přičiněním tvůrčí síly povstali na tváři Země v jeden jediný okamžik první lidé. Ne všichni však byli stejní. Byli mezi nimi ti, jenž byli při zrození obdařeni mocnou silou, a vyvoleni k tomu, aby vedli a chránili mladé lidstvo. Byli tři – dva muži a jedna žena. A to byl počátek jejich konce, to, co vedlo k jejich záhubě.

Každý z Mocných byl obdařen jinou silou a každý dovedl jinak bojovat. První z nich - statný a tmavovlasý, s věčně zamyšlenou tváří - byl Aidrianos. Uměl pohybovat pouhým pohledem s jakýmkoliv předmětem a k boji mu sloužil pár širokých mečů.

Druhý byl světlovlasý, vysoký a jmenoval Vagrimos. Díky své mrštnosti a houževnatosti dokázal neuvěřitelné věci a z jeho upřeného pohledu šel strach. Když bojoval, používal oboustranných sekyr, jimiž drtil své nepřátele.

Arien byla třetí. Nadevše vynikala svou ženskostí a krásou. Každý, kdo ji viděl, byl uchvácen jejími bohatými plavými vlasy a upřímným pohledem jejích pomněnkových očí. Arien dokázala vstoupit do myšlenek kteréhokoliv člověka či zvířete. Pokud byla nucena bojovat, užívala pokované tyče.

Lidstvo však nežilo od samého počátku v bezpečí. Byli tu Gwifrové – obrovští, inteligentní a nemilosrdní ještěři, jež jsme mi v našich bájích překřtili na draky. Nechtěli se smířit s tím, že celý svět připadne lidem, a od samého počátku na ně začali útočit. Ti by dozajista podlehli, kdyby tu nebyli Mocní. Ihned jak nabrali síly, utkali se s Gwifry, a brzy porazili i jejich více než tisícihlavou armádu. Přeživší ještěři uprchli do hor a už se více neukázali.

Od těch dob uběhlo mnoho let v míru, rodili se noví lidé a staří umírali, když je tvůrčí síla povolala k sobě. Mocní však žili bez proměny dál, ježto byli nesmrtelní, stvořeni pro to, aby žili věčně. Dobře ze svého paláce vládli a pomáhali tam, kde bylo potřeba. Lidé žili pod jejich správou šťastně a nic jim nechybělo. Vypadalo to, že tento stav věcí potrvá věčně.

Stalo se však něco, s čímž nikdo nepočítal. Netrvalo to dlouho a Aidrianos se zamiloval do Arien – a ona do něho. Díky Mocným vznikla láska – cit, kvůli němuž začali lidé žít i umírat. Avšak zároveň s ní vznikla i nenávist. I Vagrimos totiž Arien miloval a když viděl, co se stalo, uprchl do hor a propadl temnotě. Mocní se rozdělili. Už byli jenom dva.

Vagrimos začal brzy toužit po pomstě. Sestavil obrovskou armádu, složenou s přeživších Gwifrů a bojechtivých lidí, a napadl s ní kraj, jenž byl pod správou zbylých dvou Mocných. Aidrianos věděl, že se musí s Vagrimem utkat, a proto nelenil, a vypravil se do bitvy. Arien nechal o samotě, a to bylo to, co neměl dělat. Vagrimos využil své moci a díky zlým kouzlům se mu jí podařilo získat na svou stranu. Zapomněla na všechno a zapomněla i na Aidriana.

Strhla se ohromná bitva. Největší, kterou kdy tento svět zažil. A na jejím konci proti sobě stáli všichni tři Mocní. Vagrimos i Arien chtěli Aidriana zabít, zotročit všechen lid a společně se chopit moci nad celým světem.

Avšak v posledním okamžiku, kdy byla všechna naděje téměř ztracena, podařilo se Aidrianovi přivolat na svou stranu všechnu moc celého vesmíru. A v té chvíli, kdy Mocní užili svou sílu proti sobě, vznikla ničivá vlna, jež všechny tři zahubila. Nezastavila se však a šířila se po celém světě, přičemž po sobě zanechávala zkázu. Nic nenechala tak, jak bylo. Zvířata a lidé umírali, oceány se vzdouvaly a vařily a rodila se nová pohoří, přičemž stará zanikala. Nastala obnova světa.

Svět se změnil.

Už nebyl takový, jak ho znali Mocní. A už nikdy takový nebude. Alespoň do chvíle, než se opět navrátí. Všechno začalo znovu a nikdo si nepamatoval, jaké to bylo před tím. Od toho okamžiku se začala psát historie lidské rasy, tak, jak ji známe my.“

Když svoje vyprávění skončil, upřel na mě moudrý pohled a čekal, co budu říkat. Já jsem však nebyl schopen slova. V hlavě, jako by mi doznívaly jeho poslední slova. O lásce Aidriana ke krásné Arien a o jejich záhubě. Nejprve jsem si myslel, že jde jenom o nějakou báji či zkazku, leč další mužova slova mě utvrdila o opaku.

„Již víš, co se ti dnes přihodilo?“ zeptal se mě ten neznámý znovu.

Zavrtěl jsem hlavou. Vůbec jsem nechápal, kam tím míří.

Muž však ve své řeči pokračoval. „Když se svět v jednom jediném záblesku proměnil a Mocní zahynuli, byl nastolen řád, takový, jaký panuje dosud. Vláda lidí. Ovšem bylo předurčeno, aby se po dlouhé době, avšak není známo po jaké, svět opět vrátil pod správu Mocných. Všechno zlo, jež tehdy bylo napácháno však mělo být napraveno. Mocní budou vládnout tak, jak kdysi měli. Spravedlivě a čestně. Jen tehdy, pod jejich správou, mohou lidé dosáhnout vrcholu svého bytí. Ne jindy. My se nacházíme v krvavé době, kdy zlo zvítězilo a lidé se vraždí a zabíjejí navzájem.“

Se zájmem jsem to poslouchal a najednou mi to začalo dávat smysl. „Oni budou znovu vzkříšeni?“ zeptal jsem se.

Muž pokýval hlavou. „Ano, znovu povstanou z lidí, i se svou mocí, jež jim byla při stvoření přidělena.“

„To, co jsem dnes pocítil, byla ta moc?“

Neznámý pokýval hlavou. „Ano, nemýlíš se příteli. Avšak byla ti propůjčena jen na ten malý okamžik. Měl jsi totiž zemřít.“

Jeho slova mě vyděsila. „Leč nestalo se tak.“ řekl jsem si potichu, jenom sám pro sebe. Muž to však zaslechl. „Ano, nestalo, ježto ty máš žít. Musíš zplodit potomka. Jenom z tvého rodu může opět povstat ten největší z Mocných, ten jenž až do samého konce stál na straně dobra. Kdo ví, může to být tvůj syn, může to být tvůj vnuk, leč zároveň to může být někdo v daleké budoucnosti, kam až mé oči nedohlédnou. Nezbývá než jen jedno. Čekat.“

Byl jsem protrpěným dne až příliš unavený, aby mě ta slova přespříliš zasáhla. Muž to také poznal.

„Je na čase, aby ses odebral ke spánku. Následujícího jitra tě čeká dlouhá cesta.“ Chtěl opustit místnost, leč ve dveřích se zastavil, aby se naposledy otočil. „Nezapomeň na příběh, jenž jsem ti vypověděl, a uchovej ho pro další generace.“

Odešel a já jsem v mžiku usnul, ani jsem nevěděl jak.

Probudil jsem se až dlouho po svítání, po dobrém spánku. Vyšel jsem z místnosti, kde jsem přespával a prošel jsem celým hradem, avšak neznámého jsem již nespatřil. Uvnitř všechno vypadalo tak, jako by tu dlouhou dobu nikdo nebyl.

Nemohl jsem se tu však déle zdržovat, měl jsem neodkladné poslání. Opět jsem se tedy vypravil na cestu a po poledni jsem dorazil do královského města. Ptal jsem se moudrých lidí na jméno toho muže a na jeho hrad, leč nikdo o něm nic nevěděl. Jako by se mi to všechno jenom zdálo. Avšak já vím, že to byla skutečnost. I po letech se mi tyto zvláštní vzpomínky vybavují tak jasně, jako by se tento příběh stal právě včera. Nikdy už se ve mně ta moc neprojevila, avšak já si myslím, že ten muž mluvil pravdu. Tuším, že jednou, ve vzdálených časech, Mocní opět procitnou. Nevím však, kdo to bude a kdy se tak stane. Možná, že jsi jedním z nich právě ty.

…my tě budem kolíbati

Zora Šimůnková – čestné uznání

     „…Ježíšku, panáčku…,“ z kuchyně hrálo rádio, „my tě budem…,“  zmlklo vprostřed tónu.

„Kolíbati,“ doplnila v duchu chmurně Kateřina a uhladila si na břiše látku svých nejlepších svátečních šatů. Ještě pořád vypadala jako jindy. Za pár týdnů…už to bude vidět. - „Katko, Petře…,“ ozvalo se zezdola. Mezerou mezi schodištěm zahlédla tvář své sestry Marie. „Večeře,“  volala dál.

  Kateřina zavřela dveře od pokoje a opřela se o ně čelem. Ještě chvíli než půjde dolů. Bude to divný Štědrý večer. Zhluboka se nadechla a vykročila pravou nohou.

   Jakmile vešla do jídelny, Marie se natáhla za sebe a pustila magnetofon. Karel Gott - Vánoce ve zlaté Praze. Možná byli vhodnější zpěváci, ale tohle patřilo k rituálu. Kolik let si tu pásku pouštěli! Božský Karel vánočně zpívával ještě v dobách, kdy bydlely u rodičů a Marie byla svobodná.

   Kolem prostřeného stolu seděli tři, ale Marie prostřela i čtvrtý talíř. Kateřinu zamrazilo. Jasně, Marie to dělala z pověrčivosti, lichý počet kolem vánočního stolu znamená neštěstí, ale…

   Pohlédla na sestru a viděla tatínka. Stejné oči, stejný úsměv…První Vánoce po jeho smrti trávily s maminkou taky u Marie, ale jen ve třech. Petr měl v nemocnici noční. Taky za ním sestra hned po večeři utíkala…a kousek od špitálu ji porazilo auto. Z nemocnice přišla až po Novém roce, bledá, nemluvná, jiná. Potratila – byla ve třetím měsíci vymodleného těhotenství.

  - „Petře, čekáme,“ začala Marie, a vážně dodala: - „Ty jsi hlava rodiny, tak mluv. Chce to přípitek…,“ povzbudivě se usmála. Po láhvi Bohemky stékala kapka sražené páry.

   Petr se nadýchl: - „Všem přeju hezké vánoce, hlavně tobě, Marie…,“ pootočil hlavu: - „… i tobě, Kateřino.“ Odevřel šampaňské a naplnil skleničky na tácu. – „I tu čtvrtou, prosím,“ požádala ho vážně Marie. S mírným zaváháním naplnil i poslední sklenici. – „Tak na zdraví,“ pronesl Petr. - „A na Vánoce,“ zamumlala potichu Kateřina. – „A hlavně na to, abychom se za rok zase sešli všichni, jak tu jsme,“ doplnila na závěr Marie.

  Kateřině se roztřásla ruka tak, že ji musela schovat pod stůl. – „Katko, vem si,“ pobídla sestra a podávala jí mísu s nádhernými řízky. Nemohla, už nemohla dál. Žaludek jako na lodi, vstala, odběhla do kuchyně a otevřela na sebe okno. Zadívala se do ztichlé ulice. U sousedů na zahradě měli ozdobený smrček a z přízemí byla slyšet hudba. Kroky: sestra…Objala ji: - „Katuško, nebuď smutná, nejsi sama. Máš nás – mě a Petra...“ Kateřina jenom polkla. Zbytek večeře jí uběhl jako v mlhách.

   Snad vůbec nic netušila, i když je několikrát skoro přistihla. Nikdy se nezeptala, proč je Petr vprostřed odpoledne doma, možná jí stačily výmluvy, možná se podvědomě bránila tomu, co bylo jasné. Nebo možná jen po

tolika letech manželství ztratila ostražitost. Marie chtěla od života už jen dítě. Od té nešťastné události před mnoha lety vyzkoušela co se dalo. Nic nepomáhalo, nic nezabíralo, jak stárla, touha mít dítě začínala být pro ni jediným smyslem života. Ještě se o něco pokusit…, ještě něco vyzkoušet…a pak, možná. Petr ze začátku ochotně dělal, co mu řekla, vozil ji po nejrůznějších vyšetřeních po celé republice, sháněl známé mezi doktory, ale když se nedostavoval výsledek, ochoty měl čím dál méně. Přistoupil na adopci, ale nic nešlo rychle a snadno. Vždycky byl nějaký pár potřebnější, lépe splňoval kritéria…  Snažil se ale Marii pomoci tím, že hledal činnost, ke které by se upnula. Koupil jí fotoaparát, opravdu začala chodit do fotoklubu a pomáhala zorganizovat několik výstav. Petr jakoby omládl a dusno v rodině se uvolnilo. Jenže pak spřátelený fotoklub zorganizoval soutěž na téma Děti, a Marie v tom jela znovu. Když ji Petr přistihl, jak v noci potají háčkuje malé růžové dupačky, vzdal to, přestal s Marií téměř mluvit a začal se svěřovat Kateřině. Ze začátku v tom opravdu nebylo nic jiného, než potřeba se vymluvit. Časem ale Marie prodělala další vyšetření s už beznadějným výsledkem a zatrpkla. Začala být protivnější a protivnější, víc a víc na manžela útočila,  připomínala mu tu dávnou noční před mnoha lety a nakonec mu přenesla věci do rohového pokoje.

    Kateřina nesnědla ještě ani jeden řízek, začala jí pálit žáha. Jednu chvíli ucítila Petrovu nohu, jak hladí tu její. Nepodívala se na něj, Gott, Mariin hlas, který udržoval konverzaci, všechno bylo jenom kulisa…Petr odpovídal jednoslabičně, Kateřina vůbec…Jen Marie se otáčela jako na drátku. - „Co je s vámi, lidi, vždyť jsou vánoce,“ pronesla s úsměvem. - „Jsme tady spolu, živí a zdraví, máme se dobře. Jen co dojíme, přijde Ježíšek…,“ postavila na stůl mísu plnou cukroví.

   Úplně nahoře sedělo linecké kolečko. Linecké cukroví dělala vždycky Kateřina, byla to její specialita snad od šestnácti let. I tohle dělala - právě ten den, co za ní byl Petr naposledy. Přišel se vymluvit – a začal plakat. Krátce potom zjistila Kateřina, že čeká dítě. Petrovo dítě, nebylo pochyb. Když se to dozvěděl, opil se s kamarádem tak, že nepřišel domů, spal v ordinaci. Pro jistotu, aby nic v opilosti neprozradil. Bál se Marie, ale víc o Kateřinu, a nejvíc o dítě. Už nevěřil, že bude nějaké mít, a proto nehodlal riskovat. Tajně doufal, že až se přežene první nával vzteku, Marie si zvykne. Možná bude i ráda, vždyť  to zůstane v rodině. Proto se dohodl s Kateřinou, že to řeknou Marii po štědrovečerní večeři.

   Dojedli. Kateřina sklidila ze stolu  a schovala ruce pod stůl. Teď, teď musí Petr začít. Drtil ale mezi zuby vylouskaný ořech a vypadal duchem nepřítomně. Marie položila dlaně na stůl a pomalu řekla: - „Mám jednu novinku.“ Sestra i manžel vylekaně vzhlédli. Petr si odkašlal: - „Já taky, Marie.“ Rezolutně pronesla: - „Ale nejdřív tu moji. Máme dítě k adopci. Hned po vánocích se na něj můžeme jet podívat. Už jsem to s paní na sociálním domluvila. Je to krásná holčička. Jmenuje se…“ a usmála se na sestru: - „Kateřina.“

 -------------------------------------------------

Meruňky

   Agáta se probudila jako první. I když slunce za oknem svítilo ostošest, Petr měl půlnoc.

Protože jí píchalo v kotníku, nohy na koberec spouštěla pomalu a opatrně. Deset let si tolik nezatancovala jako včera večer. V Diamantu duněla oldies party, a proto od Raka zamířili rovnou tam. Petr měl pohyb v krvi, a ona se roztancovávala. Vzpomněla si na tatínka, jak ji každou neděli po obědě doučoval do tanečních. Oblékl si černé společenské kalhoty, odstrčil křesla, pustil desku Taneční věčně zelené a vytáčeli. Klasiku: polky, valčíky, foxtroty, tanga…

  Tenkrát tančila v plesových střevíčcích, včera ke konci bosá. Podívala se na své nohy: špinavé až běda! Jak mohla s takovýma nohama vlézt do postele?! V duchu se ušklíbla: Jak? Snadno, když  kromě Lady Carneval byl ze všech tanců nejhezčí Valčík v peřinách. Shodou náhod zase ve stejném povlečení s modrými hvězdičkami jako před rokem. 

     Petr za ní se zavrtěl. Rychle se ohlédla, dobré, ještě spí. Potichu došla do koupelny, zhluboka vydechla a čelem se opřela o chladné dlaždice. Nejhorší bylo, že se cítila dobře. Až na ty bolavé nohy, ale to byla celkem příjemná bolest. Podívala se do zrcadla: nevyspalá, kruhy pod očima, tvář pomačkaná od polštáře, ale nějaká jiná, krásnější…

   Se švagrem se vyspala poprvé minulé léto. Sestra s neteří odjela na Moravu a manžela nechala doma. Vždycky se jí líbil, ale držela se  zásady „co je v domě, není pro mě.“  Ten první večer se setkali v kuchyni a pak spolu šest zbývajících propovídali na verandě. Ani nevěděla, o čem si povídali, Petr uměl mluvit zajímavě o všem. Sedmé ráno se probudila v sestřině posteli.

  Milena se to nikdy nedozvěděla. Přijela opálená a veselá. Když jí Agáta večer pomáhala vypeckovávat košík meruněk, nevěděla kam s očima. A když Milka odešla spát, nemohla usnout. Představovala si je, Petra si představovala. Cítila jeho ruce na svém těle.

   První měsíc nebyl příjemný, sestře i švagrovi se vyhýbala kde mohla; sestře se vyhnout chtěla, Petrovi musela. Byla přesvědčená, že jinak všechno praskne.

    Ale začal školní rok a práce v družině Agátu natolik zaměstnala, že všechno začala pokládat za odbytou záležitost. Už se nikomu nevyhýbala, ale konala. Na inzerát poznala několik mužů, s jedním vydržela dva měsíce, ale když jí nabídl, aby se nastěhovala k němu, skončila to. Sama nevěděla přesně proč.

   Den před Vánoci šla s Petrem a malou neteří do hájovny pro stromek. Padal sníh, nebe jako malované, malá Barča pobíhala kolem a koulovala stromy. S hajným a jeho družnou paní si museli přiťuknout grogem, takže cestou zpátky se smáli na celé kolo a závodili kdo líp stromy trefí. Na kraji lesa zarazil Petr svázanou jedličku do sněhu, Agátu objal a políbil: – „Nenechám si ujít pusu pod vánočním stromkem,“ usmál se. Koutkem oka zahlédla Barču,  jak zvědavě přihlíží.

 Další dny svátků proběhly v relativním klidu. Až na to, že zastihla Barušku, jak soustředěně kreslí a k tomu si říká:  - „Princ s princeznou se políbili a pak se měli rádi ještě celý týden.“

   Po Novém roce zkusila Agáta zavolat příteli, který jí nabízel nastěhování. Ale když slyšela na druhém konci linky ženský hlas, zavěsila beze slova. Našla si jiného: tentokrát ona hnala dopředu, přivedla ho představit sestře a švagrovi. Strávili docela příjemný večer, ale když šla do kuchyně pro další láhev vína, najednou se za ní jako duch objevil Petr. Neřekl nic, jen jí zlehka pohladil po vlasech. I nová známost brzy skončila.

   Začínalo to být neúnosné. Agáta odcházela hodně brzy ráno, vracela se pozdě večer a hned mizela u sebe v patře.

   Jednou večer přišla sestra: - „Petr má milenku.“

„Proč myslíš?“  snažila se Agáta neuhnout pohledem.

 „Tak,“ rozhodila Milča  rukama. - „Je to divný. Nechce mě.“

„To nemusí znamenat hned…,“ namítla potichu.

 „Ne, nemusí, ale je to divný,“ zamyšleně pronesla sestra. Opřela se čelem o sklo okna, krajka záclon jí vrhla na tvář stín. 

Horší být nemohlo. Kdykoliv šla do družin na odpolední, Milka byla v práci a Baruška ve škole,  Petr se objevil doma aspoň na chvíli. Začal mluvit o rozvodu. Nechtěla s ohledem na sestru. Situace byla neudržitelná. Nějakým zázrakem se vzchopila a Petrovi řekla  „dál ne!“

   Protože Milena už od května mluvila o letní návštěvě u moravské přítelkyně, Agáta si na stejný termín zaplatila pobyt v Chorvatsku. Tři dny před odjezdem ale cestovní kancelář zkrachovala.

   Týden v ztichlém domě ubíhal jako voda, Petra vídala jen ráno a občas večer. Události loňského roku jakoby se nestaly.

 Aby přečkala i poslední zrádný večer, seděla včera s kamarádkou ve vinárně U raka. Jenže přítelkyně musela odejít a Agátě se ještě nechtělo. Pomalu dopíjela bílé víno, hlavu plnou černých myšlenek. Vtom zarachotil korálkový závěs a na prahu se objevil Petr.

Zamířil rovnou k ní, nečekal na svolení a posadil se: - „Hledal jsem tě.“

„ Něco se stalo?“ zeptala se, ale odpověď znala předem.

 „Ne, chtěl jsem být s tebou.“

 Nadechla se:  „Petře…“

Jen se díval. - „Zvu tě na večeři.“

Od té chvíle Agáta mrazivě rozdělovala mezi skutečností a snem. Všechno, co dělala, dělala z vlastní svobodné vůle, nic z toho se jí nezdálo.

Ještě jednou si umyla oči. Tohle nechtěla – a udělala to. „Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk,“  říkali, když byla malá.

   V ložnici zazvonil telefon. Krátký hovor a pak se Petr objevil ve dveřích koupelny. Objal Agátu kolem pasu: „Volala Milena. Už přijela, je na nádraží. Dojedu pro ni a všechno jí řeknu.“

 „Petře…,“ začala, ale položil jí prst na rty: „Pšst. Dojet pro ni musím, veze kufr meruněk.“

Rovno...

Andrea Kalčicová- čestné uznání

Již od dětství poznáváme tuto skupinku grafémů. Nachází se v tolika slovech, v mnoha různých oborech.

Jenom v mezi žáky a studenty tolik oblíbeném předmětu, nesoucím už na první pohled či poslech ne zrovna vábivý název. Matematika. Ovšem zde zjišťujeme až za pekelně dlouhou dobu, někdy to může trvat až týden, kolik jen ROVNO tady máme. Už prvňáčkové ví, že jedna plus jedna je ROVNO dvěma. Nezdá se vám tenhle příklad až moc složitý pro první třídu? Co třeba ho kapičku zjednodušit?

A hned se v něm lépe vyznáme, že?

Na které další ROVNO-slovo si vzpomenete, když se řekne matematika? Všichni profesoři nám neustále vtloukají do hlavy a tvrdí, jak strašně, ba dokonce životně důležité je vědět, jak určíme, zda jsou dvě přímky ROVNOběžné. Jako by to běžný student gymnázia potřeboval! Snad je každému jasné, že ROVNOběžky nemají společný bod, takzvaný průsečík. Možná tak, až poletí babička ze schodů díky tomu, že zakopla o francouzskou hůl, bude s jistotou vědět, že po zahájení pohybu její noha a tyč, o kterou se opírala, aby náhodou nespadla, rozhodně ROVNOběžné nebyly.

A až se naučíte zjišťovat, zda čtyřúhelník (to je takové to, co má čtyři vrcholy, čtyři vnitřní úhly a čtyři strany), který jste právě „narýsovali“, skrývá taje čtverce či kosočtverce, můžete začít uvažovat o ROVNOstranných útvarech s ROVNOběžnými stranami.

Ale pryč s „vysokou“ matematikou. Známe i lepší obory, tak například chemie. I tam existuje ROVNO. Namátkou zvolme třeba ROVNOvážnou chemickou reakci označovanou šipkou .

Nezapomeňme ani na Murphyho zákon, který nám říká: „Nefunguje-li to, je to fyzika.“ A hned máme další vědní disciplínu. Co třeba zastaralé ROVNOramenné váhy, na nichž vážili naši dědečkové? Dvě ramena, každé stejně dlouhé, a na obou visí na řetízkách mističky. Řetízky měly opět ROVNOu délku. Jen pro informaci, teď popisuji váhy, ne dědečky. Ale říkám si, zlaté malé digitální váhy. Stačí zapnout, trochu potrápit kalkulačku, či pro zdatnější počtáře své mozkové závity, a může se vážit.

Mějme tedy na paměti, že není ROVNO jako ROVNO… I tak vám ale nedoporučuji zkoumat ROVNOběžnost v praxi, a už vůbec ne na schodech a s holí…