Ú V O D

Čtvrtý ročník regionální literární soutěže je za námi a výsledky jsou známy. K tomu, aby se mohli s vyhodnocenými autory a především jejich soutěžními díly seznámit i čtenáři, vydáváme sborník prací oceněných autorů. Tento je rovněž v pořadí čtvrtý.

Soutěže se zúčastnilo 28 autorů, z toho 5 studentů středních a vysokých škol, ve věkovém složení od 17 do 84 let. Z celkového počtu soutěžících bylo 21 žen a 7 mužů.

Soutěžilo se v kategorii poezie a v kategorii próza. U kategorie próza se porota rozhodla utvořit podkategorii - humoristické dílo.

V poezii soutěžilo 16 autorů s 69 básněmi a do prózy zaslalo 17 autorů 26 příspěvků.

Poprvé v historii soutěže se sešlo víc autorů v kategorii próza. Je to zajímavé poznání a je  dobře, že se i prozaická díla stále více píší.

Ke zdárnému průběhu soutěže přispěla v nemalé míře  i porota svým kvalitním a objektivním hodnocením ve složení: předseda poroty - doc. PhDr. Svatopluk Pastyřík Ph.D. (univerzitní profesor z Univerzity Hradec Králové), který posuzoval obě kategorie. Dále v kategorii poezie - Mgr. Jana Andrejsková (profesorka českého jazyka Gymnázia a SPgŠ Čáslav), Marie Hrubá (odborná pracovnice MMK), Lucie Chudobová (studentka druhého ročníku Univerzity Hradec Králové), Martin Provazník (student pátého ročníku Univerzity Hradec Králové). V kategorii próza - Mgr. Eva Chvojková (profesorka českého jazyka Gymnázia a SPgŠ Čáslav), Milena Matějíčková (vedoucí pracovnice MMK), Ing. František Pazderka (pedagog v.v.), Bc. Radana Šatánková (redaktorka internetového časopisu: ČRT – http:// crt.fmkv.net).

Umístění jednotlivých soutěžících je uvedeno u každého autora a jejich soutěžní příspěvky si přečtete na následujících stránkách našeho sborníku. Celkově porota udělila v kategorii poezie diplomy pro nejlepší tři soutěžící a tři čestná uznání na dalších místech. V kategorii próza byly uděleny tři diplomy nejlepším soutěžícím a dvě čestná uznání. Navíc udělila jedno čestné uznání za humoristické dílo.

Tolik úvodem a přeji vám příjemné chvilky strávené u četby tohoto sborníku.

Všem autorům, porotcům a organizátorům děkuji za spolupráci.

  Bohumil Jaroš – sekretář LKNB Čáslav

P O E Z I E  - tři nejlepší:

Jana Vyčítalová

Zdena Líbalová

 MILOSTNÁ HAIKU

Marie Dolistová

P O E Z I E  - Čestná uznání:

 Jindra Lírová

 Z chystané básnické sbírky PODZIMNÍ POZVÁNKY

Tomáš Moravec

Pavel Veselý

P R Ó Z A  - tři nejlepší:

 Zora Šimůnková

 NĚCO JAKO ŠTĚSTÍ

 „Madrachová už na ty děti zase řve,“ konstatovala babička a přivřela okno. „Kdo to má pořád poslouchat, že ji huba nebolí. A to počkej za chvíli, až přijde Tonda z hospody, to bude mela. Kdyby tloukl tady, pošlu na něj Vítka. Slyšíš, Víťo, pak tam zajdeš.“ Přivřela okno ještě víc a pokračovala v žehlení.  „Co Beran odjel do Ruska, není s ní k vydržení,“ povzdechla si.  „Ženská nešťastná…“

   „Se divíš, babi, hormony chtějí svoje,“ prohlásil z kanape Vítek, můj starší brácha, a vzal si z talíře asi desátou buchtu. „Navíc, babi, Beran se vrátí až za tři roky, za tu dobu asi ohluchneme. Už aby si zase někoho našla.“ Nedal pokoj           a provokoval dál:  „Madrachová je kočka, Tonda jí nemůže stačit,“ ale to už utíkal před utěrkou, kterou se po něm babička rozehnala. „Puberťák…“

   Na dveře kuchyně někdo nesměle zaklepal: „Ahoj, teto, můžeme se u vás dívat na pohádku?“ nesměle se zeptala Maruška Madrachová. „Maminka už zase křičí.“ „To víš, že jo,“ kývla babi a v tu ránu ji žehlení přestalo zajímat. Vytáhla žehličku ze sítě. „Nalej dětem šťávu,“ kývla na mě a už z kredence vytahovala dvě malé Milky. Mně nebo Víťovi by je nedala ani náhodou. Nám pekla doma: „To aspoň víš, Petruško, co jíš…“ Možná to bylo lepší než celá Vitana, ale ani náhodou to tak dobře nechutnalo. Milku jsme od ní nedostali nikdy…a přitom sama na nás taky často křičela, a jak!

  Děti Madrachovy se usadily před televizi a Maruška ji suverénně zapnula. Vedle ní se posadil bráška Jeník, který si špinavýma rukama pořád okolo očí šmudlal zbytky brekotu. „Děti, a ruce jste si umyly?“ zeptala se babička. Mařenka zavrtěla hlavou a vylekaně se podívala: „Už jdeme,“ zvedla Jeníčka od televize a poslušně ho odváděla do koupelny. „Chudáci děti, nemají to lehký,“ vzdechla babička.  „Babi, já musím…“ Sjela mě pohledem: -„Se učit, já vím, nemusíš tu být. Ale pošli sem Vítka, ať postaví Jeníčkovi autodráhu. Madrach se za chvíli vrátí, to bude delší…“

  Jak se dalo čekat, brácha nebyl ani u sebe v pokoji, ani v kůlně u motorky, tak jsem se na to vykašlala. Když babi bude vážně chtít, sežene si ho mobilem. Jeníček nemusí mít celou autodráhu, stačí mu půjčit autíčka a bude v sedmém nebi.

  Vzala jsem si dobrý boty a učebnici, v pondělí jsme měli psát písemku a Štěpán nikomu nic neodpustil. Měla jsem v úmyslu vylézt na Havraní skálu a koukat do fyziky. Přesně tak: koukat do fyziky, že bych něco chápala, se říct nedalo.

   U zastávky autobusu seděli Mojda s Milanem. „Jdeš na rande? Vem nás s sebou!“ vykřikoval Mojda, zatímco Milan znalecky vypouštěl kouř ze startek. „Vykašli se na tamtoho, ber mě, já jsem dobrej,“ ještě za mnou hulákal Milan. Kdyby pořád nevysedával na zastávce a nekouřil ty hnusné cigarety, docela by se mi líbil. Ale takhle jsem radši zůstala u Johnyho Deppa, před ním jsem se nemusela stydět za všechny uhry    a pupínky, když jsem se večer svlíkala. Nikdy neřekl ani slovo, asi proto, že byl jen na plakátě… Madrach, ten podle babičky ožrala a nemakačenko, mu byl docela podobný. Podle mě v tom stejně byl nevinně, kdyby mu manželka nezahnula s Beranem, nepil by.

Beran byl lamželezo, loni v létě se vsadil s partou trampů, že holýma rukama narovná podkovu – a vyhrál. Tři láhve Johnnie Walkera. Dělal v kovohutích, ale když zkrachovaly, novou práci nehledal.

A jak byl pořád doma, začal chodit na kafe k Madrachový, ona byla zase doma na mateřské…Věděla to celá vesnice, jen Tonda Madrach ne. Pak Beranovi nabídli dělat v Rusku na stavbě, a on se upsal na tři roky. Sotva odjel, někdo to Madrachovi řekl. Boží dopuštění: věci lítaly z oken, křiku a pláče, až přijela policie. Protože Tonda neměl záznam v rejstříku, řešili to jenom přestupkem. Ale od toho dne Madrachová křičí a Madrach pije. Babička říká, že chudáci jsou oba, ale podle mě je větší Tonda. Neumím si představit, že bych já byla nevěrná někomu, koho miluju. Takhle jsem to řekla babičce a ona, že tomu ještě nerozumím – že láska je někdy jenom zvyk. A takový revoluční názory zastává někdy moje babička. Vítek říká, že babi žije ještě někde v době cukrkandlu, ale mně někdy připadá větší vodvaz než já. Protože, kdyby Madrachová Madracha neměla ráda, proč by s ním byla? Lidi přece spolu nejsou ze zvyku! V každém případě nám šlo o uši.

   PLESK. Z křoví přede mnou vyletěl holub - až jsem se lekla. Ale to už jsem odbočila na Havranku, dalo se tam jít docela pohodlnou cestičkou. Odhrnula jsem z cesty větev…a zarazila se. Nahoře někdo seděl, nějaký chlap. Krve by se ve mně nedořezal. Poznala jsem Madracha. Co ten tu dělal, měl být v hospodě… Seděl tam úplně jak nějaký tramp, jen usárna vedle něj chyběla.

Byl opřený o strom a díval se do kraje. Skoro proti své vůli jsem došla až k němu. K čemu hospoda, když si vystačil: na mechu ležela načatá vodka. „Jestli tě posílá moje žena,“ těžce artikuloval, „tak jí řekni, že má smůlu.“

Díval se na mě těžkýma očima Johnyho Deppa. „Do Ruska nepojede. Chce jet za ním, víš?“ Napil se vodky. „Všichni to ví, abys to nevěděla.“ Máchl rukou, až se láhev skácela. „Pane Madrachu,“ začala jsem… „Tondo, klidně mi říkej Tondo, pro všecky jsem Tonda, tak co ne pro tebe, už jsi velká holka. A sedni si!“ přikázal. Otřel hrdlo láhve a podal mi ji: „Napij se, napij se taky. Všichni na mě kašlou, tak aspoň ty se se mnou napij…“ Vodka byla silná, až jsem se rozkašlala. Pak si všiml učebnice:  „Tebe neposílá Ivana, ses přišla učit?“ „Píšeme písemku,“ řekla jsem. Jen zatřásl hlavou: „Neuč se, život tě naučí,“ a nelogicky navázal: „Do Ruska chce. Do Ruska! Že mi nechá děti, že se domluvíme. Jo, za pár let by přijela v meďákovi a chtěla by je zpátky…“ „Maruška s Jeníkem jsou u nás,“ řekla jsem. Zdálo se, že neslyší. Zhluboka si lokl: „Za Beranem… Že se mnou není šťastná.“

„A vy …jste…šťastný?“ Podíval se na mě pohledem, který byl skoro střízlivý. „Co myslíš? S Ivanou? Někdy to musí stačit. Někdy ti musí stačit. NĚCO JAKO ŠTĚSTÍ…“

Ještě hodinu jsem poslouchala Madrachovy výlevy. Už mě nebavil. Byly to jeho problémy, ne moje. Desetkrát jsem se zvedla, že půjdu, a desetkrát mě chytil za ruku: „Ty jediná mi rozumíš…“ Podpírala jsem ho celou cestu z Havranky. Když jsme šli kolem zastávky, Mojda s Milanem tam samozřejmě ještě seděli. Blbcovi Milanovi vypadla z pusy úžasem cigareta.

Do fyziky jsem se za celou neděli ani nepodívala. Ale tu písemku jsme nakonec nepsali.

Pavel Veselý

 ORIGINÁL

    Visel jsem tu už několik desítek let. Měl jsem konečně klid. Učení pánové potvrdili, že jsem to skutečně já. Zjistili to, co já dávno věděl. „Je to opravdu originál,“ poznamenal jeden vědec, historik ověnčený tituly. Znal dílo mého pána dokonale. Zasvětil mu celý život. Věděl, kdy se narodil, jaké měl dětství, koho miloval, možná i to, co měl k obědu v pátek... Jen dlouho nevěděl, zda-li ten obraz, co drží v ruce, je ten, který hledá - originál jeho stěžejního díla. Mohl se zeptat, určitě bych mu to řekl, ale už jste viděli profesora, který se na něco ptá obrazu? Navíc - jasně obrazy neumí mluvit... Vlastně umí. Vždyť i já to umím. Promlouvám k lidem určitou řečí, určitým pocitem, snažím se něco vyjádřit a někteří lidé to pochopili. Proto jsem vlastně tak slavný...

Můj pán to tenkrát tak neviděl. Rozešel se  s krásnou ženou a upnul se k práci. Maloval celé hodiny. Bylo to zoufalství, celé dny nespal a byl u malířského plátna. Až do úplného vysílení tvořil. Až se úplně zhroutil... Z nemoci se pak dlouho dostával. A v tomto stavu jsem vznikl já. Dílo, které všem vyrazilo dech. Mnozí se rozplývali nad kompozicí, aniž skutečně věděli, co to obnáší. Jiní  pak  viděli barevnost na tu dobu nevšední, další pak ojedinělou techniku. Když jsem to slyšel, musel jsem se v duchu smát. Jediné, co mého pána vedlo, bylo srdce. Hluboký zármutek ze zmařené lásky. Veškeré svoje emoce vložil do toho obrazu... Svoji nevyslovenou lásku a touhu, svoji náklonnost k ženě, kterou ztratil. Nakonec mě prodal, aby zaplatil dluhy. Už jsem ho pak nikdy neviděl. Ani mě nenapadlo, že já - obraz a originál - budu jednou tím, o koho se budou sběratelé prát, koho budou ukazovat všem vzácným návštěvám a u kterého budou omdlévat štěstím dámy, pro které bude znalost díla mého pána spíše otázkou bontonu, nežli skutečného zájmu o mě i jeho. Ani on sám, co já vím, nezjistil, že jeho díla budou jednou tak slavná. Já se svými bratry a sestrami tady držím stráž na památku.

Někdy to už byla nuda slyšet to žvatlání intelektuálů. Trochu mi to šlo na nervy... Až na jednoho. Chodil sem dost pravidelně. Zkoumavě si mě prohlížel už dlouhou dobu. Cítil jsem v jeho pohledu něco jiného než u těch ostatních. Nebyl to vědec, historik či někdo podobný. Měl jsem pocit, že hned napoprvé odhalil, kdo jsem a že jsem to já. Tomu člověku stačil jeden pohled a já ho cítil. Vnímal mě srdcem... Byl to pohled mého pána v době, kdy mě maloval. Můj pán, já, ale i on jsme byli originál. A všichni ti, kdož se nás potom chtěli zmocnit, dobýt naše pozice, ti všichni nás jen napodobovali. Paradoxně na tom byli mnohdy lépe než my. Lidé si často brali bezcenné kopie, protože originály se jim zdály příliš nedostupné a možná si uvědomovali, že i kopie není k zahození. A tak jsme byli samotní. Můj pán zemřel v osamění, já visel na stěně v sice vyhlášené galerii, ale nikdo se mě nemohl dotknout. „Je zakázáno se dotýkat exponátů!“ stálo tu na každém rohu. A ten muž? Nikdy s ním nepřišla žena. Jeho oči byly plné touhy a dlaně přímo hořely. Ženy po něm šílely, ale byl tu jen jako maják, forma útěchy. Pak nebyl potřebný. Tak moc jsem mu rozuměl.

Jednou jsem na jeho očích viděl, že už je tady naposled. Nevěděl jsem, co se stane a ani on to nevěděl, ale v duchu se se mnou loučil. Originál se loučil s originálem... Každý člověk je vlastně originál, jen někteří jsou větší a vzácnější.   

Otočil se a zmizel ve dveřích východu. Zmizel. Druhý den se mi odloupl kousek laku z rámu. Stal se ze mě starý sentimentální  originál...  

Hana Hejduková

 V KUPÉ

Tma. Cosi cvaklo a vlak drncá setmělý setměním. Unavené oči brouzdají stínovým divadlem reality. Moje i toho kravaťáka vedle. Přejede si dlaněmi tvář. Má si říká o totéž. Nevyhovím. Nechci mít řasenku místo rtěnky. Stíny mi už tak krouží obličejem, byť ty odpovídající světlům venku. Jedeme.

Uličkou si to svítí chlapík s baterkou.

Trošku se leknu. Jako by už mašinfíra zatahoval za brzdu   a na policii z faxu lezla žádost o výkupné.

Jenže se rozsvítí. Významně se podívám na svého souseda. A zasměju se.

Nechápe. Nebo se tak alespoň tváří.

„Nahazoval pojistky,“ vysvětlím.

„Aha.“

„Už jsem myslela, že České dráhy šetří. Ani bych se nedivila.“

„Říkal jsem si, jestli nám nedávají čas si popřemýšlet.“

Usměju se. Mám chuť zlobit. Takže nasadím raubířský výraz.

Je trapné ticho. Trapné, jelikož cítím, že oba bychom spolu chtěli mluvit.

„Tak jsem to zase nedočetla. Mno. Trošku nestíhám.“

Nedá se říct, že bych tomu pomohla.

„Co čtete?“

Že by přece?

„Becketta. Povinně.“

Bere knížku do rukou. Žlutá kravata zamrká: „Vůbec neznám.“

„Já zase neznám tu angličtinu, co jste louskal.“

A zase se směju s tím malým provokatérem pod víčky. Vím, že mi to nesluší. Po třech hodinách čtení, o půl jedenácté, zuhrovaná, na hlavě šátek, aby schoval mastné vlasy,        a který mě dělá ještě o pár let mladší, než o kolik mě omlazuje moje tvář. A rarach v ksichtě ubere nejmíň nulu. Musí mi hádat tak devět. Což mě překvapivě osvobozuje. Rozhodně z toho nic nebude.

„Jedete až do Prahy?“

„Hm,“ přitaká. Zvláštní slovo, přitaká, ale on nepřikývl. Přitakal.

„Tak to budete mít dost času si ještě popřemýšlet.“

Směje se. Jako by vytušil mou hru na prckoidního zlobiducha, do tváře mu vlétl taťka pobavený.

Líbí se mi.

Líbí se mi, že mě poslouchá.

„Vystupujete?“

„Hm, v Kolíně.“

Jako by mu přišlo líto, že bude muset přemýšlet, když si mohl hrát.

Ticho.

Boty, které má čistší než já. Modrokošilák. Celý je nějak ze škatulky. Škatulka je kvádr, ne? Kvádro nemá. Ani jehlan. Možná jenom v kufřisku schovává pyramidku na uklidnění.

Baví mě, jak mě baví rozvíjet podobné nesmysly ve své fantazii.

A směju se, protože cítím, že oba chceme vyměnit si slova. Směje se se mnou. Zvláštní. Většinou se směju sama.

Něco dělat! Dát příležitost jeho jazyku k vymlasknutí čehokoli.

Krosna dolů, bunda nahoru.

Nic.

Krosna nahoru.

Nic.

Já na sedačku s bundou, krosnou i rarachem.

Nic.

„Nikdy to neodhadnu. Buď moc brzo, nebo moc pozdě. Brzo.“

Dívá se tak shovívavě, jak sedím oblečená s krosnou na zádech a na cosi čekám. Na cosi? Na zastávku!

„Tak naschle. Hezkou cestu.“

Oči mi přilepil na záda, když stojím v uličce, jeho obličej odražený ve skle mě přitom zároveň zepředu sleduje, jako by chtěl něco říct. Tak dělej!

Srabe.

Nádražní paní huhlá z ampliónu. Rarach mu jde zamávat. Žlutá kravata se tváří, že chce podnikatelsky podat ruku, modrá košile ji zvedne a zamává. A taťka se jenom dívá.

Jdu k podchodu s jeho očima v kapse.

Měl by si mě najít.

Jinak bude do smrti slepý…

--------------------------------------------------------------------------------

 „Anežko. Běž si hrát s tátou.“

Bílý pudlík poslušně capkal k bazénu.

K bazénu, ve kterém jsem se poslušně cachtal já. Verona mi říkala táto o to intenzivněji, oč déle se nám nedařilo počít. Drásala tím mé ego i mužství.

„Pojď na chvíli ke mně…“  Když už jsem u toho mužství.

Políbil jsem ji do vln jejích vlasů jako do moře. Ztratil v nich ústa. Věřil jsem, že tam ubohého trosečníka nenechá bez pomoci.

„Studíš.“  

Nechala.

„Běž si hrát s Anežkou.“

Prosím? Byla důležitá. Každý rok si otravovala jakousi literární soutěží a každý rok si lebedila jak v záhonu lebedy, že ji oslovili coby porotkyni. Nechtěl jsem jí kazit radost tvrzením, že lebeda je plevel. Svítilo sluníčko a měl jsem na ni chuť.

„Nech mě! Víš, co mám práce?!“

„A když ti pomůžu?“

„Css.“

Vyrval jsem jí papír. Začínalo jít o princip.

„K čemu mi to asi bude? Já jsem porotkyně, já musím…“

„Přečtu to, řeknu, o čem to je a jestli to má smysl číst.“

Rozbouřila vlny, jak pohodila hlavou, jako by říkala „Tak si hraj, chlapečku.“ Byla přesvědčená, že alespoň literatuře rozumí líp než já. Možná jsem ji u toho měl nechat. Je ještě v jejích vlasech moje pusa?

Dočetl jsem.

A vybavil si fotku na Junior pasu vloženém v Beckettovi. Hlava mi zapadla hloub do papíru, aby si Vera nevšimla, že už jsem skončil.

Měl jsem čas tehdy popřemýšlet. Napadlo mě hned za Kolínem, že bych chtěl dítě, kterému bych mohl vyprávět pohádky. Samotného mě praštěnost toho nápadu zaskočila. Před Prahou jsem se rozhodl vzít si Veronu.

„Dočetla jsem třetí. Ty jsi pořád u té první povídečky? Tak vidíš.“

Tvářila se spokojeně. Ano, literatuře jsem nerozuměl.

Ale tomu příběhu až příliš dobře.

--------------------------------------------------------------------------

Vpadla jsem do vlaku s Agátou na břiše. Sněžilo. Tom odmítl jet s námi. Tom mě ten den odmítl navždycky, ale to jsem pochopila až později.

V kupé seděl slepec. Nemám je ráda. Paradoxně mi připadá, že si mě prohlížejí. Možná ano. Jen nějak jinak než očima.

Zkusila jsem popojít, jenže vedle dýmaly cigarety a já se rozhodla, že alespoň do Agátiných pátin nedopustím, aby pasivně kouřila. Tom byl kuřák.

Couvala jsem zpátky, lidé mi uhýbali, protože jsem nesla dítě. Všichni protivně ohleduplní. Jen jsem dosedla, vypla světla. Agáta začala pobrekávat.

„Pssst. To jenom abychom lépe viděli…“ nasadila jsem pohádkový tón. Vyjeli jsme z tunelu. Proti mně seděl slepec. Než se mi stačila spojit jeho přítomnost s mými slovy, všimla jsem si, že má brýle v klíně a v očích se mu něco malinko třpytí. Agáta usnula. Může slepý brečet?

„Dočetla jste už toho Becketta?“

Podala jsem mu ruku.

„Já jsem tu angličtinu vzdal.“

V tváři měl taťku a já cítila, jak se mi do ksichtu vpíjí rarach. Neslušelo mi to. První vrásky kolem očí přidávaly alespoň nulu. Prckoduch ji vehementně škrtal. Agátka zavrněla.

A já si všimla, že se pořád držíme.

Za ruku.

Hřál.

Měla jsem pocit, že se na mě po dlouhé době někdo opravdu podíval. A celou mě tím rozsvítil.

Sněžilo.

A v každé vločce se místo tmy odrážela budoucnost…

Alžběta Kupčíková

SEN PANA MICHAELA KERDY

„Jsem starý, nepotřebný a unavený,“ řekl si jednoho večera Michael Kerda, otřel si brýle do vyšívaného kapesníčku a položil je na noční stolek hned vedle sklenice se zubní protézou, naklepal si polštář, lehl si do postele, přikryl se peřinou až pod bradu, zhasl lampičku a usnul.

Zazvonil zvonek, ale pan Kerda se jen překulil na bok, přetáhl si peřinu přes hlavu. Jenže zvonek si nedal pokoj, dokud se nezvedl z postele, nenatáhl si tepláky, neobul kostkované papuče a s trochou mrmlání se nedošoural ke dveřím. „Kdo je to?“ zeptal se nevrle. „Potřebuji s vámi nutně mluvit. Otevřete, prosím,“ ozval se naléhavý ženský hlas. Zase stará Bůrková. Ta ženská mě snad bude s těmi svými drby otravovat i v noci. Tak to už je moc! pomyslel si pan Kerda, ale nahlas jen řekl: „Teď ne, paní Bůrková. Víte, kolik je hodin? Povíte mi to až ráno, ano?“ „Ráno už bude pozdě, musím s vámi mluvit hned. Jmenuji se Helena Borovská.“

Michael Kerda se ještě vteřinu rozmýšlel, ale nakonec dveře otevřel. Jeho oči ihned upoutaly štíhlé nohy v lesklých lodičkách na vysokém podpatku. Pohledem stoupal výš po nahých lýtkách přes krátkou smetanovou sukni a kožený vypasovaný kabátek. Chvilku se zahleděl do plného výstřihu, kde se blýskal zlatý přívěsek ve tvaru kříže, a jeho oči dál pokračovaly po světlých zvlněných vlasech až k růžovým rtíkům a modrým očím lemovaných velmi dlouhými řasami.

Je to možné? pomyslel si. Je tohle opravdu ta malá copatá holka? V každém případě z ní vyrostla pořádná kočka.

 Michael Kerda pozval ženu dovnitř a usadil ji na pohovku v pokoji. Sám odběhl do kuchyně postavit na kávu, aby se trochu vzpamatoval a také si přes zažloutlé pyžamo přehodil sváteční župan. Helena Borovská si zatím nervózně zapálila dlouhou cigaretu.

„Nevadí vám, že budu kouřit?“ zeptala se ho, když se usadil naproti do křesla.

„Ne, ovšemže ne,“ odvětil a okem letmo zavadil o prsteníček její levé ruky. Usmál se. „Dlouho jsme se neviděli, slečno. Řekněte mi, jak se daří vašemu otci? Naposledy jsem Vladimíra viděl při jeho přednášce na univerzitě. Bylo to moc zajímavé, psychotronika byla vždycky jeho oblíbenkyně.“ „Ano, právě kvůli otci jsem tady,“ řekla a po chvíli dodala: „Můj otec před třemi dny zemřel.“ Michael Kerda v křesle strnul. Nemohl uvěřit vlastním uším. Vladimír Borovský, jeho dlouholetý přítel, je mrtev! „Jak se to stalo?“

 Slečna Borovská neodpověděla ihned, bylo vidět, že přemáhá slzy. „Byla to sebevražda. Oběsil se. Všichni jsme byli v šoku. Nechápali jsme důvod. Byl zdravý, šťastný a najednou...“ Otřela si dlaní vlhké oči a na tváři se objevily černé šmouhy od řasenky. „Našel se však dopis na rozloučenou. Je adresovaný vám,“ dodala a podala Kerdovi obálku. Ten ji vzal do roztřesených rukou a pomalu ji rozlepil. „Nemusíte to číst hned, chápu, že jste rozrušený. Jediné, o co vás prosím, až si to přečtete, zavolejte mi na tohle číslo.“ Chvatně vytáhla z kabelky tužku, na útržek papíru napsala telefonní číslo a položila ho na stolek před sebou. Vstala, přistoupila k Michaeli Kerdovi, položila mu ruku na rameno a zašeptala: „Chtěla bych jen znát důvod jeho činu. Kdyby v tom dopise...“ „Rozumím vám, Heleno. Dám vám určitě vědět,“ přerušil ji. „Upřímnou soustrast.“ „Děkuji,“ špitla a odešla z bytu.

Pan Kerda pozoroval rozlepenou obálku ležící na stole a v nose ho šimrala omamná vůně. „Bože, to je let, co jsem neměl cigaretu,“ vzdychl, vstal a z dózičky v kredenci jednu vytáhl. Byla to „nouzovka“, jak jí říkal. A teď zcela jistě nouze je. Zapálil si, ale byl tak unavený, že ji ani nedokouřil. Pomalu dodoutnala v popelníku vedle rozlepené obálky, zatímco pan Kerda dřímal v křesle.

Zazvonil zvonek, ale Michael Kerda se jen překulil na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu. Jenže zvonek si nedal pokoj     a donutil pana Kerdu vstát z postele. Podíval se na hodiny.

Půl desáté ráno. Spal jsem tak dlouho, podivil se. Moment! zarazil se, jak jsem se vůbec dostal do postele? Zvonek nepřetržitě řinčel, a tak zanechal přemýšlení a vyrazil ke dveřím. „Kdo je to?“ zeptal se. „Potřebuju s vámi nutně mluvit. Otevřete, prosím,“ ozval se naléhavý ženský hlas. Michael Kerda se poškrábal v uchu. Tohle už přece prožil. Má otevřít? Co se může stát, riskne to.

Jeho oči upoutaly opuchlé nohy v pantoflích. Bůrková! Oddychl si. „Copak se děje, paní Bůrková? Že by nějaké důležité zprávy?“ Paní Bůrková bojovně vystrčila bradu a řekla: „Zajisté důležité, pane Kerdo. Přišel vám dopis.“ Michael Kerda převzal obálku a zabouchl dveře. „Baba jedna!“ ulevil si a prohlédl si obálku. Proboha! Byla stejná jako ta, kterou mu včera přinesla Helena Borovská. Běžel do pokoje. Byl si jistý, že ji nechal na stolku, ale obálka tam nebyla, zmizel i papírek s telefonním číslem. Jediné, co tam zůstalo, byl popelník s cigaretovým oharkem. Pan Kerda si sedl do křesla      a obálku, jež držel v ruce, rozlepil. Připadal si jako blázen. Písmo bylo Vladimírovo. Včerejší datum:

 Drahý Michaeli,

dovolil jsem si Tě vybrat k jednomu ze svých pokusů. Přišel jsem na novou metodu telepatické sugesce a Ty jsi byl ideálním objektem, na kterém jsem tuto metodu mohl vyzkoušet v praxi. Pokud k Tobě včera v noci přišla má dcera a řekla Ti, že jsem se oběsil, byl pokus úspěšný. Prosím, dej mi vědět, zda se pokus podařil.

Omlouvám se Ti za případné  rozrušení.

 Tvůj

                     živý a zdravý

                                                           Vladimír Borovský

 Toho večera si Michael Kerda otřel brýle do vyšívaného kapesníčku, položil je na noční stolek hned vedle sklenice se zubní protézou, naklepal si polštář, lehl si do postele, přikryl se peřinou až pod bradu, zhasl lampičku a s úlevou si pomyslel: Jsem starý, ale díky bohu, nejsem ještě blázen.

Jana Pilařová

 KŘIŠŤÁLOVÁ RŮŽE

Nad krajinou Ztracené země přeletěl prastarý sýček, věrný strážce zapomenutých tajemství. Než zmizel za temným obzorem, třikráte zahoukal, aby tvorům lesů, luk a močálů oznámil nadcházející půlnoc. Všude byla neproniknutelná tma, která svým pláštěm přikryla celý kouzelný svět, připravený ke spánku. Jen jedno světélko mihotalo mezi změtí věkovitých dřevěných obyvatelů hvozdu. To ohniště starého Sidara, věčného poustevníka a ochránce míru v této zemi, narušovalo klid noci. Vzbudil se právě ve chvíli, kdy nad jeho hlavou zašuměla sýčkova křídla a shledal, že je nutné znovu nakrmit oheň, pokud nechce nachladnout. Bylo však v tom tichu lesa něco, co vzbuzovalo v šedivém muži neklid. Ne všichni tvorové tohoto podivného světa spali.

„Co tu děláš, Gormote?“ Sidar upřel svůj modrý zrak na vysokou postavu stojící tiše v mlází. „ Proč jsi sem přišel?“ Starcova slova zašuměla lesem jako lehký vánek, zněla však unaveně. Ten, jenž byl tázán, přistoupil blíže k ohni a promluvil: „Líbí se mi tu. Je zde tak krásně, zvláště v noci.“ Měl hlas hluboký, temný, jako by se ozýval z podsvětí. Běhal z něj mráz po zádech, ale zároveň v něm bylo cosi smutného a mírného. „Jistě,“ přisvědčil poustevník, „tyto lesy se líbí každému, ale je noc a ty rušíš spánek přírody. Přijď zítra mezi nás, rádi tě tu uvidíme. Teď běž domů a odpočívej, jako my ostatní, beztak tu nyní není co k vidění. Ve dne  je všude živo a navíc zítra oslavujeme příchod léta. Přijď, bude se ti to líbit.“ Zpod kápě, kterou byl Gormot zahalen, se ozval povzdech: „Jak bych sem jen mohl zavítat za dne, když tu na mne každý hledí s odporem jako na něco zkaženého. Straní se mé společnosti, vysmívají se mi a mají ze mě strach. Myslíš, že to nevidím, starče? Já ale nejsem slepý, sám si uvědomuji svoji ošklivost.“

Sidar se krátce zasmál, potom však tiše pravil: „Ne, Gormote, nejsi ošklivý, ač je tvá tvář snad pro mnohé děsivá. Nezapomínej, že nejdůležitější je, jak každý z nás vypadá tam uvnitř. Neodsuzuj ostatní, nejsou tak krutí, jen jim musíš dát možnost poznat tě.“ „Tak mi tedy pověz, co cítíš, když se na mne podíváš?“ ozval se Sidarův společník s trpkostí v hlase a sundal si kápi. Před poustevníkovými zraky se objevil ten nejpodivnější obličej, jaký kdy byl v Ztracené zemi viděn. Celý byl pokryt lesklými zelenými šupinami, čímž se podobal ještěru, a bylo na něm cosi, co vzdáleně připomínalo ústa a nos člověka. Že patří také k lidskému pokolení, napovídaly husté černé vlasy, jež jako by odrážely všechen svět kolem sebe,       a velké temné oči, hluboké jako nekonečná propast. Když si povšiml toho, jak se stařec proti své vůli při pohledu na něj zachvěl, zamračil se a zklamaně poznamenal: „Až mne budou chtít tvoji kouzelní přátelé poznat, nezapomeň jim říct, aby zavřeli oči.“ Nandal si kápi, otočil se a odešel. Sidar za ním chvíli starostlivě hleděl, pak se rychle začal starat o dohasínající oheň.

Druhý den již od brzkého rána probíhaly každoroční oslavy příchodu léta. Na pasece u Démantového jezera se sešli téměř všichni obyvatelé lesa, nechyběly ani rusalky či vědmy z Bludných močálů. Sidar seděl na balvanu u své jeskyně a zpovzdálí sledoval všeobecné veselí. Kdysi se ho účastnil také, ale dnes již byl příliš stár na takové radovánky. Byl rád, že se celé kouzelné zemi daří dobře, i když už věděl o lidech z města, kteří se přiblížili na okraj čarovného lesa.

Jako by jim již nestačil jejich vlastní svět, ničili i to málo, co zbylo z nadpřirozena. Zatím však neobjevili tyto zakleté kraje. Jak dlouho jim to potrvá, o tom raději nepřemýšlel. Jen tam tak seděl na slunci a s úsměvem na rtech pozoroval houf malých elfských dětí, které pobíhaly kolem jeho kamene. Připadal si znovu mladý při pohledu na ta něžná bezstarostná stvoření.

Náhle za sebou Sidar zaslechl známé plíživé kroky a otočil se. Opřen o strom tam ve stínu stál jeho noční společník. „Tak co říkáš slavnosti?“ zeptal se ho poustevník, „není to tu nádherné?“ „Měl jsi pravdu,“ přisvědčil Gormot, „ve dne vypadá tento les tak šťastně. To u mne, v Roklině stínů, je jen nikdy nekončící  ticho. Nikdo tam již celé věky nezavítal a já se v těch místech cítím tak sám.“ Přisedl si k Sidarovi a mlčky se díval na skotačící elfíky. Ti si však nemohli nevšimnout nového příchozího a vylekáni jeho zjevem s křikem utekli ke svým rodičům. Jen jedno dítě zůstalo, neboť špatně šláplo a poranilo si nožku. Tak jen vyděšeně sedělo na měkkém zeleném mechu a plakalo bolestí. A protože Gormot patřil k ještěřím lidem z Rokliny stínu, kteří uměli uzdravovat, pomalu přistoupil ke zraněnému a nohu mu napravil. Elf byl tak šťasten, že i zapomněl na svůj strach a s očima rozzářenýma radostí svému zachránci poděkoval, pak vesele odhopkal za svými přáteli.

Od této chvíle však již všichni, kdo se oslav účastnili, věděli, že k nim zavítal nezvaný host ze zapovězených končin a ač měl dobrotivý Sidar v mnohém pravdu, tentokrát se mýlil. Lidé z lesa byli krutější, než si myslil, neboť oni všichni byli půvabní a milovali krásu. V ošklivosti viděli pouze zlého, zkaženého ducha, protože by přeci bylo proti všem přírodním zákonům, aby někdo škaredý  byl uvnitř  stejný jako oni, či dokonce lepší. „To je urážka naší slavnosti,“ stěžovala si vílí královna vládci elfů, „my tu přeci vítáme léto a opěvujeme krásu, jak si tedy mohl ten netvor dovolit sem přijít a kazit nám tak naši zábavu? No to je vrchol.“ „Máte naprostou pravdu, moje milá,“ přisvědčil její společník, „jen ať si táhne do své tmavé kobky v té odporné Rokli. Kdo ho sem zval? Nikdo. Nemá tu co pohledávat, tohle je náš les a ne jeho. Ještě mi vyděsí všechny elfíky.“ Tak začaly ty jemné kouzelné bytosti reptat proti tomu, který jim ublížil jen tím, že toužil pocítit jejich radost ze života. A veselí z přicházejícího léta pomalu ustávalo, neboť na jeho místo nastoupila zloba, jež se zdála pitvorná ve tvářích těch krásných tvorů. Ten, jenž patřil k ještěřímu lidu, nebyl hloupý, vycítil jejich nepřátelství a v jeho srdci se znovu usadil smutek. Rozloučil se s pou-stevníkem a odešel.

Jen co zmizel mezi stromy tak tiše jako stín, přiběhl k Sidarovi onen malý elf, který si předtím zranil nožku. V ruce držel křišťálovou růži, vzácnou květinu, o níž věděli pouze synové elfího národa. „Kde je?“ zeptal se starce, který pochopil, že ten malý hledá svého uzdravitele. „Odešel.“ Elfík se sklesle zadíval na svoji růži a pravil: „Ach, to je škoda. Chtěl jsem mu dát dárek. Ale nevadí, dám mu ho tedy jindy, až zase přijde.“ Sidar se díval za odcházejícím dítkem a říkal si, že ten, kterého tu všichni odsuzují pro jeho tvář, už sem zřejmě nikdy nezavítá.

Trvalo to dlouho, než se Gormot opět ocitl v rodném kraji. Roklina stínů byla i za horkých letních dnů chladná a tmavá, neboť sem jen málokdy dopadly sluneční paprsky, jako by se bály odkrýt kousek z tajemství tohoto podivného kraje. Bylo tu  ticho, tak  dusné a  mrtvé, jediný  ptáček nezacvrlikal  a ani vítr v korunách stromů nešelestil suchým listím. Nebylo nikoho v tom teskném údolí, nikoho kromě Gormota. Byl již posledním z ještěřích lidí a žil tu ve věčné samotě, která snad jediná mu poskytovala útěchu. Obýval nevelkou jeskyni v západní části Rokliny, tam totiž alespoň někdy zaléhal smích rusalek a křik lesních skřítků. Tato noc však nebyla klidná, ač se tu jindy nevyskytlo nic, co by její obvyklý průběh narušovalo. Tentokrát tomu však bylo jinak.

Kolem půlnoci se tmou rozlehl děsivý lidský výkřik, právě z oněch míst, kam nikdo nechodí. Všichni, kdo tento nevšední zvuk zaslechli, se rychle schovali do svých domovů, jen Gormot ne. Jak nezvyklý byl pro něj tento hluk tak blízko jeho jeskyně, kde se nikdy neobjevil ani náznak cizí přítomnosti. Neváhal ani vteřinu a vydal se směrem, odkud se výkřik ozval. Došel až k samému konci Rokliny stínů, kde do výše čněly ledové skály. Tam za nimi se nacházel svět bez kouzel. A právě zde, pod těmito kamennými velikány, nalezl v trnitém houští onoho narušitele nočního klidu. Byla to dívka z města. Ležela bezvládně v měkkém mechu, dlouhé vlnité vlasy barvy pšeničného klasu byly částečně zapleteny do šípkového keře a svojí drobnou postavou byla podobna víle. Byl si jist, že spadla ze skály a zabila se. Když se k ní však sklonil, aby si ji lépe prohlédl, ucítil nepatrný záchvěv, jenž projel jejím tělem. Žila tedy. Nemeškal, opatrně ji vzal do náručí a odnesl ji do svého příbytku. Dokáže ji uzdravit, o tom nepochyboval.

Dny ubíhaly a Gormot se od dívky téměř ani nehnul. Trpělivě se o ni staral a s uspokojením sledoval, jak se její četné rány rychle hojí. Každým dnem se mohla probudit, na ten okamžik se tolik těšil. Připadala mu nádherná, mnohem hezčí než všechny víly, které kdy viděl, a ač nevěřil tomu, že by se to kdy mohlo stát, zamiloval se. Bál se však toho, co dívka udělá až spatří jeho tvář. Jistě se vyděsí, ale možná jsou lidé z města zvyklí na mnohem podivnější věci a třeba jí to ani nebude vadit. Nakonec se odsud stejně nemůže vrátit do svého světa a tvorové od Démantového jezera by ji mezi sebe zřejmě nepřijali, takže tu zůstane s ním. Vysnil si, jaké to bude krásné, až už nikdy víc nepocítí samotu, a již jen očekával její probuzení.

Stalo se to na počátku druhého týdne od doby, kdy ji nalezl. Náhle se prudce pohnula a otevřela oči. První, co spatřila, byla podivná zpola ještěří tvář, která ji zvědavě pozorovala. Strašlivě se vyděsila, vykřikla hrůzou a snažila se utéct. Neuvědomila si však, jak je slabá, protože jakmile vstala a udělala několik kroků, nohy se jí podlomily a bývala by upadla, kdyby ji Gormot nezachytil. „Pusť mne,“ volala zoufale a snažila se o odpor, „nech mne být, příšero.“ „Nechci vám ublížit,“ promluvil na ni co možná nejvlídněji a položil ji na zem, „nalezl jsem vás tam pod skalami a přinesl sem, jinak byste zemřela.“ Dívka byla zděšena, protože to, co dosud považovala za nějakého prehistorického tvora, na ni promluvilo. Když si ho však prohlédla, zjistila, že vypadá docela jako člověk, ovšem až na jeho obličej. „Kdo jste?“ zeptala se nedůvěřivě. „Gormot, poslední z ještěřího lidu. Nemusíte se mne bát, nejsem nebezpečný, i když vypadám takhle.“ Odvrátil od ní svou tvář a ona opravdu pocítila, že jí neublíží. Její mysl byla zaplněna otázkami, které musely být zodpovězeny, proto se tázala dál: „Kde to jsem?“ Vyprávěl jí o Ztracené zemi, jejích obyvatelích a o všem dalším, co si přála vědět. I ona se pak jemu odvážila říci, jak se sem dostala. Ztratila celou rodinu, svět se jí dočista zhroutil, chtěla tedy ukončit své trápení, místo toho se však ocitla zde. Tak začal její nový život v této malé jeskyni uprostřed světa z dávných příběhů.

Jak čas plynul, dívka, jejíž jméno znělo Helena, se zcela uzdravila. Zvykla si na svého hostitele a ráda pobývala v jeho společnosti, neboť na ni byl tak hodný. Netrvalo jí dlouho, aby pochopila, co k ní cítí, ale nebyla schopna jeho lásku opětovat, příliš ji lekal jeho vzhled. Nikdy, když s ním hovořila, se na něj nepodívala, nedokázala by to bez toho, aby se zachvěla odporem, a přeci se tolik snažila tento odpor překonat.

    Zavítal s ní jednou i k Démantovému jezeru, aby viděla všechny krásy tohoto světa. Toho dne zde měli elfové bál, jejich princ si měl totiž vybrat svoji nevěstu. Heleně se tolik zalíbil jejich tanec, že se neudržela a vesele vběhla mezi ně. Rázem přestala hudba hrát a všichni udiveně hleděli na cizinku, která přerušila jejich radovánky. Již se dozvěděli o tom, že s nimi ve Ztracené zemi žije dívka z města, dosud ji však nespatřili. Nyní, když se jim ta příležitost naskytla, byli okouzleni, zvláště princ. Přistoupil k ní a slavnostně pronesl: „Vítám vás v naší zemi, krásná paní. Jsem syn krále elfů, je mi ctí vás poznat.“ Také Helena jím byla unešená, ještě nikdy neviděla někoho tak sličného. Nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku, proto princ pokračoval: „Slyšel jsem, že bydlíte v Roklině stínů. Je to odporné místo pro někoho, jako jste vy. Nechtěla byste raději žít s námi? Máme překrásný palác.“ „Proč by měla žít u vás?“ ozval se náhle Gormot, který rychle přispěchal za svou společnicí, „v mé jeskyni jí nic nechybí.“ „Ale ano chybí,“ namítl princ jízlivě, „postrádá tam krásu.“ Potom se otočil zpět k Heleně. „Půjdete s námi?“ Dívka jím byla natolik okouzlena, že pouze přikývla a následovala ho. Gormot se nezmohl na jediné slovo. Nechápal, jak se to mohlo  stát. Proč s nimi odešla? Jako by  nic neznamenalo  to, že ji zachránil a tak pečlivě se o ni staral. Najednou zůstal znovu sám.

     Za týden, po který si připadal jako nejnešťastnější tvor na celé planetě, se Gormot dozvěděl o nadcházející svatbě prince s Helenou. Mohlo se stát ještě něco horšího? Ani jednou ho nepřišla navštívit, jistě na něj dočista zapomněla a nyní si ještě má vzít toho elfa. Náhle však byl vyrušen ze svých chmurných úvah podivným šramotem. „Smím dovnitř?“ ozval se zvenku tenký hlásek. Místo aby odpověděl, vydal se majitel jeskyně vstříc nezvanému hostu a s úžasem zjistil, že to ten malý elfský klučina, kterému vyléčil zranění, za ním přišel až do Rokle. „Chtěl jsem vám dát dárek,“ usmál se elfík, „za to, jak jste mi uzdravil nožičku.“ Podal Gormotovi křišťálovou růži a nežli ten se vzpamatoval, byl již hošík ten tam. „Alespoň někdo na mne nezapomněl,“ pomyslel si obdarovaný s mdlým úsměvem na rtech a vrátil se zpět do tmy jeskyně.

Druhý den ho však opět vzbudily čísi kroky, tentokrát je však poznával. Vrátila se, nemohlo být pochyb o tom, že je to Helena. Rychle vstal a čekal, až vejde. A opravdu, za několik okamžiků vstoupila dovnitř. Byla zakryta zelenou kápí, jako by chtěla ukrýt svůj obličej. „Vrátila jste se tedy,“ vydechl nadšeně a rychle k ní přistoupil, když však nic neřekla, zeptal se: „Stalo se něco?“ „Ano, stalo,“ odpověděla a sundala si kápi, aby tak odkryla strašlivě zjizvený obličej. Pochopil, co se stalo. Napila se z křišťálového pramene elfů, i když on ji před tím tolikrát varoval. Když se té vody napije nekouzelný tvor, navěky ho to zohyzdí. Tušil, že neodolala elfům, kteří v onu báchorku nevěří, a připila si s nimi. Vyprávěla pak Gormotovi, že ji princ takovou nechtěl a řekl jí, ať se vrátí, až zase bude stejná jako předtím. Jenže k tomu by jí mohla pomoci jen křišťálová růže, která splní  svému majiteli jedno přání,  ta květina je však vzácná a elfové ji nikomu nevydají. Tu si Gormot vzpomněl, že onu růži má. Jindy by si přál mít sám krásnou tvář, když však nyní viděl, jak ta, kterou miluje, trpí, rozhodl se pomoci jí. Květina byla opravdu zázračná a Helena před ním stála opět krásná jako dříve. Doufal, že tentokrát u něj již zůstane, mýlil se však.

Princ elfů se o tom zázraku dozvěděl a přišel za Helenou právě v okamžiku, kdy byl Gormot pryč. Omlouval se jí, že to s ní nikdy nemyslel špatně a byl by velmi rád, kdyby se i přese všechno stala jeho ženou, neboť ji bezmezně miluje. Doufal, že mu odpustí. A ona - protože jím byla stále stejně okouzlena - mu neodolala ani tentokrát. „Jen mi prosím slibte,“ naléhal na ni, „že již více nezavítáte v tato místa. Přeci nemáte ráda tu zrůdu.“ „Ovšemže ne,“ přitakala rychle, „vždyť je tak ohavný, necítím k němu nic než odpor.“ Neříkala pravdu, ale věděla, že se těmi slovy zavděčí svému princi. Mohl však Gormot, který se mezitím vrátil a vyslechl tajně jejich rozhovor, tušit, že lhala? Každým svým slovem jako by mu zatloukala kůl do srdce. Mlčky hleděl, jak odchází s krásným elfím princem a nic proti tomu neudělal.

Tak ztratil jediný z ještěřích lidí i poslední naději na bytí bez věčné samoty, naději na opravdové štěstí. Šel pryč od své jeskyně, nevěděl kam, ale bylo mu to jedno, život již pro něj neměl smysl.

Nevadilo mu, že odešla, dovolil by jí to, kdyby po tom opravdu toužila, stačilo mu jen, aby ho měla alespoň trochu ráda. Ani to se mu nesplnilo. To, co řekla, bylo sice pravdivé, jenže tak kruté. Ano, je ohavný, ale není to jeho vinou, i jeho předci měli kdysi lidskou tvář, avšak pro tvrdost svého srdce byli prokleti. Proč měl však trpět i on, který nikomu neublížil? Kdyby měl také krásnou tvář, nikdo by na něj již nemohl hledět s odporem, také by ho měli rádi. Nebo měl být tak bezcitný jako celý jeho rod, pak by ho tolik nebolelo nepřátelství těch nevděčných kouzelných tvorů.

Došel až k velkému Jezeru věčného klidu. Kdo do něj jednou vkročil, už víckrát nespatřil krásy všeho světa. Gormot pomalu vystoupil na skalku nad jezerem a podíval se na svůj odraz na lesklé hladině. Ošklivil se dokonce i sám sobě. Do vody skanuly dvě velké slzy a obraz se na okamžik rozplynul. Když se pak zase objevil, byla to docela jiná tvář, tvář, jež nepatřila ještěřímu člověku, neboť byla skutečně lidská. Alespoň ke konci se mu splnilo jedno jeho přání. Naposledy se ještě otočil a spatřil malého elfího hocha, jak k němu běží. „Počkejte pane, to nesmíte,“ slyšel ten slabý hlásek a nemohl se neusmát. Poté vykročil vpřed a hladina jezera se za ním milosrdně zavřela.

Elfík přiběhl příliš pozdě. Mohl již jen spatřit vlny na místě, kde Gormot skončil svůj život. A na chladné šedivé skalce ležela malá křišťálová růže jako upomínka toho, že ani kouzla nedokáží zabránit tomu, aby lidská krutost zahubila touhu po životě.      

P R Ó Z A -  humoristické dílo – čestné uznání:

 Barbora Sedláčková

 KLOBÁSA

 Dnes mám opravdu špatný den. Ráno jsem si v horoskopu přečetla, že mě mé každodenní pracovní neúspěchy neminou a ještě k tomu prý přijde nějaký trapas! Ach bože, musím se na to řádně připravit. Dnes nepodcením dechové, uklidňovací cvičení a dám si ho raději hned dvakrát po sobě.

 A už je dobře. Právě při přechodu přes ulici mám pocit, že mě každý sleduje. Bohužel to není jen pocit! Mé zbrusu nové podvazky vykukují zespodu kostkaté sukně.

Kdekdo by se tomu zřejmě zasmál a těšil by se z pozornosti mužů všech věkových kategorií, ale já ne! Mých 125 kg neumožňuje moc pěknou podívanou ani pro mladé, natož pro staré.

V práci za obrovským pultem se to ztratí a přes velký uzenářský plášť to není vidět, jen když vylezu, je moje gigantická zadnice na posměch celému světu! Ale co, co je mi po nich? Hubenďouři!!! Mám snad i jiné přednosti, nebo ne? Inteligence - bohužel; vtip - taky ne; charisma - těžko… Takže mám vlastně jen zadek jak štýrský valach, prsa, se kterými bych zadusila nejednoho chlapa, a celulitidu až na krku.

Milé!!! Opravdu šťastný člověk, nic mi neschází. Kdyby mě náhodou zachvátila nějaká surová nemoc, mé sádelnaté tuky by mne ochránily! Jak účelné!

Týdeník „Laskavá duše“ měl dnes opět pravdu špatný den!

Otevřela jsem svůj malý obchod s masem a uzeninami, vynesla ven ceduli a spokojeně jsem se uvelebila na nenápadné stoličce za pultem.

Úchvatný a nenahraditelný Josh opět přijel. Jako vždy v devět. „Ahoj, Lis, jak se dnes máš? Mám tu pro tebe horkou masovou novinku. Zeleninová klobása! Tak co, vezmeš si to? A nezírej na mě tak hloupě!“ Jeho monology mě vždycky vzrušovaly úplně nejvíce. „Ano, jistě, samozřejmě, že si vezmu…dej mi 10 kg. Uvidím, jak to půjde na dračku.“ Už jen úsměv, pá pá broučku! Nejradši bych to vyslovila, ale 125 kg je 125 kg.

 Na dračku, to určitě! Ani nevím proč jsem si tu hloupost brala! Nebýt stálých zákazníků, kterých bylo mimochodem asi šest, neuživila bych se. 

Zeleninová klobása – vegetariánský pokrm pro sytý pocit     a štíhlou linii.

Proč Josh říkal, že je to horká masová novinka? Prošlé, no jak jinak. Obejda, už zase. Zase si to nikdo nechtěl odkoupit.   A jen já, hlupačka Lis, mu jako vždy skočím na ten jeho roztomilý kukuč.

Je tak skvělý, milý, hodný, jen trochu podvodník!!! Ach, je kouzelný!

Takhle už to dál nejde! Na zeleninové klobáse je psáno – „pro štíhlou linii“. Třeba to pomůže.

Sním je sama, místo oběda! Jasně! Jedna, druhá, pátá, desátá, padá to do mě jak do kontejneru. Uf a je to. Tak ty šly opravdu na dračku.

„Laskavá duše“ byla otevřena na poslední stránce a opět mi ukápla slza. Pokračování příště!

Proč sakra? Zase se nedozvím, jestli markýza de Maro spá-

chala to cizoložství s mladíčkem Eliotem. Ten fotopříběh nebere konce a já vždy musím čekat na další týden!

Je čas jít domů. Zamkla jsem dveře, stáhla rolety, vytáhla podvazky, ale co to, co to sakra je?

Trapas, tomuhle se říká trapas, pozvracela jsem svou vlastní výlohu a ještě k tomu se  má „muší“ váha ocitla na chodníku. Ležela jsem tam tak nemožně! Někdo zavolal sanitku, vypumpovali mi žaludek a přenocovala jsem ve špitálu. Zkažené zeleninové klobásy!

Květina na nočním stolku a pach čerstvých uzenin. Otevřela jsem oči, celá sežmoulaná z pro mne uzounké nemocniční postele. Josh! Seděl u mých nohou s balíčkem v ruce a s omluvou na jazyku.

Asi za dva dny mě pustili, Josh se nastěhoval. Prý má rád, když mě má za co chytit, hlídá mi váhu, abych nezhubla ani deko. A já ho za to miluji!!! Ano, je to tak, miluji. A až teď jsem poznala, že v „Laskavé duši“ byly vždy jen žvásty!!!

I při 125 kg jsem se vdala, protože v tom balíčku, který mi Josh přinesl do nemocnice, byl prsten. Takový, jaký mívají opravdové štíhlé nevěsty!