Ú V O D :

Stalo se již pravidlem, že z regionální literární soutěže vydáváme Sborník prací oceněných autorů.

Letošní soutěž byla již třetí v pořadí a zúčastnilo se jí 36  soutěžících. Ve třech kategoriích se sešlo 98 básní, 18 povídek a 7 překladů – přebásnění poezie ze tří světových jazyků.

Změna oproti předcházejícím ročníkům je ta, že se uděloval v každé kategorii jiný počet ocenění podle toho, kolik autorů  se soutěže zúčastnilo. Proto byli porotou oceněni v kategorii Poezie tři nejlepší autoři Diplomem a tři Čestným uznáním. V kategorii Próza byli oceněni tři nejlepší Diplomem a dva další Čestným uznáním.

V kategorii Překlad poezie byl udělen jeden Diplom a dvě Čestná uznání.

Jak se autoři umístili se dozvíte v jednotlivých charakteristikách autorů a jejich soutěžní práce si přečtete na stránkách následujících.

Autoři jsou seřazeni podle toho, jakého umístění dosáhli.

Členové LKNB, kteří se soutěže zúčastnili, ale neměli to štěstí ve vyhodnocení, určitě nepřijdou zkrátka, redakce klubu se rozhodla jejich příspěvky postupně otisknout v následujících číslech bulletinu „Literární kukátko Čáslavi“.

K tomu, aby vše mělo zdárný průběh, nemalým podílem přispěla porota ve složení: Poezie = Mgr. Jana Andrejsková - profesorka českého jazyka Gymnázium Čáslav, Marie Hrubá – odborná pracovnice MK, Zdenka Líbalová – předsedkyně LK Pegas, Hana Vlčková – odborná asistentka. Próza = Mgr. Eva Chvojková - profesorka českého jazyka Gymnázium Čáslav, Milena Matějíčková – odborná pracovnice MK, Ing. František Pazderka – pedagog v.v., Martin Provazník – student Univerzity Hr. Králové, katedra českého jazyka, Bc. Radana Šatánková – redaktorka literárního časopisu. Překlad poezie = Ing. Josef R. Beneš – překladatel, Mgr. Eva Chvojková – profesorka ruského jazyka Gymnázium, Ing. František Pazderka – pedagog německého jazyka, Bc. Radana Šatánková – překlady z AJ, NJ a RJ.

Tolik úvodem a přeji vám příjemně strávené chvilky u četby těchto literárních příspěvků.

Všem autorům a porotcům děkuji za spolupráci.

                                                       Bohumil Jaroš – sekretář LKNB Čáslav

 POEZIE – nejlepší tři:

Martin Provazník

                            Žeňa Mokrošová

Oldřich Damborský 

POEZIE – Čestná uznání :

Pavel Veselý

Jarmila Týnková

Vítězslav Horálek

Překlad poezie – Čestné uznání:

Jindra Lírová

Aus dem Buch: „Deutsche Liebeslyrik“, Universal-Bibliothek Nr. 7759{5} - Theodor Storm

Lucie Chudobová

Překlad poezie  -   Diplom:

 Bohumil Jaroš 

PRÓZA – tři nejlepší:

Kamila Hauptmannová 

Kočka

Prudce jsem práskl dveřmi od bytu a černý kufřík švihnul do rohu chodby, až se otevřel a množství papírů, které v něm bylo, se rozletělo do všech stran. To mě rozlítilo ještě více. Zul jsem si boty a mrštil je směrem k botníku. Vracel jsem se právě z práce. Tentokrát mě vytočil jeden ze zaměstnanců, když neuposlechl můj příkaz  a nechal vyrobit dva tisíce zajíců se zelenýma očima místo modrých. Dovedete si to vůbec představit? Celá várka zelenookých zajíců! Abych vám objasnil situaci - vlastním totiž továrnu na čokoládová zvířata. Nevyrábíme jenom zajíce, ale protože se blíží Velikonoce, tak samozřejmě převažují.

Sundal jsem si sako, povolil kravatu a sesunul se na koženou pohovku. Měl jsem všeho tak akorát a byl  zralý  na pořádně dlouhou dovolenou. Tu jsem si však nemohl dopřát. Jen si vybavím, jak by to  v podniku vypadalo bez mého přísného dohledu, a jde mi mráz po zádech...Zaměstnanci pokuřující před halou, oslavy v pracovní době, opilí závozníci..., z hrůzné představy mě vyrušilo zvonění telefonu. Líně jsem k němu natáhl ruku a zvedl sluchátko.

„Moc tě zdravím, tady teta Jarmila!“ ozvalo se dříve, než jsem stačil cokoli vyslovit.

„To je ale překvapení, ahoj tetičko! Ani nevíš, jak jsem rád, že tě slyším!“ řekl jsem strojeně, protože tetu jsem zrovna dvakrát v lásce neměl. Ale bylo zcela na místě se k ní chovat slušně a mile. Proč? Byla totiž velice bohatá, velice stará, neměla žádné své děti a já byl odjakživa její mazlíček, nejchytřejší a nejschopnější hošík na světě, milující synovec, ochoten vždy pomoci. Představa, že by její majetek připadl mně, byla líbezná. Pak už bych možná mohl svého černého meďoura  s koženými sedačkami a ebenovou palubní deskou zamknout do garáže a nechat se vozit limuzínou.

„Víš, broučku, potřebovala bych od tebe maličkou službičku!“ začala škemravě a já jen čekal plný obav, co si vymyslí tentokrát.

„Pozítří se odjíždím rekreovat na Floridu. Budu tam čtrnáct dní  a moc bych potřebovala, abys mi pohlídal Micinku.“

Zhrozil jsem se, její požadavek byl ještě mnohem horší, než jaký jsem si představoval. Pod jménem Micinka si asi vybavíte malou přítulnou kočičku s dobráckýma očkama a roztomilým čumáčkem. Přítulně se vám otáčí okolo nohy a vděčně přijímá každé pohlazení, za které vás odmění příjemným předením. Ale tento popis neplatil pro tetinu Micinku. To byla totiž bílá, tlustá, chlupatá zrůda navyklá žít ve větším luxusu než já.

„A ty ji nevezmeš na dovolenou s sebou? Nebude jí to líto?“ zkoušel jsem odvrátit katastrofu.

„To jsem původně chtěla, ale ona Micinka špatně snáší lety letadlem.“ odpověděla sklesle. „A taky..,“ hlesla , „je teď v rekonvalescenci! Před měsícem se stala příšerná věc! Nevím ani, jestli ti to mám říkat, je to totiž velké fópá a nesmíš to za žádných okolností rozšiřovat dál!“

„Jen povídej. Víš přece, že mi můžeš věřit.“

„Takže,“ nadechla se zhluboka a spustila, „před měsícem jsem Micinku pustila na odpolední procházku na zahradu. A ona přišla do jiného stavu s neznámým kocourem! Samo sebou musela na potrat, co kdyby se jí narodila třeba černá koťata?! Nad slunce jasné však je, že to musel ten odporný kocour provést násilím, protože Micinka je počestná kočka a tohle by nikdy neudělala!“

V duchu jsem se široce zašklebil a mezitím, co teta dál švitořila   o tom, jak snadno se mohla Micinka stát svobodnou matkou, přemýšlel jsem o lžích, které by mě jednoduše vykroutily z tetina požadavku. Měl jsem přece tolik starostí v práci a k tomu ještě pečovat  o tak protivné zvíře...Ale pak jsem si vzpomněl na dědictví, které mi tetička jistojistě odkáže, když na ni budu tak hodný jako doposud. Nějakých čtrnáct dní starání se o chlupatou potvoru mi přece nic neudělá…„Tak dobrá, přivez mi ji sem!“

Domovní zvonek zadrnčel a já šel vstříc svému osudu, statečně přijmout tíhu zodpovědnosti za Micinu. Otevřel jsem dveře. Za nimi však nestála tetička, ale soused z přízemí.

   „Musím vám se zkroušeným srdcem oznámit, že naše sousedka, paní Tlustá, je po smrti.“

   „Opravdu,“ vytvořil jsem skvěle ubohý pohled, „to je mi líto. Ona to byla tak hodná paní!“ 

   „Infarkt ji skolil. Upřímnou soustrast, jste teď na patře sám.“

   „Je mi to líto..., děkuji za oznámení.“

   Zavřel jsem dveře a široce se zašklebil. Hrát smutné divadlo mi šlo odjakživa. Musím přiznat, že o její smrti jsem už nějakou hodinu věděl, protože jsem zmerčil, jak ji nesou v rakvi z bytu. Paní Tlustou, nechť je jí země lehká, jsem ze srdce nenáviděl. Bydlela přímo naproti mně a stále jenom terorizovala s úklidovými rozpisy a podobnými zbytečnostmi. A také s oblibou slídila po chodbě a lezla mi do soukromí….

   Zvonek se opět ozval. Tentokrát to byla tetička. Stála za dveřmi s výstředním slaměným kloboukem plným květin. Udržovanou štíhlou postavu halila světle modrá blůza a dlouhá sukně stejné barvy. Musel jsem uznat, že teta,  navzdory svému věku, umí vypadat skvěle.

   Co držela tetička v náruči, to si asi domyslíte. Ano, velkou bílou chlupatou kouli, která, jen co jsem otevřel dveře, zařvala „Mňáááu!“ vytrhla se tetě a vplula bez pozvání ke mně do bytu. „Ahoj teti!“, přivítal jsem ji a láskyplně objal.

   „A jak to jde ve firmě?“ optala se teta, když jsme v obýváku popíjeli kávu.

   „Ale, to víš.....starosti a zase starosti. Chtěl bych trochu rozšířit výrobu. Ale znáš to. Není dost financí...,“ pravil jsem a sklopil posmutněle zraky k zemi.

   „Finance, to přece není tak velký problém. Od čeho máš příbuzné?“ usmála se a já se dovtípil, co tím myslela. Ano, vše bylo na správné cestě.      

„A teď přejdeme k věci péče o Micinku. Tady jsem ti  napsala takový seznam,“ řekla, podávajíc mi hustě popsaný papír.

„Vypsala jsem její oblíbený jídelníček. Můžeš to jakkoli kombinovat, ale hlavně jí nedávej nic jiného.“ Mrknul jsem letmo na list. Micinčina strava byla opravdu pestrá. Pudinkový dort, rozinkové pyré, krůtí šunka…Před spaním miska teplého kakaa….

„Pá, pá, pá, Micinko, měj se tu se tu hezky, pošlu ti pohled!“ loučila se tetička s obludou, pohodlně rozplácnutou na křesle. Pak se o něco méně vřele rozloučila se mnou, nasedla do naleštěného černého BMW a odjela na letiště. Já zůstal doma s rozmazlenou kočkou.

Takže druhý den ráno jsem Micině frknul do misky konzervu pro kočky  a vydal se do firmy. Jen co můj mercedes vjel do dvora, rozprchl se hlouček zaměstnanců kouřících a vykecávajících se venku, vrátný schoval láhev vodky pod stůl a chvíli předstíral střízlivého, závozník přestal flirtovat s uklízečkou a sekretářka rychle ukončila nejméně půlhodinový hovor s milencem. Všichni hráli divadlo,  jako že  už mnoho hodin pracují, a po deseti minutách si udělali přestávku na svačinu.

Ve výrobně to zase vypadalo. V jednom ze strojů na zajíce se zadřela myš, a tak jsme dva dny před Velikonocemi vyráběli místo symbolů těchto svátků mléčné krokodýly. Navíc jsem celou dobu v práci  myslel na to, co asi kočka doma dělá, tak jsem nakonec po obědě jel zpět. Kočka byla, stejně jako ráno když jsem odcházel, rozvalená na pohovce. Když mě spatřila, začala se dlouze protahovat, jako by čekala mou přízeň a drápy zatínala do koženého potahu. Z misky si ani nezobla. Nejedla až do večera, a dokonce ani ráno. Začalo mi jí být líto a nakonec mě její smutný hladový pohled obměkčil. Hodinu jsem dával dohromady pudinkový dort, čímž jsem jí udělal velkou radost.

Musím přiznat, že jsem se s kočkou nakonec docela skamarádil. Připravoval jsem jí samé oblíbené pochoutky, ona arogantně hltala z misky a poté své tlusté tělo vymrštila někam na polštář a odpočívala. Často také vysedávala na balkoně a pozorovala dění dole na chodníku, čímž mi velice pomohla.

Sousedka odnaproti, Viola,  která se mi odjakživa líbí a která je také odjakživa milovnicí koček, si Micinky všimla a tím jsem se u ní stal mužem číslo jedna. Jednoho krásného slunného odpoledne u mě zazvonila s jejím kocourem v náručí. Vypadala skvěle jako vždy....dlouhé blond vlasy, modré oči a bezva padnoucí šaty směle odkrývající dlouhé nohy. Nejdříve jsem úplně ztratil řeč. Ale nejsem přece žádný začátečník, takže jsem se rychle vzpamatoval a pozval ji na kávu. Usadili jsme se v obýváku a ona začala automaticky povídat o kočkách. Asi půl hodiny jsem poslouchal řeči o tom, kolik a jaká plemena už doma měla, co její Mourek nejraději jí, co je jeho nejoblíbenější hračka a podobně. Bylo zřejmé, že v hlavě toho  moc nemá (samo sebou myslím Violku, její kocour byl možná o něco sečtělejší), ale  to vynahradila svým perfektním vzhledem.

Micinka se s jejím Mourkem docela „sčuchla“ a zatímco já jsem balil Violku, oni dva skotačili na balkóně. Zrovna když jsem se chystal ji obejmout okolo ramen a sáhnout si na její hebkou kůži, stalo se něco hrozného. Micinka, zřejmě ve snaze okouzlit nového nápadníka a ukázat mu ladné pozadí seshora, vyskočila na kované balkónové zábradlíčko. Nebyla ovšem zvyklá takové  náročné atletické výkony provádět a sklouzla se jí packa. Myslel jsem si, že kočky umějí šikovně padat a nic se jim nestane. Viděl jsem o tom jednou pořad v televizi - kočka se v letu  obrátí a dopadne na všechny čtyři tlapky. Ano, normální kočka přesně toto zvládne, umí to každý domácí mazlíček i pouliční špindíra. Všichni, jen ne Micinka. Zasvištěla vzduchem a  žuchla z třetího patra na betonový chodník jako pytel brambor. Zděšeně jsem se vrhnul na balkon. Ležela rozplácnutá na zádech a nejevila známky života.

 V mrákotách jsem se došoural dolů. Ležela, nedýchala a já věděl, že je všechno ztraceno... „Je mi to strašně líto...,“ brečela stále Viola. Uvědomil jsem si, že za to může vlastně ona a její Mourek. Ale dřív než mě stačila pohltit nenávist, tak řekla:

„Vím, jak by se to dalo spravit. Mohla by ještě žít.“

„Jak to myslíš?“ tázal jsem se mírně, ačkoli na jazyku jsem měl: Co to kecáš, ty náno!

„U nás v domě bydlí jedna léčitelka. Je to i tak trochu čarodějka. Mé neteři znovu oživila mrtvého křečka, viděla jsem to na vlastní oči!“ přesvědčovala.

„Víš, Violo, snad si nemyslíš, že něčemu takovému já uvěřím…,“ vzdychl jsem.

„Za zkoušku nic nedáš, platit si nechává až za úspěšné provedení práce.“

Byl jsem tenkrát hodně zoufalý a moc mi to nepřemýšlelo, takže jsem svolil. Zabalili jsme Micinu do deky a šli za léčitelkou.

Bydlela až úplně nahoře, v podkrovním bytě. Cítil jsem, že mám ještě maličkou naději, že se stane zázrak. Zaklepal  jsem na dveře: Otevřela tlustá babka v záplatované zástěře a s velkým drdolem šedých vlasů na hlavě. Vypadala jako každá jiná stará drbna z naší ulice. Pozvala nás dál. Místnost, kde nám bylo nabídnuto posezení, byla velmi tmavá, vyplněná starožitným dřevěným nábytkem. Zdi byly vymalovány do zelena a ačkoli mé hodinky ukazovaly teprve pár minut po třetí, závěsy byly zatažené a jediné světlo poskytovala petrolejka na stole. Krátce jsem stařeně vylíčil, co se před chvílí stalo a co bych od ní potřeboval. Má prosba ji nijak nezaskočila. Ze sekretáře vyndala knihu. Přečetla z ní několik vět, kterým jsem nerozuměl. Micina stále ležela, tuhá a chladná. Babka ještě pravila: „Musíte se připravit na to, že její tělo ovládne jiná duše, jiného mrtvého tvora. Ta její je totiž převtělená někde jinde. Může se to významně odrazit na jejím chování a způsobech.“

„Ale prosím vás!“ zavrčel jsem, „kočka jako kočka, všechny se chovají stejně!“

„Jak myslíte!“ řekla babka.

Opět se zadívala do knihy a přečetla z ní několik řádků. Pak kočku pohladila po hřbetě. A co  následovalo? Micina se zvedla, oklepala z kožichu chodníkovou špínu a prohlédla si všechny přítomné.

Nedokázal jsem si vysvětlit, jak je to možné, ale byl jsem šťastný.

Večer jsem se ze samé radosti pustil do kuchtění pudinkového dortu. Zatímco jsem kmital u kuchyňské linky, Micinka seděla na židli a pozorovala mě.

„No, musím podotknouti,  že od ruky vám to zrovna nejde!“ zaslechl jsem něčí hlas.

„Cože, já už snad blázním, vždyť jsem tu sám!“ křikl jsem rozčileně.

            „Sám? Já jsem tady taky.“

            „Kdo?“

            „Sedím na židli!“

            Ohlédl jsem se.

„To jsem já, paní Tlustá, dnes jste mi vrátil život, bohužel do těla kočky!“

Nechtělo se mi tomu věřit. Popošel jsem blíž a pohlédl na ni. Opravdu. Ta chlupatá potvora mluvila. A naneštěstí mluvila hlasem bývalé sousedky, protože měla její duši. Rozčílil jsem se, popadl paličku na maso a napřáhl se: „Ty potvoro, zabiju tě!“

„Ale nezabiješ. Moc dobře vím, že ti jde jen o peníze. Takže já budu hrát normální kočku a ty budeš dělat to, co já přikážu! Nebo ti uteču!“ Já musel chtě nechtě souhlasit. Do tetina návratu zbývalo už jen pět dní, takže jsem se rozhodl vše přijmout a vydržet soužití s nenáviděnou sousedkou.

Život se však pro mě stal absolutním peklem. Kočka mi třikrát denně nařizovala vytírat chodbu, a dokonce i uklízet papíry na trávníku před domem. Stále jsem zametal, umýval, čistil, cídil. Ostatní obyvatelé činžáku si museli myslet, že jsem se dočista zbláznil. Z Miciny se stalo nejprotivnější stvoření na světě. Paní Tlustá mi oplácela všechna ta léta, kdy jsem ignoroval úklid chodeb a dělal si   z ní legraci. Docela jsem litoval všech svých schválností.  Skoro mi začalo připadat, že by bylo lepší, kdyby kočka zůstala mrtvá.....

Poslední den péče o tu potvoru, den tetina návratu, jsem měl už nervy nadranc. Jenže největší překvapení bylo ještě přede mnou. Po otevření skříně jsem zjistil, že Micina se už nějakých pár dní chodí vyměšovat mezi mé obleky značky Hugo Boss a kravaty od Gucciho.

Určitě to udělala schválně, protože věděla, jak si zakládám na značkových drahých věcech. Rozčílil jsem se a hodlal to nestoudné zrůdě vytmavit. Nejdříve jsem ji nemohl nikde v bytě najít.  Pak můj pohled padl  na balkon. Dveře byly otevřené dokořán, protože venku se rozhostilo slunné jarní počasí. Spatřil jsem Micinku alias paní Tlustou, jak sedí na zábradlíčku a dívá se dolů  na chodník, po kterém přecházejí lidé. Hlavou mi projel ostrý blesk a převrátil myšlenky naruby. Najednou mě popadl silný chtíč, nepředstavitelné nutkání hluboko v mé zhrzené duši. Touha po odplatě zastínila rozumné úvahy. V hlavě se mi přehrávaly stále ty protivné řeči, které jsem si od zvířete vyslechl. Vtrhl jsem na balkón jak šílený. Celé to trvalo jen pár okamžiků, pár setin vteřiny. Má ruka se dotkla jemné srsti a postrčila tlusté neobratné tělo vpřed. Kočka se lekla, ale než se stačila rozkoukat, zasvištěla dolů a rozplácla se jak široká tak dlouhá na tvrdém asfaltu. Díval jsem se dolů na bílou mrtvolu a měl pocit, že msta je vykonána. Vůbec jsem v tom amoku nebral v úvahu následky, které to pro mě bude mít. Následky, které jsem si uvědomil, když se mé oči rozkoukaly a já zjistil, že jsem středem pozornosti pro dvě osoby.

Na protějším balkoně věšela prádlo moje Violka. Když spatřila, co jsem udělal, rozbrečela se, dala mi několik nepěkných jmen a utekla do bytu. Dole na chodníku stál naleštěný bavorák a vedle něho má drahá tetička. Ano, tušíte správně. I ona shlédla, jak její kočku popravuji pádem z třetího patra. Nepomohlo vysvětlování, že už to vlastně nebyla Micinka. Nepomohlo ani odprošování  a plazení se. Ten den jsem přišel o přítelkyni a o vysněnou hromadu peněz.

Marie Mannová

DOPIS  č. 1040

Můj drahý,

   dnes ráno mně doručili Tvůj dopis. Napsal jsi ho a předal  svým kolegům na velmi odlehlém místě při vesmírné střídačce.  Nese květnové datum roku dva tisíce dvacet. I tady je teď květen, ale roku dva tisíce třicet. Oni se deset let vraceli domů k nám, zatímco Ty jsi se dalších deset let stále víc vzdaloval a nořil  hlouběji a hlouběji do neznámých a nejistých světů. Dělí nás dvacet pozemských let. Kolik času a prostoru to představuje ve vesmíru? Ale teď jsi tady, docela blizoučko u mě. Cítím Tvoji přítomnost, neboť držím v třesoucích se prstech Tvůj drahý dopis. Hladím papír, jehož se dotýkaly Tvé ruce, a pláči zoufalstvím i štěstím.

    Dvacet let, to je tisíc a čtyřicet týdnů, to je tisíc a čtyřicet dopisů. Ačkoli neznám Tvoji adresu, píši Ti týden co týden. Jak rozkvetly třešně v sadu nad městem, jak se zimou prokřehlé louky proměnily ve zlaté pampeliškové pláně a jak vzduch omamně voní všemi vůněmi jara. Jak teplý letní vánek čeří moře vousatých obilných klasů a jak na mezích voní plásty mateřídoušky. Jak podzim rozehrál nádhernou barevnou symfonii a příroda dozrává k plodům. Jak zima přináší zklidnění  a sněhové vločky za oknem vábí k línému spočinutí v bezpečí teplého domova. Jak jsem se dvacetkrát probudila do nového jara, do nového života plna naděje        a očekávání, dvacetkrát bez Tebe, a přece s Tebou.

Čím asi zkrášluje mocný vesmír Tvé putování časem? Jakým divadlem ohromuje Tvoje oči? Vyměnil jsi hvězdy v mých očích za jiné –  mnohem tajemnější, zářivější, velkolepější, studenější. Ne, nevyčítám ani nežárlím.

Vzpomínáš na náš první večer? Stáli jsme na mostě, světla a světélka domů, domovů i pouličních lamp se přelévala a pohupovala v mírných vlnkách potemnělé řeky. Vzhlédl jsi k obloze poseté jiskřivými hvězdami, pak jsi mi pohlédl do očí a řekl: „Všechny ty nebeské krásky bych nevyměnil za hvězdy ve Tvých očích.“ Byli jsme velmi mladí a před námi ležela objemná kniha s mnoha nepopsanými listy…..

     Za pár dnů  mně  bude padesát. Prý  na  ně nevypadám.  Snad to je i pravda. Pro Tebe chci  vypadat dobře. Tvá vesmírná mise končí, vracíš se mi. Jen co ještě uplyne znovu tisíc a čtyřicet týdnů, jen ještě napíšu dalších tisíc a čtyřicet nedočkavých dopisů a budeš zpátky doma. Sejdeme se na mostě nad potemnělou řekou. Vezmeš mne za ruce a řekneš: „Máš stále v očích hvězdy.“ Budeme staří, v naší knize bude většina listů popsaných. Ale ty zbývající, čisté stránky dopíšeme spolu…..

 Po všechny pozemské i vesmírné časy

                                                                                     Tvá Láska

 Rok 2030, květen, týden třetí

Alžběta Kupčíková

Poslední vteřina

Vyšli na dvůr. Prudké slunce ho oslnilo. Chvíli mhouřil oči, než si zvykl. Otevřela se brána a do dvora vjel dřevěný vůz. Závan čerstvého vzduchu rozrazil odporný vězeňský puch. Vůz zastavil před třemi muži v poutech. Z vozu seskočil otylý dozorce a pokynul mužům, aby nastoupili. Dva z nich se vyděšeně podívali na toho uprostřed.

Pomyslel si, že by měl své kumpány nějak povzbudit, ale nenacházel slova. Lehce kývnul hlavou.

Muži nastoupili. Dozorce jim přivázal ruce k vozu. Po chvíli přicupital vyhublý kněz, naskočil na vůz, všechny tři pokřižoval a začal odříkávat modlitbu. Vůz projel bránou do ulice.

Dozorci museli rozrážet davy lidí, kteří zaplnili celou ulici, aby vůz mohl projet. Jen co se vůz objevil, dav se rozbouřil. Vzduchem začaly létat nadávky, kameny a shnilé ovoce. Lidé křičeli a plivali po odsouzencích. Vůz se nořil hloub a hloub do davu.

Cítil všechnu tu zášť a nenávist kolem, slyšel nadávky mužů, žen i dětí, kteří se přišli podívat do očí odsouzenci. Cítil nesnesitelný tlak na prsou. Pohlédl na své dva kumpány. Byli klidní, jejich rty se pohybovaly v modlitbě k Bohu. Řev kolem sílil. Nebylo slyšet jediného slova jejich modlitby.

„ … pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší…“ Jen nepatrný úryvek dolétl k němu z úst kněze.

I v hodinu smrti naší! Mráz mu přelétl po zádech. Ano právě teď je hodina jeho smrti. Avšak ne hodina, jen pár minut ho dělí od smrti. Dostal strach. Vzhlédl k rudému slunci. Najednou se mu zatmělo před očima. Hlava se mu zatočila a všechen hluk kolem v mžiku utichl. Slyšel zvuk píšťaly, která hrála melodii tak tesknou, že mu vyhrkly slzy do očí. Otevřel oči a hledal v davu toho, co tak smutně hrál.

Těsně za vozem šel malý špinavý chlapec ve lněné košilce a pískal na tenkou píšťaličku. Dav překřičel píšťalu bouřlivou písní.

Rozhlédl se kolem a zděsil se. Už neprojížděl davem rozbouřených občanů. Všude byli lidé v pitvorných maskách a barevných oblečcích. Hopsali a tančili, šklebili se a cinkali rolničkami.

Bylo jich spousta. Troubili na trubky a bušili do bubnů a hemžili se všude, kam jeho oko pohlédlo.

Vůz zastavil. Byli na náměstí, v jehož středu se na vysokém podstavci tyčila šibenice se třemi provazy. Před radnicí, na střechách, v oknech domů vyhlíželi lidé vůz, který přivezl tři lupiče   a vrahy, aby byli záhy popraveni.

Sestoupil z vozu a rozhlédl se po náměstí. Bylo plné barevných masek. Tu si všiml, že už ani kněz nemá své černé roucho s bílým korálkem. Kněz se proměnil v kašpara v červeno-žluté kombinéze. Na hlavě měl kostkovanou čapku s rolničkami a bubnoval na malý bubínek, který mu visel kolem krku. Procházeli koridorem masek až k šibenici.

Kat přistrčil každého odsouzence pod šibenici a kolem krku jim uvázal oprátku. Odkašlal si a začal číst rozsudek.

Když kat v masce ptáka začal zpívat, bylo mu úzko. Jeho dva kumpáni jako by zpěv nevnímali, stáli zpříma, hleděli rovně před sebe naprosto smířeni se svým osudem. Kat dozpíval a dav masek zakřičel. Sevřel se mu žaludek. Kašpar kněz zabubnoval na svůj bubínek, kat se zašklebil a přistoupil k prvnímu odsouzenci. Bum! Pohlédl na svého kumpána, ale místo oběšence se na konci provazu houpal šašek. Z otevřené rudé pusy mu visel černý jazyk. Udělalo se mu špatně, odvrátil hlavu. Znovu bubnování. Nevydržel to a podíval se na svého druhého kumpána. Pierot! Pohupoval nohama ve vzduchu, koulel očima a stříhal ušima. Tentokrát kněz zabubnoval naposled. Ano, teď přijde smrt! Zhluboka se nadechl. Všude bylo ticho, jen na schodech protějšího kostela stál chlapec  a pískal onu smutnou melodii.

Drc! Kat shodil posledního odsouzence. V poslední vteřině, než se lano napjalo, strhli si všichni svoje masky. Vtom je uviděl. Všichni se mu dívali upřeně do očí. Všichni, které oloupil. Všichni, které zabil. Viděl oči matky, kterou obral o poslední peníze na lék pro nemocné dítě. Viděl sedláka, kterého podřezal ve spánku  a viděl i smutný pohled dívky, kterou zprznil ve stodole. Ti všichni tam byli.

Byli tam v poslední vteřině jeho života.

Přál si, aby se tato vteřina stala nekonečnou. Pocítil lítost nad svými činy a chtěl  všechny odprosit, ale už bylo pozdě. Rozplynuli se. Zbyla jen bolest. Nemohl dýchat, lano mu stahovalo hrdlo.

Lidé na náměstí jásali a křičeli. Znovu létalo ovoce.

Dusil se. Umíral. Tu bolest pominula. Viděl sám sebe, jak visí na provaze. Jazyk vyplazený, jako předtím jeden z jeho kumpánů. A viděl, jak se odvážlivci škrábou na šibenici, aby si odřezali kus zázračného provazu z oběšence, aby vytrhali oběšencům zuby, které prý přinášejí štěstí.

Letěl nad náměstím až ke kostelu. Chlapec tam ještě stál. Podívali se na sebe a zdálo se mu, že chlapce odněkud zná, ale nemohl si vzpomenout.

„Pojď,“ řekl chlapec a uchopil ho za ruku, „pojď prosit Boha za odpuštění.“

A jak se vznášeli ke špicím kostelních věží, najednou si vzpomněl. Vzpomněl si, že on byl kdysi takovým chlapcem. 

Iveta Nováková

O zakleté princezně

Běžím dlouhou chodbou kamsi do neznáma. Hustá tma mi brání v orientaci. Dochází mi dech a v uších mi zní zběsilé bušení mého vlastního srdce. V dálce před sebou zahlédnu světlo. Čím více se přibližuji, tím intenzita záře graduje. Chci běžet rychleji, ale nohy jako by mi ztěžkly, jako by byly z kamene. Nedokážu udělat ani jeden jediný krok. Zaslechnu za sebou hlasy. Někdo na mě volá…, a někdo dokonce pláče. Ohlédnu se. To je přece máti, papá, taky malý bráška a spousta jiných známých lidí. Co chtějí? Proč jsou všichni oblečeni v černém? A proč máti brečí? Bože, co to všechno znamená? Vůbec si nedokážu odpovědět. Proč jsou tady? Proč jsem tady já? A kde to vůbec jsem? Něco lepkavého teče po mé dlani. Je to krev!!! Z rozedraných žil se mi řinou proudy rudé tekutiny. Děsí mě to!!! Nejde to zastavit!!! Krev teče, máti hystericky pláče, papá volá…, co to sakra je?!  Snad…snad to není smrt?!

Nééééééé!!!!

Vykřikla jsem a procitla. Krůpěje potu mi perlí na čele. Zhluboka si oddychnu. Noční můry mě poslední dobou pronásledují stále víc a víc. Jsem asi blázen. Kocour něco zamumlal ze spaní  a prudce se otočil. Podle jeho blaženého výrazu soudím, že se asi právě nachází ve fiktivním kraji nekonečných lánů marihuany, alkoholových řek a věčně nadržených prsatých blondýn. Měsíc nestydatě nahlíží do našeho pokoje. Šmírák jeden! Zahledím se z okna na noční oblohu. Ta krása hvězd mě fascinuje.

Když jsem byla ještě malá holka a máti mě nechávala samotnou, sedávala jsem u okna a svěřovala hvězdičkám svá tajemství doufajíc, že mě snad uslyší a odpoví mi. Byla jsem pitomá. Doufám, že mi Kocour zejtra sežene nějaký zboží. Už dva dny jsem nic neměla a dost mě to deptá. Moje tělo si o to už říká. A hele, zrovna spadla jedna hvězda! Můžu si něco přát! Tak hlavně hodně peněz, dostatek fetu, míň sebevražednejch  myšlenek, trochu trpělivosti, dobrou náladu, jo a taky pevný zdraví, protože to mě poslední dobou taky nějak zrazuje. A taky abych se konečně dostala z týhle hnusný, odporný, nechutný díry. Tenhle starej barák má bejt pro mě něco jako domov, ale za ty dva měsíce, co tady bydlím, jsem si k němu vypěstovala docela slušnou averzi. Dřív tu prej pobejvalo společenstvo nějakých pochybných existencí, z nichž se polovina předávkovala a polovina skončila v blázinci. Teprve potom se tady usadil Kocour se svojí věrnou smečkou, jak nazývám jeho tři přátele, kteří tu hnijou s námi. Za pár měsíců sem přivedl i mě. Měla bych mu bejt vděčná, protože mě vytáhnul ze špíny Hlavního nádraží, kde jsem se nejmíň rok prodávala chlapům za pětikilo, ale stejně jsem mu nikdy žádnej pořádnej dík nevyjádřila. A proč taky. Ze špíny do špíny. Kocour nebere tvrdý drogy. Permanentně hulí trávu a své ambice už dávno utopil v alkoholu. Nemám ho vůbec ráda. Abych byla upřímná, chvílemi je mi pěkně odpornej. Neustálé opilosti, vzduch prosycenej marjánkou  a ty jeho perverzní návrhy mi jsou pěkně proti srsti. Kocour je úchyl. Ale na druhou stranu, když mu vyhovím, mám jistotu, že ráno budu mít na stole další dávku. V tomhle se na něj můžu spolehnout.

Táhne mi na devatenáct a můj dosavadní život by se dal krátce charakterizovat jako totální debakl. Dvanáct let jsem žila jen se svou máti a mladším nevlastním bráškou, jehož otce matka nikdy neprozradila. Svého pravého otce jsem nikdy nepoznala. Prej to byl nejkrásnější chlap v okolí, všechny holky po něm vyjížděly. Měli se s máti moc rádi, ale moc dlouho jim to nevydrželo. Idylka skončila, když to táta v plné rychlosti napálil do stromu. Bylo to prej dva měsíce před mým narozením. Matka trochu zcvokla. Střídala chlapy jak na běžícím pásu, vymetala všechny nejšpinavější putyky v okolí a pak nakonec se jí narodil můj bráška. Kvůli jejím opilostem v těhotenství je bráška trochu postižený. Máti se s tím nikdy nesmířila. Pak se trochu uklidnila, začala chodit do práce, našla si solidního chlapa a začala se o nás starat. Moc dlouho to ale nevydržela. Tak zatímco ona se někde opíjela se svými amanty, já jsem spala se svým nevlastním papá.

Říkal mi, že jsem jeho Lolitka. Ačkoliv mi bylo teprve třináct, dělala jsem to ráda. Jsem hezká, vím to. Už odmalička mi totiž každý cpal, že jsem dokonalou kopií svého táty. Asi ano. Odjakživa jsem slýchávala, jaká jsem nádherná dívenka. Volali na mě princezno. Chlapci mě milovali, dívky obdivovaly. Když mi navíc v pubertě narostly nádherné ženské tvary, můj úspěch se zdvojnásobil. Měla jsem neuvěřitelnou schopnost si každého během pěti minut omotat kolem prstu. V šestnácti jsem poprvé okusila chuť zakázaného ovoce. Opilosti ani marihuana mě ale moc nebraly. Začala jsem trochu více experimentovat. Hašiš, LSD, pervitin, kokain. Milovala jsem ty stavy nekonečné euforie a intenzivního šílenství. Utekla jsem z domova, nechala školy a dny trávila bezcílným poflakováním po pražských ulicích. Staré přátele jsem vyměnila za početnou partu narkomanů a nakažených prostitutek. Bydlela jsem, kde se dalo, domů jsem chodila jen tehdy, když jsem potřebovala prachy. Rodiče už dávno mé aktivity prokoukli, ale nijak se mi v tom nesnažili zabránit. Byla jsem jim fuk. Matku jsem přestala zajímat už v dětství a papá? Dokud jsem mu lezla do postele, byla jsem jeho malá princezna. Když jsem se ale začala zajímat o jiné chlapce, z princezny se stala děvka. Nejprve mě permanentně urážel, pak přestalo i to. Ignoroval mě. Okolnosti mě donutily, abych často pobejvala na Hlavním nádraží. Prodávala jsem se. Mojí klientelou byli ti největší prasáci z Prahy. Byla jsem nástrojem na uspokojování jejich zvrhlých choutek. Mnohokrát jsem se z toho pozvracela. Chtěla jsem pět stovek, ale mnohdy jsem skončila jen s rozbitou hubou. Byly to perný dny. Ale měla jsem peníze na fet. A pak mi do života vstoupil Kocour. Sice taky úchyl, ale o dost přívětivější než ta banda smrdutejch nadrženejch čoklů z Hlaváku. Nabídl mi, že mě vezme s sebou, a já neváhala.  A od tý doby jsem tady s ním. Dobrovolně, ale s odporem. Jedno vím určitě. Stejská se mi po mojí rodině. Všechny ty urážky, nadávky nebo ignorace by mi byly stokrát milejší než tohle všechno tady. Z princezny se stává troska. Jsem prej zakletá, řekl mi jednou Kocour. Možná jo. Je to ale zkurvenej život.

Kocour nezklamal. Je to po čertech dobrej matroš. Slušnej nájezd a pak euforie jak hovado. Kocour se zkrátka vyzná. Večer jsem ho nechala, aby si vybral svou odměnu. Vůbec jsme se nešetřili, takže mě bolelo celé tělo. Aspoň dá chvilku pokoj.         

Šla jsem do pokoje Tonyho a Zipa. Jsou to gayové. Už mnohokrát jsem je omylem při tom přistihla. Bylo mi dost na blití, ale víc jsem to neřešila. Kocour mi řekl, že se musíme všichni navzájem  tolerovat. Asi má recht. Nejsou to narkomani, jen se skrejvaj před okolním světem. Tady si na ně nikdo neukazuje. Ještě tu s námi bydlí Monty, přestárlý hipík, údajně Tonyho strýc. Obstarává jídlo, občas uvaří, Kocourovi shání hulení, ale jinak s námi moc nekomunikuje. Zip mi jednou prozradil, že prej utek z blázince. Kdo ví.  A tak tu takhle všichni společně živoříme. Jsme ztracený duše, jak říká Tony.

Zdál se mi takovej divnej sen. Žádná noční můra. Vstoupila jsem do nějakýho mystickýho ráje a prožívala stav nejvyšší blaženosti. Sjetá jsem ale nebyla, jen mi bylo prostě báječně.

Nastaly mi krušné časy. Kocoura zabásli a mně se pomalu ale jistě začíná rozpadat tělo. Jsem u konce s dechem. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Pavel Veselý

Strom

Možná to znáte. Ten krásný pocit, když se ráno probudíte  a víte, že vás čeká něco hezkého. Někdy to víte dopředu, ale někdy se takový příjemný a třeba krásný den vyvine úplně nevinně. Ale vy to cítíte už od rána. To se pak posadíte na posteli, protáhnete se a potichu pozdravíte nový den

Já jsem věděl, že dnešní den bude právě z této kategorie krásných. Pořádně jsem se umyl a navoněl. „Ale, ale,“ ozval se na vedlejší posteli můj spolubydlící. Přišli jsme do domova důchodců téměř současně. Oba jsme byli vdovci a naše děti byly daleko. Své dceři jsem to neměl za zlé. Nejenže žila daleko, ale vydávala právě svou pátou knížku a byla stále na cestách. A já byl už starý a nemocný. V podstatě jsme se na tom domluvili. Chodila za mnou, jak mohla, a já byl s ní vlastně prostřednictvím novin pořád... „Jdu na rande,“ řekl jsem hrdě. „A kolik jí je?“ dotíral znovu spolubydlící. Možná čekal nějakou ohromující novinu: například TŘICET  či něco podobného. Musel jsem ho však znovu zklamat: „Sedmdesát,“ řekl jsem. Očividně posmutněl. „Aha, tak ty jdeš zase za Lenkou?“ Byl opravdu zdrcen.  Jako kdyby to nevěděl. Měli jsme schůzku každý měsíc. Pravda, poslední dobou už to nebylo tak úplně pravidelné, protože Lenka měla stále větší zdravotní potíže. Bolely ji klouby a těžce se pohybovala. Ale vždy by zavolala, kdyby nemohla.

S Lenkou Novotnou jsme se znali už čtyřicet let. Znal jsem ji ještě jako Novákovou. Pak se vdala  a......

Vykročil jsem k východu. „Kam máte namířeno, pane Nový?“ zeptala se mě u východu sestřička. „Jako obvykle,“usmál jsem se. „Á tak to paní Novotnou pozdravujte,“ připomněla mi. Zvláštní, Lenka si vždycky uměla získat lidi svou bezprostředností a šarmem. Byla vždycky okouzlující. Dnes jako před čtyřiceti lety.

Čekala mě na zastávce  jako obvykle. Krásně upravená a její čokoládové oči zářily. Opírala se o hůl. Když měla před léty ten nápad, zdálo se to nemožné, ale přesto se  povedlo. Setkávali jsme se pak každé tři měsíce na tom místě. V důchodu už pak každý měsíc. Naše rodiny o tom  určitě věděly, ale nechávaly nás být. Ano, padlo pár námitek, že jsme blázni, ale to bylo vše. Když jsme ovdověli, byla to jedna z našich mála radostí, kromě dětí samozřejmě, které nám život nachystal...

Vzal jsem ji lehce za ruku. Měla krásné a něžné ruce. Vždycky jsem se těšil na dotek jejích rukou. Aniž to věděla, měla v nich životadárnou energii. Šli jsme tiše, jen naše oči se občas dotýkaly. Zamířili jsme do malé aleje. Za tu dobu prošla mnohými změnami, ale jedno tam zůstalo. Na jejím konci náš strom, který jsme tam společně zasadili a pečovali o něj. Bylo to naše pouto. Něco, co bylo naše společné a co patřilo nám oběma. Později jsme už sem chodili ho společně obejmout. Načerpat sílu do boje se stářím... „Je tady krásně,“ řekla, když jsme došli až ke stromu. Nejdřív jsme na něj pomyslně udělali křížek za naše zemřelé životní partnery a pak jsme náš strom společně objali. Zavřel jsem oči a cítil Lenčinu ruku a vůni stromu, našeho stromu. Byl to zavedený rituál. Pokolikáté už. A s přibývajícím věkem byl stále větší zázrak, že tu jsme zase spolu. Jen my dva. Já a Lenka.

Po chvíli jsme zase vyšli na cestu. „Víš, že jsem nikdy neuměla lézt na strom a utíkat?“ řekla polohlasně. Podíval jsem se na ní udiveně.

Podívejme se, co se člověk ještě nakonec nedozví.

„Opravdu, jednou jsme  u nás šli sousedovi na hrušky a jediná já dostala pořádný výprask,“ zasnila se a pohladila si zadeček, jako by to bylo včera. Usmál jsem se a lehce ji pohladil. Kráčeli jsme pak zpátky na zastávku a drželi se za ruce. Dva milenci na konci sezony. Rozloučili jsme se letmým polibkem na zastávce...

Druhý den jsem vstal a čekal mě další radostný úkol. Jako vždy jsem vytáčel Lenčino číslo, abych se přesvědčil, že dorazila v pořádku. Telefon ale zvedl někdo jiný: „Nezlobte se prosím, ale paní Novotná v noci umřela...“ Byla to její sousedka, občas ji navštěvovala. Sedl jsem si sklesle na postel. Chvíli jsem se díval do prázdna. Věděl jsem, co musím udělat. Když jsem došel k našemu stromu, objal jsem ho a zaklonil hlavu.    V koruně jsem mezi větvemi zahlédl Lenčinu tvář „Vidíš,  už umím šplhat po stromech,“ sdělovala mi s úsměvem. Taky jsem se usmál a pošeptal nahoru. „Lenko, strašně moc tě miluju.“ Oči se jí na chvíli rozjasnily: „Já tebe taky - už čtyřicet let, copak jsi to nepoznal?“ Pokýval jsem hlavou. Celou tu dobu jsme si nedokázali říct do očí to, co teď trvalo jen pár vteřin. Odcházel jsem s vědomím, že za pár let s Lenkou znovu zasadíme nový společný strom...

Náš strom života...