Jana
Frýbová
Greg Hill –
přebásněné překlady
|
Lights
The
glare of streetlights
filled
the air between us
and the
stars. We walked
out over
the fields, but
the
lights hung over us
though
our feet were clumsy
on
unseen tufts and roots.
The next
night we sent
the
beams of our headlamps
out in
front of us as we
steered
our way through
the deep
lanes of a pool
of
unseen green.
We got
a
mountain between us
and the
lights. We walked
out over
the bank of the
passing
place in the lane.
The
river on the stones
filled
the night with sound.
The
stars were like jewels
scattered across velvet.
Soon we
grew cold
and the
beauty was beyond us.
We knew
only the lure of
the warm
glow on the far
side of
the dark slope.
Mothlike
we flew there
to beat
ourselves against
its hard
glass. |
Světla
Záře
pouličních lamp
vyplnila
vzduch mezi námi
a
hvězdami.
Vyšli
jsme ven do polí,
a světla
vyšla s námi,
ač naše
kroky nemotorné,
nespatřily trsy ni kořeny.
Příští
noc my poslali
paprsky
světel do tmy
před
námi a řítili se
cestou
hlubokého pole
neviděné
zeleni.
My
postavili
skálu
mezi nás
a
světla. Šli jsme
přes
hradby
těch
míst,
co se
táhnou krajem
jak nit.
Řeka
mezi kamením
naplnila
noc zpěvem.
Hvězdy
jako drahokamy
rozseté
v aksamitu.
Brzy
roztřásl nás chlad
a krása
zůstala v dálce.
Zbylo
jen vábení teplé záře
na
vzdáleném konci úbočí.
My
letěli tam jak
noční
můra, by se rozbila
o jeho
tvrdé sklo. |
|
|
|
In the Spirit World
I want to
tell you about the owl that followed me through the trees
He was part
of the spirit world, his flesh, feather and beak real
In his world
but not in mine where he became an omen to me
Not haunting
in spite of ghost-like flight but guiding an errant mind.
Once I saw a
white owl a alight on the road dawn broke
On her
darkness, turning from headlamps that pinned her there fast
Before the
car passed, I can see her still turning there
And she won´t
leave me now her turning away has revealed her.
Whit horse
in the mist of dawn; I saw this in a vision but
Don´t
know if any horse was there – it could have been a real one
Which lack
of sleep made strange, I can´t say – but such creatures speak
Of things
deeper than these things might seem, and yet remain a dream.
***
Ve světě duší
Chci vám
vyprávět o sýčkovi, který mě následoval stromovím.
Byl částí
duše světa, jeho tělo, peří i zobák docela.
V tom jeho
světě, stal se pro mě předzvěstí,
nestraší
přízračný jeho let, však bludnou mysl provází.
Jednou
spatřil jsem bílou sovu usednout na cestu
než úsvit
rozbil její temnotu, odvracející se od reflektorů,
než přejelo
auto, viděl jsem její soustředění,
teď mě
neopustí, vím to, její pohled ji prozradil.
Bílý kůň
v mlze svítání, viděl jsem ho v mysli,
nevěda zda
tu byl – jestli to byla skutečnost.
Nevím, jaké
divy dělá nouze spánku, ale němá tvář vypráví
o věcech
hlubších, než se může zdát a připomíná sen.
Kamila Hauptmannová
Vzpoura
„Dobrý den, jsem váš nový soused, přistěhovali jsme se s manželkou včera.
Třetí patro,“ pravil jsem s širokým úsměvem ve tváři.
„Zdravím vás,“ odpověděla stará dáma z druhého poschodí zjevně potěšena mým
zájmem.
„Doktor Ostřihoň, těší mě!“ Podávám ruku ženě a stále se škrobeně šklebím.
„Rýpavá,“ zaskřehotala své, jak jsem později poznal, jedinečně sedící jméno.
„Takže vy jste pan doktor, to je skvělé! Víte, v mém věku je výhodné mít
doktora poblíž..,“ řekla a vytvořila posmutnělý výraz ve vrásčité tváři.
„Já jsem psychiatr, určitě se vám mé služby budou hodit.“ Pokouším se o
vtip.
„Tak to vám pěkně děkuju.....!“ Odsekla a vyčítavě hledíc čekala na omluvu.
„Rád bych si s vámi ještě povídal, ale už musím jít. Brzy nashledanou!“ Kéž
už bych ji nikdy neviděl....
„Nashledanou,“ zahučela a zmizela ve výtahu.
Nemá smysl pro humor, nádhera jedna. Ale co...má to za pár, brzy bude
klid...
„Tak jak bylo v dnes v ordinaci?“ Zahalekala na mě manželka, vybalující v
ložnici věci z krabic, jen co zaslechla vrznout dveře.
„Jako vždy, samí blázni....“ Odpověděl jsem suše a hrnul se do kuchyně
čichnout si toho, co je skryto v hrncích na sporáku.
„Jo, málem bych zapomněl.... potkal jsem sousedku z druhýho, je to pěkná
semetrika, doufám, že nebude dělat problémy!“ Rozpovídal jsem se.
„Ale prosím tě,“ zvýšila hlas má drahá, „nikdo tě nenutí být přehnaně milý,
ale hlavně se chovej tak, abychom se nemuseli zase stěhovat! Myslím, že
pětkrát už to stačilo! Neustálé balení a vybalování věcí, shánění bytů...“
„No jo..“ Zabručel jsem spíš pro sebe a šel si ohřát večeři.
A
tak jsme se stali čerstvými nájemníky bytu v starším pětipatrovém činžáku.
Postupně jsem se seznámil se všemi sousedy a řeknu vám, nebylo o co stát.
Celé patro pod námi jako by bylo pobočkou domova důchodců. Jednotlivé byty
poskytovaly zázemí třem drbnám s tlustými psy znečišťujícími chodby
chlupy a někdy i výkaly. Skvěle je doplňoval nevrlý vdovec, který
bezostyšně slídil po všech patrech a poslouchal za dveřmi cizí rozhovory.
Paní Doudová, bydlící v přízemí, byla také „bezvadná“. Stále hleděla na to,
aby byly vchodové dveře zamčeny na maximální možný počet západů, protože je
všude, jak se mi svěřila, plno úchylných a zlých lidí toužících se
poflakovat právě po našem domě.....A Ti ostatní
spolubydlící? Rodiny s uječenými dětmi a tak dále. Ale druhé patro,
které jsem přes manželčinu nelibost nazýval starobincem, to v hýbání mou
žlučí vedlo....
„Pane doktore, pane doktore...počkejte chvíli....musím vám něco důležitého
říct!“ Chroplala na mě za zády ufuněná paní Kohoutková.
Otočil jsem se a s napětím čekal, co převratného z ní vypadne...
„Včera jsem udělala nový rozpis uklízení. Napsala jsem tam
i
vás, už tu přece nějaký ten den bydlíte....“
„To
je skvělé, že se tak staráte o pořádek v domě,“ pravil jsem a otočil se k
odchodu.
„Ale počkejte ještě....dnes vám totiž začíná služba na chodník.“
Pane bože, jen se sem člověk přistěhuje, hned aby pracoval!
„To
znamená, že uklidíte papíry z trávníku, zametete chodník, otřete vchodové
dveře, vyklepete rohožku a zalijete záhonek,“ dodala.
Jestli tady zůstanu ještě pár dní, budu moct začít léčit sám sebe!
„Děkuji za informace...už musím jít!“ Odsekl jsem vztekle a vtrhnul do domu.
Hned jak jsem vešel do bytu, postěžoval jsem si manželce. Ona ale vůbec
nechápala mé starosti, byla v tomto domě hrůzy nanejvýš spokojena. Říkala
mi, že jsem horší než mí pacienti a že z tohoto bytu už se nehne...
Druhý den ráno jsem asi vstal z postele levou nohou....
„A
sakra!“, zaklel jsem při zjištění, že jsem si zabouchl dveře, ale klíče
nechal doma. Jak se dostanu do ordinace?.... No nevadí, času mám dost,
zajedu k manželce do práce pro její klíče od bytu a pak se sem ještě vrátím.
Ujistil jsem sám sebe, že není třeba panikařit a vše stihnu. Jaké bylo však
mé zklamání! Vchodové dveře zamčené na sto západů. Vztekle jsem začal rvát
za kliku a sprostě nadávat. To mi samozřejmě v mé situaci nepomohlo a tak
jsem se musel smířit s tím, že tady budu muset počkat, až někdo půjde....
Sedl jsem si na schody a čekal. Po pár minutách v zoufalství jsem uslyšel
vrznout dveře u bytu paní Doudové. Vyšla ven a zamířila ke mně. Emoce uvnitř
mě byly silnější než můj rozum a já se prostě neudržel.....
„Tak co, jdete zkontrolovat, jestli je zamčeno?“ Začal jsem ječet jak
pominutý. „Jo je, jak by taky nebylo, když to chodíte očumovat každých pět
minut! Jsem tu uvězněný a přijdu pozdě do ordinace a to
jen kvůli vám, protože nemáte nic na práci! Děláte nám tu z baráku
nedobytnej hrad, člověk aby chodil každý návštěvě odemykat až dolů, a to jen
kvůli tomu, že zamčený dveře jsou smyslem vašeho života! Dejte si pohov a
přestaňte nás tady všechny štvát!!“
Stála jako opařená a nezmohla se na slovo...
Došlo mi, že jsem to asi trochu přepískl.. „Pardon, chtěl jsem jen
říct...odemknete mi?“
O
této aférce se má žena dozvěděla, jen co přišla z práce. Nevím přesně od
koho, ale jistě od jedné z drben ze starobince. Byla
na mě hrozně naštvaná a nepromluvila na mě za celé odpoledne ani
slovo...Bylo mi to docela líto, a tak jsem se rozhodl, že okolnosti v
našem činžáku nebudu brát tak vážně a budu více ovládat své vnitřní
pocity...
Večer u nás zazvonil starý vdovec, který si pravděpodobně celou scénku
vyslechl schován někde za rohem, jak bylo jeho dobrým zvykem.
„Pane doktore“, začal starostlivě,“víte, paní Doudová je od té příhody
ráno velice špatná, měl byste se jí omluvit....ona je velmi vstřícná, po
omluvě na všechno ráda zapomene...“
Co
ty se do toho pleteš, slídile starej....
„Ano, jistě ji co nejdříve navštívím, nemějte starost...“, soukal
jsem ze sebe nedobrovolně.
Chtěl jsem to mít rychle za sebou, a tak jen co vdovec zalezl do svého bytu,
šel jsem dát opět dohromady dobré sousedské vztahy. Paní Doudová omluvu
přijala a zase bylo všechno, jak má být.
„Pane doktore, pane doktore...počkejte, na slovíčko!“ halekala mi za zády
opět paní Kohoutková, když jsem šel ráno do práce.
„Vy jste zapomněl na svou službu na chodník.. ještě stále nejsou uklizeny
papíry z trávníku, otřeny vchodové dveře...“
„Já to vím, nejsem snad úplně tupej!“ Začal jsem z ostra. Ale pak jsem si
vzpomněl na své rozhodnutí z předešlého dne... „My jsme teď s manželkou měli
málo času. To víte, práce a do toho zařizování nového bytu...Ještě dnes
odpoledne všechno napravíme, nemějte strach!“ Odpověděl jsem slušně.
„Krásný den, nashledanou!“ Dodal jsem a zamířil na parkoviště ke svému
autu...
A
tak jsem následující dny sekal dobrotu. Manželka se na mě přestala zlobit a
na mé neurvalé chování všichni zapomněli. Byl jsem zase ten hodný, slušný a
milý doktor ze třetího patra. To však netrvalo dlouho. V domě hrůzy nemohla
pohoda vydržet navždy. Vracel jsem se z práce, unavený, hladový, otrávený
sezeními s pacienty, kteří však nepotřebovali léčení o moc více než stvůry z
činžáku.
„Pane Ostřihoni, nezamkl jste dveře! Zamykejte vchodové dveře! To se musí!“
Skřehotala paní Doudová, když zahlédla, že jsem za sebou pouze zabouchl...
Neměl jsem sílu jí odporovat, ani pozdravit..
Právě jsem procházel druhým patrem, když se otevřely dveře u bytu starého
vdovce...
„Pane doktore, zdravím vás. Víte, že své auto parkujete na místě pana
Novotného z pátého patra?“ Začal poučovat. „To místo je jeho? On si ho jako
koupil?“ Začal jsem pichlavě.
„To
ne, ale parkuje tam odjakživa“, argumentoval nesmyslně.
„Parkoviště je společné. To, že tam odjakživa parkuje, mu nedává žádná
privilegia!“ Zvýšil jsem hlas.
Pak
vrzly dveře u paní Rýpavé...
„Pane doktore, vy necháte svou ubohou ženu tahat nákupy? Dneska jsem ji
zahlédla, jak vleče plné tašky do schodů...Proč jí někdy nepomůžete?“
„Do
toho se nepleťte, to je snad naše věc“, zařval jsem a čekal na chvíli, kdy
se mé nitro vzepře tolik, že bude na světě další skandál...
Taky jsem mluvila s paní Kohoutkovou, prý jste uklidil až poslední den
služby na chodník, to je pozdě, musíte nejdéle tak v polovině týdne!“
Najednou se na chodbě objevila další stará drbna a spustila:
„Pouštíte si večer hudbu moc nahlas, já chodím brzy spát a vy mě rušíte!“
Najednou jsem neměl v sobě ani tolik síly, abych je pořádně seřval. Chvíli
jsem stál jako opařený a pak jen špitl: „Jděte
všichni do háje...“ , vystoupal jsem do třetího a zapadl do bytu.
Diskusi, která se o patro níže rozpoutala, jsem ignoroval. Věděl jsem však,
že to opět udělám, musím to udělat. Přesto, že mě manželka zase začne na
několik týdnů nenávidět...
Ten
den jsem se dlouho díval na televizi a čekal až žena usne a nebude nic
tušit. Kolem půlnoci jsem tiše opustil byt, sešel dolů a zamířil k
parkovišti. Odemkl jsem kufr auta, které stále parkovalo na „zakázaném“
místě a vytáhl malý bílý kanystřík.
S
největší opatrností jsem opět vklouzl do domu a vyšel do druhého patra,
které bylo centrem všeho zla. Otevřel jsem plastovou nádobu a tekutinou
pokropil rohožku starého vdovce, pak rohožku paní Kohoutkové a neminulo to
samozřejmě ani hnusné staré kusy koberců, který měly přede dveřmi paní
Rýpavá a paní Chudobová. Přede dveře jsem cákl i otravné paní Doudové. Pak
jsem vyndal z kapsy krabičku.
Krabičku plnou sirek a škrtl. Rohože vzplanuly a po chodbě se rozečpěl
neuvěřitelný zápach, který se vloudil i do bytů a vzbudil jejich obyvatele.
Postupně otevřela dveře všechna ta lůza z druhého patra. Zděšeně stáli a
zírali na plameny, spokojeně plápolající z jejich rohožek. A za nimi
zahlédli mě. Stál jsem s vítězným výrazem ve tváři a bylo mi všechno jedno.
Když zápach vzbudil i mou ženu, seběhla po schodech ke mně se slzami v
očích. Musela tušit, že to zase udělám. Má vzpoura se vydařila..
„No
nic“, pravil jsem suše, „ještě že jsme nevyhodili všechny ty krabice,
myslím, že se budeme zase stěhovat....“
Marie
Mannová
DIALOG
Lesní cestou proteplenou srpnovým sluncem mířím k „mé“ Třeboni. Když jsem
před mnoha lety poprvé procházela jejími starobylými uličkami, náměstím,
zámeckým parkem, obdivovala starodávné hradby a městské brány i Krčínův
Nevděk-Svět, pocítila jsem s jistotou, že tohle město, ač daleko odtud
bytem, už duchem nikdy neopustím.
Vlastně celé Třeboňsko, protkané zrcadly rybníků propojených důmyslnou
Zlatou stokou, s hrázemi zpevněnými mohutnými staletými duby, s tajuplnými
novořeckými mokřadami a bažinami mě přitahuje nevysvětlitelnou silou. Zde,
víc než kde jinde, vnímám kontinuitu lidských životů a osudů. Jestli
existuje život před životem, tak jsem snad tady někde musela žít, tak blízký
a milý je tento kraj mé duši i srdci.
Nesmazatelné stopy zanechali v jihočeské krajině Rožmberkové, její historie
je neoddělitelně spjata s jejich jménem, pro mne hlavně se jménem posledního
z nich – s Petrem Vokem.
Díky filmovému ztvárnění jsem o něm měla zcela jasnou představu. Byl pro mě
ztělesněním renesančního „playboye“, jímž pravděpodobně po určitou dobu své
mladosti byl, avšak hlubší zájem o jeho osobu mě
přivedl k historickým faktům a pramenům, z nichž vystoupila docela jiná
osobnost než ta zjednodušená a jednostranná, předkládaná nám ve filmovém
nebo románovém zpracování.
Ze
šera se vynořila tvář vnímavého člověka se širokými intelektuálními zájmy,
tolerantního pána a obětavého politika, ochotného
věnovat rodinný poklad v zájmu zachování klidu a míru v zemi. A taky
člověka žijícího po řadu let ve stínu svého staršího, mocného,
ctižádostivého a úspěšného bratra, tvář člověka, jemuž se nevyhnuly prohry,
nemoci ani skličující vědomí, že uzavírá předlouhou rožmberskou rodovou řadu
a je toho jména posledním.
Teď
stojím v třeboňském zámku před jeho portrétem. Neobdivuji mladého šviháka,
dívám se na vysokou postavu starého pána s bílým plnovousem a laskavýma
očima. Dlouho, tiše stojím a jen se dívám.
„Chceš se mnou mluvit, paní?“
„Mohu, pane Petře?“
„Dávno už tu stojím a pozoruju své hosty. Prošlo jich zámkem za ta léta
bezpočet. Někteří chvíli v zamyšlení postáli, jiní skutečně jen prošli.
Tebe, paní, prozradily tvé oči. Vidím v nich souznění a sdílení.“
Sotva postřehnutelné vlnění rozčeřilo tichý prostor a dotklo se mého vědomí.
„Ano, zajímají mne životní cesty našich významných předků, jejich myšlení a
konání. Byli to přece lidé, nikoli neomylní bozi, nesli však na svých
bedrech odpovědnost, neboť svými lidskými skutky vytvářeli budoucnost, naši
přítomnost.
Snažím se pochopit jejich dobu, prostředí, povahu i zájmy, pohnutky a
okolnosti jejich činů.“
„Jak jsem ve tvých očích naložil se svým životem já?“ Otázka zní napůl
zvědavě, napůl napjatě.
„Tvůj život se, pane Petře, neuzavřel v listopadu roku
šestnáctsetjedenáct, ty žiješ svůj život dál. Stal jsi se nejznámějším a
nepopulárnějším členem svého rodu. Předčil jsi dokonce svého mocného pana
bratra.“
„Pověz mi, vzácná paní, jak jsem to dokázal?“
„Nejspíš svým člověčenstvím. Vnímavostí, obětavostí a tolerancí jsi
předstihl dobu, do níž jsi se narodil.“
„Že
bych přece jen doběhl váženého pana bratra Viléma?“ Vidím pobavený úsměv.
„Nejen doběhl, ale v mnohém předběhl, pane Petře Voku. On byl jiný než ty,
byl vždycky „starším bratrem“. A tvůj vzdor a výstřelky byly odpovědí
„mladšího“ bratra. Není složité porozumět tvému chování, podobně se
uplatňují mladší bratři stále. On se ukázal být racionálním státníkem,
politikem tělem i duší. Ty, když jsi po něm převzal vladařské povinnosti
svého rodu, jsi zůstal i člověkem.“
„Škoda, že o mé popularitě – jak to nazýváš, paní, Vilém neví. Měl
jsem ho rád, myslím, že i on mne. Snad by měl z mladšího, roztěkaného bratra
radost. Možná by mně dokonce záviděl,“ mrkáme na sebe šibalsky.
Ticho. Sluneční paprsek proklouzl pootevřeným oknem a usadil se na dřevěném
rámu.
„Řekni mi, paní, jak šel budoucí čas v české zemi? Jací jsou představitelé
vašeho panského stavu?“
„Chceš vědět, co přinesla následující staletí, pane Petře? Nepokoje,
revoluce a války střídaly mírová a reformátorská
období i období rozmachu.
Nejméně dvakrát byla vážně ohrožena česká státnost. Už téměř sto let není
naše země královstvím, ale republikou. Češi
však nezapomněli na svá knížata a krále, kteří budovali – každý podle svých
sil a schopností – český stát. Váží si své dlouhé historie.
Ty
jsi, pane, projevoval na svou dobu nebývalý zájem o různé fyzikální
přístroje a řadu jsi jich vlastnil. Byl bys překvapen, jaké další přístroje,
aparáty, zařízení, stroje – i pohyblivé, dokázal lidský mozek – zvlášť během
posledních sta let – vymyslet a sestrojit. Nechci se tě dotknout, ale možná
by tě některé vyděsily. Ostatně i my - lidé jednadvacátého století – se
dokážeme vzájemně strašit výdobytky moderní vědy a někdy je, nehledě na
údajnou osvícenost naší epochy, proti sobě neváháme použít. Lidstvo je
zřejmě nepoučitelné už od svého prvopočátku.
A
náš panský stav? Přesto, že není panský ve smyslu, jak ho chápeš ty, protože
své představitele si volíme sami z řad občanů, mnohdy se
chováním a konáním svých členů panským stává, ale v záporném smyslu slova.
V tomto ohledu je náš „stav“ stejný jako za tvých dob, pane Petře –
rozhádaný, nespolehlivý, myslící hlavně na svůj prospěch.
Navzdory novým poznatkům vědy a techniky se současný svět jeví –
obdobně tomu bylo kdykoli v minulosti – jednomu člověku krásný,
pro druhého je ponurý, je bohatý i chudý, mírový i válečný, pokrokový i
zaostalý, je zkrátka plný kontrastů. Dnešním lidem se díky technickým
možnostem snad jen víc podařilo prozkoumat a opanovat svět,
dokonce se nám dostalo výsady opustit rodnou planetu a zamířit
ke hvězdám.
Stále však hledáme cestu k sobě samým. Tajemství a poznání, která nám
příroda a život dopřává odhalovat, nesplácíme pokorou, nýbrž pýchou.“
„Asi bych se ve tvém světě ztratil, paní,“ říkají jeho oči.
„Jsem si jista, že nikoli. Svět třetího tisíciletí přes veškeré své
nedostatky stále oplývá mnohotvárností života a
rozmanitostí přírody. Tvoje citlivost a schopnost vnímat krásu
by ti pomohly. Potěšily by tě vzrostlé stromy i drobné rostlinky v zámeckém
parku, tvé sbírky by se obohatily o mnoho nových skvostných uměleckých
předmětů i obrazů, tvoji jedinečnou bibliotéku by rozšířily řady
nádherných knih a novodobých vědeckých pojednání. Byl bys překvapen, kolik
škol vyrostlo na území tvého bývalého dominia i jinde. Nesužovaly by tě
spory o náboženské vyznání, v Čechách jsou už minulostí. A co tvoje milovaná
Třeboň? Stojí tu dodnes, obkroužená hradbami a obklopená lesklými hladinami
rybníků. Neztratila nic ze své přitažlivosti.“ Posmutnělé oči starého pána
se rozjasnily a tváří přeběhl lehký úsměv: „Při výčtu mých zálib jsi, paní,
na jednu zapomněla.“ Výmluvný pohled mně napovídá, jakou zálibu má na mysli.
„Rozumím ti, pane. Panny a paní jsou stejné, jak bývaly, a přece úplně jiné.
Schopnost jevit se sličně nám byla dána do vínku snad už v rajské zahradě.
Postupně jsme získávaly i možnost vzdělávat se, takže jsme nejen sličné, ale
i vzdělané, pokud o to stojíme, i velmi vzdělané. Ve všech kulturních zemích
jsme získaly rovnoprávnost s mužským pokolením. Náš oděv se zcela
odlišuje od ženských šatů tvé doby a to jak střihem, tak provedením. Není
upjatý, nýbrž volný, spíš odhaluje, než zakrývá.
Nosíme sice občas i dlouhé sukně, ale přednost dáváme krátkým, sahajícím jen
ke kolenům nebo dokonce nad ně. Oblíbily
jsme si rovněž pánské kalhoty, ty však vypadají jinak než mužské kalhoty
v šestnáctém či sedmnáctém století. Docela by mě zajímal ohlas, jaký by náš
způsob odívání vyvolal ve tvé době.“
„Na
oplátku ti mohu, moje vzácná paní, odpovědět. Pánům by se dozajista
zamlouval, panny a paní by ho nahlas pomlouvaly, ale lákal by je.
Kněží by vás pro pohoršování mravů v lepším případě vyhostili
z církve, v horším odsoudili k tělesnému trestu, ne-li čemusi ještě
horšímu.“
„A
ty, pane Petře? Co bys udělal ty?“
„Já
bych se díval a zatímco by můj starší pan bratr žasl nad vaší nesmírnou
opovážlivostí a troufalostí, tak já bych žasl nad vaší nesmírnou odvahou a
krásou a v duchu svých mladických výbojů bych novou módu prosazoval.“
Zasmála jsem se.
Můj
smích se odrazil od stěn rozlehlé síně. Nikdo další se k němu nepřidal. Ani
nemohl, neboť tu stojím sama jen s obrazem pana Petra Voka z Rožmberka, pro
jehož smích bych se ochotně propadla o několik
století proti proudu času.
Zora
Šimůnková
Ples
-
Kdes‘ byl ?
-
Na plese přece.
-
Tak dlouho?
-
Jo.
-
Nemáš rozum, máš dítě.
-
To snad spalo, ne. Na ples snad můžu!
-
Na ples jo! Za ženskejma ne!
-
Nebyl jsem za ženskejma, byl jsem na plese.
-
No a tam nebyly ženský!
-
Byly tam ženský. I chlapi tam byli!
-
S chlapama snad netancuješ!
-
Já jsem s nikým netancoval, proč bych měl tancovat?!
-
No neříkej, žes‘ celej večer jenom seděl.
-
Seděl.
- A
nasával!
-
Ježišmarjá, nenasával jsem. Seděl jsem a koukal. Vždyť si mě tam sama
poslala!!!
-
No jo, ale jako doprovod! Abys doprovodil Zuzanu, když brácha nemůže. Jako
doprovod jsem tě poslala, ne tancovat s cizíma ženskejma!
-
Vždyť říkám, že jsem netancoval – seděl jsem a koukal.
- A
nenasával???!!!!
-
Mám sedět nasucho? Tak jsem si dal dvě deci červenýho.
- A
bylo to drahý jako prase!
-
Bylo.
-
Neříkej, žes‘ byl na plese a netancovals‘. Tos‘ neprovedl ani
Zuzanu?
-
Co máš furt s tím tancováním. Zuzana na to měla kluků dost. Vždyť víš, že já
netancuju, když nemusím. A s kým bych asi tancoval? Vždyť tam byly samý
mladý holky.
-
No právě. Ty se ti líbily. A Vaňátová tam nebyla???!!! S tou bys tancoval,
co? Druhá Bardotka, tos‘ o ní říkal!!!
-
Jo, ale před patnácti lety, to bylo na škole.
-
No a teď už není?
-
Co není?
-
Krásná přece.
-
Já nevím.
-
Jak to, že nevíš, přeces‘ ji viděl. Tak musíš vědět, jestli je krásná.
-
Prosím tě, já už to u těch ženskejch nevnímám. Vždyť Vaňátová má dceru
stejně starou jako Zuzana. A navíc tam byla s manželem.
-
No a je krásná?
-
Kdo?
-
Mladá Vaňátová!
-
Je podobná na mámu.
-
Aha, takže mladá je krásná a stará je taky krásná!
-
To jsem neřekl!
-
Ale myslel sis to. A tancovals‘ s ní.
-
S nikým jsem netancoval, říkám ti to naposledy. Dělal jsem Zuzaně kořena a
Vaňátová tam byla s manželem!
- A
kdyby nebyla, tak bys s ní tancoval! Kam jdeš? Nechoď pryč!
-
Jdu si lehnout, mám toho od rána dost! Práce, porada, ples, a teď ty s těma
řečma o tancování. Hlava mě bolí, všechno mě bolí,
nohy mě bolí… a k tomu musím vstávat dřív! …
Co
se stalo?! Proč brečíš??? Hele, já sem sice přišel pozdě, ale byl jsem
s tvou…
-
Snad i s tvou, ne!
-…tak i s mou…neteří na plese, a teď si jdu lehnout. Vždyť je jedna ráno.
Nevidělas‘ to béžový pyžamo?
-
Kam sis ho dal, tam ho máš! Tys‘ říkal, žes‘ s Vaňátovou netancoval – a teď
říkáš, že tě bolí nohy!!!
-
Prosím tě, klid, nohy mě bolí od bot, vždyť jsou mi skoro malý!!!
-
Ty černý?
-
Jo, ty mý jediný černý. V těch jsem se snad ještě ženil…
-
Vidíš, ty už si to ani nepamatuješ, v čem sis mě bral, to sis přece vzal ty
druhý, tmavě modrý. Že ti líp jdou k saku. Ani to ti nestojí zato si
pamatovat!
- A
ty jsou kde, ty boty? Že bych měl druhý na výměnu.
-
Jestli myslíš ty svatební tmavě modrý, tak ty už nejsou! Ty jsem vyhodila,
měly prošoupanou podrážku. Když tě dřou, proč si nekoupíš nějaký nový boty?
- A
na co? Jdu někam jednou za pět let!
-
Tak nepotřebuješ druhý boty na tancování.
-
Já je nechci, to jsem si jen vzpomněl…Že kdybys zase chtěla, abych šel na
nějakej ples, abych neměl na palcích modřiny.
-
Nevykládej mi, že ze sezení u stolu máš na palcích modřiny! Tys tancoval s Vaňátovou
– a teď mi lžeš…
-
Já myslel, že ses už uklidnila. Netancoval jsem s nikým, ani s ženskejma,
ani s chlapama, dokonce ani se Zuzanou ne…, modřiny na palcích mám od malých
bot. A teď si jdu lehnout!
-
Nekřič, vzbudíš malou!
-
Nekřičím, já ti to naposled důrazně říkám. A jdu si lehnout. Ty nepůjdeš
spát?
-
Ne.
-
No tak…nic se nestalo.
-
Kdyby Vaňátová chtěla, tak bys s ní tancoval!
-
Tu to ani nenapadlo.
- A
kdyby chtěla?
-
Víš co, tohle nemusíme probírat v kuchyni, o tom si můžeme povídat i
v posteli…Nebreč a pojď se mnou. Aspoň si lehnu, když už stejně neusnu.
-
Jen si jdi spát, jdi, já mám ještě práci!!!
-
Jakou práci můžeš ještě teď mít?
-
Spoustu práce! Nikdo mi nepomůže, ty seš celý dny v práci a všechno je na
mně!!!
-
Zítra, teda dneska, přijdu hned z práce, teda jestli tam neusnu…a můžeme jet
do toho Makra, jak jsi chtěla.
-
Přijdou holky.
-
To už tu budete mít zase babinec?! To abych tam radši zůstal.
-
Přijdou mi kamarádky!!! Ty jsi mezi lidma celej den, ale já jsem tu furt
zavřená…
-
No já nic neříkám. Jen si je klidně pozvi. A do kolika tu budou???
-
Až odejdou, tak odejdou!!! To je moje věc. Co máš zas proti mým kamarádkám?!
-
Ale já tu bydlím taky. A teď už skoro nemá cenu usnout, tak bych rád
šel večer dřív spát..
-Tak vidíš, stejně bys do toho Makra se mnou nejel!!! Tos‘ říkal jen
tak!Když ti vadím já a moje kamarádky, tak víš co, nakonec tu s námi bydlet
nemusíš!!!
-
Ty báby tady už zůstanou???
-
Se mnou a holkou bydlet nemusíš. Jdi si za svou Bardotkou Vaňátovou, jen si
jdi. Na mě ohledy neber, nikdys‘ je nebral.
-
Jasně, já si půjdu za Vaňátovou a ty si jdi za Vaňátem!
-
Co bych dělala s Vaňátem? Proč mě za ním posíláš?
-
Ježiši, tady aby byl člověk svatej. Jdu si lehnout.
Vlastimil Pospíšil
Dvojí ráno
Obvykle se každé ráno probouzel sám
od sebe: snad se to kdysi naučil proto, že strašně nesnášel budík. Zvonění
té malé příšerky mu v dobách, kdy to ještě neuměl, vždycky tak neomaleně
vtrhlo do snů, že z toho míval nepříjemný pocit kolem žaludku až do oběda. A
začínat den stresem, připomínkou ubíhajícího času a spěchu? Brr! Ne, to
opravdu neměl rád, a tak se snažil od toho všeho oprostit, zůstat svůj.
I
dneska se vzbudil jen tak; snad to bylo slunce letního rána, co mu otevřelo
oči. Anebo ptačí zpěv? Nevěděl. Ale bylo mu to jedno. Prostě byl vzhůru,
bylo mu hezky a venku bylo krásně. Vstal.
Vstal, otevřel balkónové dveře a do pokoje začal proudit svěží vzduch.
Miloval tyhle první chvíle po procitnutí, miloval rána a nikdy nevěděl proč.
Asi je to v člověku už od narození, od dětství, říkával si někdy, asi je mu
to dáno darem, předurčeno od sudiček. A je to asi jen jeho povahou, když se
rád dívá do zarostlé zahrady, plné starých ovocných stromů a keřů, když
miluje lesklou rosu, hutné stíny, prudké světlo a vznešený klid, ležící mezi
mohutnými kmeny, klid, který je mladý i věkovitý zároveň. Zahrada, od té
doby, co zemřel starý pán, vlastně zůstávala nedotčena a pomalu zarůstala,
on ji však stále viděl takovou, jaká bývala kdysi. Měl ji v paměti, nosil ji
v sobě – a v jeho hlavě se objevovala jednou krásná a rozkvetlá časným
jarem, podruhé vzkypělá plodností léta, potřetí vleptaná do zlata podzimu
prvními mrazíky. Dokázal si vybavit i jiné věci, třeba dědovo kolo opřené u
venkovních vrat a z mlhy vzpomínek se mu někdy
dokonce vynořila i ta jeho tvář, která se za ním tak často dívala, když
odcházel do školy. To ale bývalo dávno...
Uvařil si černou kávu a při jejím pití se oblékal. Tohle všechno už dělával
bez přemýšlení: tělo opakovalo tisíckrát naučené pohyby tak automaticky a
přesně, že za pár chvil už mohl sedět na lavičce, jen pár metrů od velkého
gotického chrámu a nastavovat tvář letnímu slunci. Vždycky se snažil být tu
o něco dřív, než bylo třeba, aby se mohl alespoň
chvilku nerušeně dívat dolů do údolí, na domky u říčky a na sluneční
pablesky její hladiny, na zelené koruny stromů na protější stráni. Jindy
zase hleděl na chrám a jeho gotická vznešenost a síla jím prostupovala jak
mnohohlasý chorál, jak tóny varhan. Nechával se rád unášet tou symfonií
tvarů vtesanou do kamene a přitom dumal o čase. O věčnosti, o vteřinách.
O lidech, kteří kdysi tuto krásu vytvořili.
Trhl sebou. Uslyšel kroky. Ohlédl se. Přicházela pokladní a chvíli po ní i
ti, na které tu každé ráno čekával – jednou turisté, podruhé školní výlet,
potřetí nekonečný, mnohohlavý, stále se měnící zástup, do něhož se jeho
slova o historii tohoto chrámu a města vsakovala jako voda do pouštního
písku. Milion slov za ty roky…
Tentokrát ho do chrámu následoval hlouček starších lidí. Nevnímal je příliš.
Soustřeďoval se na chlad, který ho objal, na vůni dřeva gotických lavic a
barokních oltářů, na krásné erby bohatých patricijů a městských
cechů. Nechtěl vidět pohledy svých náhodných posluchačů. Rušily ho. Někdy
z nich vyčetl lhostejnost, jindy výsměch nebo i pohrdání a soucit. Jen
málokdy ti lidé vstoupili spolu s ním do magického světa obrazů a soch
o kterých hovořil. Jen výjimečně dokázali uslyšet hlas historie
poselství těch, kteří tu žili před nimi. Možná ale, že to byla jeho vina.
Nedokázal zaujmout, sdělit své pocity. Nebyl dobrý průvodce.
Nadechl se a začal. Jeho hlas se nesl chrámem, byl hluboký a zvučný. V duchu
uvažoval, co vynechat, co přidat. Dvě ženy ve skupince, která ho
obklopovala, na sebe pohlédly a něco si zašeptaly. Spletl se ? Určitě ne.
Ale třeba jim opravdu vnucuje něco, co je nezajímá. Musí mluvit dál.
Prohlídková trasa pokračovala. Chrám. Prostranství před ním, široké ulice,
úzké středověké uličky, dómy, paláce. Pověst o založení města, kašna.
Mariánský sloup, renesanční dům s krásně obnovenou fasádou. Její zářivá
bělost ho už několik měsíců skoro pokaždé zabolela v očích. Nebo to byla
vzpomínka na kamaráda, který, než mu opilý řidič přerval tenoučkou nitku
života, bydlel právě tady. Na chviličku zmlkl a napadlo ho – jaký má vlastně
všechno tohle naše snažení smysl… K čemu je moje povídání? Vždyť – kolik
lidí stavělo po stovky let tohle město a kdo o nich dnes ví…
Mluvil dál. Slova se k sobě skládala jako cihly, jako kameny starých zdí,
jako vteřiny budující nekonečno. Nekonečno? Hloupost! Právě teď se od jeho
skupinky oddělila čtveřice mužů a zamířila do nedaleké hospody.
Náhle pocítil únavu. Přejel si rukou po čele a rychle dokončil větu. Pak si
uvědomil, že ještě musí poděkovat za pozornost.
Alespoň těm, kteří to s ním vydrželi až sem. Vlastní věty se mu zdály být
zamotané a lepkavé jako pavučiny. Konec.
Přestal nadobro přemýšlet a prázdnota ho objala málem laskavě. Nebylo by
lepší nic nevědět a neznát? Plout časem jako kámen?
Přes jakési tlusté sklo, za nímž se znenadání ocitl, pohlédl lhostejně na ty
cizí obličeje a pronesl – na shledanou. Také nesmysl. Copak se s nimi ještě
někdy shledá? A chtěl by vůbec?
Sklonil hlavu a v tom se jeho ruky něco dotklo. Téměř se lekl. Starší žena,
dáma v bílém klobouku, mu s úsměvem podávala dlaň. Uchopil ji skoro
intuitivně.
Bylo to krásné. Možná by se dalo říci, zarazila se, jako by hledala správný
výraz, až poetické. Děkujeme vám. Daroval jste nám pár hezkých chvilek,
určitě na vás nezapomeneme.
Uslyšel sám sebe, jak zmateně koktá jakési díky. Přišlo to jako blesk
z čistého nebe; aby se vzpamatoval z rozpaků a trochu srovnal myšlenky,
musel na okamžik zamhouřit oči. Když je znovu otevřel, už před ním nestála.
Odcházela, šla s ostatními, vzdalovala se a jemu náhle připadlo, že mizí
stejně, jako jeho ranní sen a že on se právě podruhé probudil a že se teprve
teď před ním v celé své kráse rozprostírá nový den, den nových možností a
smysluplných cest.
A
ta žena se ohlédla a zamávala mu.
Hana Hejduková
Poušť
V poušti maják.
Muž.
Poslouchá ticho. A dotýká se lepkavého písku, lepkavého atmosférou. Před
bouřkou.
Pak
jsem přestávala vidět, slyšet nebylo vůbec nic, lezla jsem po kolenou ve
strachu, že když se zastavím, přijde konec okamžitě. Ta teorie byla špatná.
Konec musel přijít každopádně.
Otevření očí. Tak jednoduché, jako když motýl zamává křídly. Najednou se nad
člověkem rozední a on padá a padá, přímo do života.
Muž
s brkem a brýlemi. Klidně něco smolí. Na papír. Nad svíčkou.
Co
se mi to zase zdá? Co mě to pronásleduje za vidiny, když bych chtěla jen…
„Poušť Taklamakan, čtyřicátá první rovnoběžka severní šířky, 21:50 místního
času,“ řekne, jakoby mimochodem, a píše dál.
„Nikdy jsem to nepochopila s tím štípáním, člověku se přece může zdát, že se
štípá i že ho to bolí,“ uvažuje ona.
„Neexistuje důkaz, že bdíme. Musíte věřit.“
„Cha! Přece bych vám nemohla rozumět tam, kde říkáte, že jsme.“
„Vážně?“
„Ale jste zajímavá vidina. Kam na to to moje podvědomí chodí…“
„Umíte vařit?“ přeruší její rozjímání.
„Málo.“
„Ve
snu zvládnete cokoliv, jen si to přát. Tak vykouzlete něco v kuchyni. Dnes
už se do reality nedostanete.“
Vrávoravě vstává z postele, ale upadne. Muž ji uloží zpět. Přikryje. Tma.
Zase.
Kdysi mi kdosi říkal, že motýl je pokrytecké zvíře. Hraje si na duhu a
přitom se rodí z housenky. I lidé jsou často housenkami čekajícími na duhu
uvnitř sebe.
„Kreslím po hrnečcích obrázky, máte je tak zaprášené…“
„Na
pití stačí jeden.“
„Tak proč jich tu máte tolik? Pro návštěvy?“ směje se. „Nebo byly kdysi
něčí, kdo tu bydlel před vámi…nebo s vámi?“
Muž
zhrubne v obličeji, v rysech. Tak náhle, jako když v Africe zajde slunce.
„Řekla jsem něco špatně?… Můžu … je umýt?“ Zkouší zase rozednít. A tiše
začne cinkat do ticha. Jak hrníčky máčí, něžně jakoby zapadal mrak za obzor.
Mrak za obzor? Není to hloupost? Usměje se sama sobě, svým úvahám. „Třeba se
ten někdo vrátí.“
Zmrazí jí myšlenky: „Bouře přejde do dvanácti hodin. Dám vám buzolu, necháte
mi ji ve městě, až tam dorazíte.“
Teprve teď zvedne oči, po té okamžité reakci, je po tom zpražení maličká.
„A
neplýtvejte tou vodou!“
„Chtěla bych zůstat ve snu. Nechci zpátky.“
„Tohle je realita!“
„Jak se to pozná?“
„Tak, že budeme mít oba žízeň, pokud nepřestanete cachtat ten porcelán.“
„I
ve snu se dá umřít na žízeň.“
„Jenže pak se probudíte a nalijete si…“
„…čisté vody?“ A přivře oči jako kočka. Kočka v poušti. Jako někdo, kdo
neví, ale rozumí.
„Vy
jste zvláštní sen. Nemluvíte. Jen očima zrnka písku ochlazujete,“ a přitom
jste tak vyprahlý.
Stočí oči na ni, zvedne je nepřístupné od poryvů větru k ní.
„Teď se díváte jinak. Na mě.“
„Jak?“
„Nevím.“
Muž
odejde ven. Do bouřky.
A
někteří mají v sobě duhu již staletí, ale bojí se jí.
Vrátí se dovnitř. Po těle má zrnka písku. I v očích. Nevidí. Dívka stojí a
prohlíží si ho. Jak tápe, dotkne se jejího těla. Sám ucukne. Ale stojí si
tak blízko, že cítí teplo druhého.
„Jak se na tebe dívám? Slyšíš mě?“
„Ano, slyším … tě.“ Pokusí se ho dotknout, ale on se ožene. Šátrá
kolem sebe, aby s ní zacloumal, aby ji uhodil. Vře v něm nemohoucnost.
A
ticho. Celou dobu ticho.
Jen
venku bouří to jak v něm uvnitř.
Bezmocně se vzdá.
Sedne si k němu, na bobek, a z očí mu něžně odfukuje písek.
Chytne ji. Drsně.
„Řekneš mi to?“
„…já nevím…“ stékají jí po tvářích slzy spíš leknutím, než bolestí. „..já
nevím…jako na princeznu…jako…“
Pustí ji. Jen zírá do jejích zmatených očí stejně popleten.
„…jako bys mě měl rád.“
„Zítra odejdeš.“
„Proč chceš být zase sám?“ A z ticha by se dala lepit letadýlka
z papíru. Vstane a nalije čaj. Sobě, jemu, pak se začne smát a do všech
hrnků nacmrndá. Ven s nimi na zápraží, za dveře: „Ať se bouřka napije!“
křičí, aby ji nepřeslechla „pij větře, pij písku, ať máš sílu funět nad
světem! Dokud budeš, budu tadyyyy!“ Řve a zvoní smíchem místo zvony pro
radost. Pak zvážní. Když se jí dotážou jeho oči. „Jako bych Tě znala už
staletí, věděla, proč tady svítíš tak tvrdošíjně pustinně,“ zostra dýchá, po
tom podivném tanci emocí, teď nestačí slova řadit do vět v neposedných
myšlenkách, „je to kvůli naději. Že i nicota má smysl. Máš v sobě tolik
bolesti a nechceš mi jí kus dát, abys mohl dál….třeba proto jsem přišla,
proto jsi tak dlouho svítil….abych našla cestu a mohla ti odlehčit… Slyšíš
mě?“
„Třeba kvůli mně tu máš tolik hrnečků, třeba jsem se vrátila a… už jsem tu
byla. Jako někdo, koho jsi miloval a ztratil… nemůže to být samo sebou, že
tu čekáš, sám, mluvíš česky, já se tu objevím… Řekneš mi své jméno?“
„Co
to je?“
„Dobře, muži, vlastně máš pravdu, na co jméno, když jsme tu sami, jediný muž
a jediná žena…muži…budu ti říkat Muži…“
„Netrap mě.“
„Čím? Co dělám špatně?…já…cítím k tobě tolik, že to ani nemůžu unýst a
kolena se mi podlamují…Ty mě pak zvedáš něžně na postel…cítím tvoje ruce, tu
bojovnou pokoru, co v sobě nosíš… vůni tvého dechu… Já tě mám ráda! Vem si
mě, slyšíš? Chceš mě, cítím to…Čemu se bráníš?“
„Snu.“
„Ne. Realitě.“
Chce se bránit, chce utéct, chce ji uhodit, ale místo toho jen motýl
rozpřáhne křídla a letí…a letí…kamsi do Slunce.
Uvnitř už ví, že shoří, už cítí pach barevného kouře z duhy v plamenech…ale
nyní si zahřívá dušičku a tykadly hýbá do rytmu oběhu Slunce. Motýl je happy.
Protože neletí sám….
Hrnky. Hrnky plné písku vevnitř u dveří. A měkko ve vzduchu.
„Jsi překrásný muž. Úplně jiný, než když ses mi poprvé zdál.“
„Děkuji ti.“
„Za
co?“
„Za
to probuzení.“
Přitáhne mu deku, co kouše, pod bradu: „Tak zas spi,“ a přitulí se, „je mi
dobře.“
„Zabil jsem svoji ženu.“
„Pšst.
Já vím….Ty hrnečky a…Tvoje vyděšený sebenenávistný oči…“
„Nechtěl…“
„Pšššš…Teď.
Slyšíš? Teď. Teď jsem šťastná. Vždycky je nějaký takový teď. I tenkrát. A
zítra? Je mi to jedno…teď.“ A dá mu pusu hned, jako když vteřinovka tikne
TEĎ.
Vrtulník. Takový vrtulník zabije motýla ani se ho nemusí dotknout.
„Utíkej pryč!“ křičí na ni.
„Co
se děje?“ Zmatená, vytržená z klidu uvnitř.
„Slyšíš!“ Nepříčetně.
„Slyším povyk na nebi, ale to není soudný den,“ usměje se. Je přece s ním.
„Nejsem to světlo, který hledáš. Utíkej pryč, prosím…tady buzola, vodu,
rychle…Ženo.“
„Muži. Jsi hlídač majáku. Světla v poušti. Jsi to světlo, který hledám,
který jsem našla. Předtím jsem byla v poušti...celou dobu..v poušti
civilizace jako v moři. Samá voda. Která se nedala pít. Musela jsem do
pouště opravdové, abych přestala mít žízeň. Abych našla tebe. A konečně
žila!“
Obejme ji. A pevně drží. „Prosím tě, běž pryč.“
„Řekni mi ještě Ženo.“
„Ženo.“
„Nikdy tě neopustím.“
Zvuk vrtulníku přehluší i sen a maják se ztrácí v písku pouště.
Pak
jsem přestávala vidět, slyšet nebylo vůbec nic, lezla jsem po kolenou ve
strachu, že když se zastavím, přijde konec okamžitě. Ta teorie byla špatná.
Konec musel přijít každopádně.
Bez
něj.
Poušť.
V poušti maják.
Opuštěný.
Láhev zpola zasypaná v písku poslouchá to ticho. A čeká na vodu, aby mohla
být nalezena. Nebo na sen? Není to totéž? Nemusí být. Uvnitř si nese svou
realitu, příběh v písmenkách napsaný v poušti Taklamakan brkem až odněkud
z Evropy. O Ženě, která přišla, aby milovala. A o Muži, jenž utekl daleko
sám před sebou a musela přijít ona, aby ho našla. Aby se nalezl. Aby vzlétl
motýl, který si vždycky bláznivou radostí z nebe spálí život.
Nese v sobě i údaje o překupnících, kteří prošli pouští, jimž za úplatu
svítil na cestu, když nesli umělé světlo těm, kteří sami nedovedou vzlétnout
ani poslouchat. Než začala duha hořet…
Byla to skutečnost, nebo sen? To světlo majáku? Ta naděje, že život opravdu
je…
Možná jen všichni spíme pod křídly motýlů, jež neumřeli loni v Mexiku.
Radka Hrubá
Princezna
Pěnkava I.
Povídám, povídám populární pohádku pro předškoláky…
Před padesáti pěti pátky poslal panovník Pěnkavců pro přítele -
polského prince Petroviče. Panovník potřeboval pomoci pyšné, přemoudřelé
princezně Pěnkavě, prý parádivé pávici, pohublé primadoně. Povrchní Pěnkavu
postihla posedlost, proto poslal pro pomoc. Princův pud překonal
pochybnosti, předsudky, polemizování, pozvání přijal. „Pch, prověřím
pomluvy,“ pravil pozitivně.
Princovský poslíček překonal pár
pozoruhodných překážek – přišel po pěšině plné plavuňí, přesliček, přeplaval
potok, přemohl piráty, přeskočil příkop, přepral pytláky, přiletěl padákem,
přežil ponuré psí počasí – plískanice (pro případ pohromy připravil
paraple). Petroviče pronásledovaly paranoidní představy – paty povyskočily
při polekání plechovou polní příšerou…pouhý panák proti požíračům pšenice –
ptákům, pískomilům. Před památnou pevností potkal pastevce pasoucího pejsky
pudlíky, prašivého plešatého praděda pískajícího podivnou píseň, pobíhající
prase, přerostlého potkana, potrhlou plachou poštolku, poskakující
pakobylky, povídavého pelichajícího papouška (prosil proso), potom přelud -
prý pavoučí přízrak. Příšerně polekán, padl.
Po
probuzení potřeboval papat – přišlo poledne. Pravil: „Pekař peče pečivo,
pravidelně po poutích prodává pečlivě připravené pamlsky, půjdu pro pár
placek!“ Přikráčel, pekaři Pepovi poručil: „Přines pivo, pečeni, pokrájený
párek, pečiva plátek, pažitkovou pomazánku, pórkovou polévku, pálivou
papriku, pepřené preclíky, potom pár perníkových pocukrovaných placek, pak
podej pět portugalských pomerančů!“ Plné panděro po pestrých pochoutkách
pokojně poděkovalo, princ proplatil papání penězi. Paradoxně platil pouze
pakatel. Popil půllitr piva, především pěnu, pomlaskal, příkladně poděkoval,
pozdravil.
Pak
pendloval po pevnosti pěkně pomateně. Potkal paní pokojskou - přívětivou
posluhovačku, právě poklízela přepychové pokoje, prala peřiny, polštáře,
prachovkou poklízela prach. Pokojská poslala prince Petroviče před
panovníkův pokoj. Princovský poutník potichu přihupkal před pokoj,
přešlapoval, průbojně přešel práh, pozoroval pokleslého panovníka. Právě
plakal.
„Proč pláčete?“ Panovník pohlédl pohotově po princi, pravil: „Plíce postihly
plísně, pořád polykám prášky.“ Panovník povstal, pokynul paží, přivolávajíc
před podkroví prvorozené poupě - patnáctiletou pubertální princeznu.
„Pěnkavo, pospěš, princ přišel!“ Půvabná princezna pomalu poslušně
přikráčela, posměšně pohlížejíc, pomrkávajíc po princi, přisedla. Pohleďte –
princeznina palice pokrytá pštrosími péry - poklona… Parádnice…perfektní
příklad pyšnosti.
Přátelský princ popadl předem přichystané pytle, připravil puget pelargónií
pro princeznu, puget pelyňku pro panovníka pro prohru plísní, protože plísně
pádí před pelyňkem pryč. Pytle popletl, podaroval překvapivě. Pěnkava
přijala pelyněk, panovník převzal pelargónie. Panovník pozřel proti plísním
pelargónie, princezna prohlížejíc pelyněk plivla, postrašila pošklebkem,
pelášila pryč.
Panovník přiotráven pelargóniemi padl. Propánajána!
Princovský panáček polekán práskl pistolí „pif paf“. „Pomoc! Poplach!
Pospěšte!“ Povykem přivolal panoše, pokojskou, pastevce, poddané, princeznu.
Pihovatá prostořeká princezna pohlédla po princi pomněnkovými panenkami
přísně, pak pěnila, pištěla. Popadla prince po pocuchaných pačesech, plesk,
plesk, prudce pofackovala princovského pacholíčka padesáti pohlavky,
peskovala. Potom pláčem pokropila poddané, podupala pletené punčochy paní
pokojské, potrhala písaři papírové pozvánky psané překrásným pečlivým
písmem, poničila prastaré pečetě, pohodila porcelán, pánve, převrhla
papiňáku pokličku, překližkovou poličku, připálila pekaři pečivo, proto
propukl požár. Peklo – plameny, popel, pára, piliny, prach! Poprava? Plané
průpovídky! Pláč poddaných pro polomrtvého panovníka požár pohasil.
Princeznina pýcha pojednou pominula, Pěnkava pochopila pitomé, pyšné,
pomstychtivé počínání, porozuměla podstatnému. Pozdě pykala… Poklekla,
prosila. Pro přízeň poddaných připravila ples. Pohřební ples pro počest
přiotráveného panovníka. Před plesem pronesla přípitek, pokorně poděkovala
princi, Petrovič přece Pěnkavě pomohl potlačit pýchu (pozvaní přisvědčili).
Po pauze pochodovali polonézu (přizvukovalo piano, pikola, pozoun, perkuse),
poskakujíc předvedli přítomným polku. Princezna pozlacenými pantoflíčky
prodřela parket. Pak Pěnkava potenciálního partnera pořádně působivě
políbila. Petrovič překvapen, převelice poblázněn, popil panáka pálenky,
povzbuzen, pomalým pohybem podal princezně pěkně propracovaný perleťový
prsten, pravé perly, polodrahokamový přívěšek.
Pohřební ples pokračoval. Právě po půlnoci princ pocítil plamen pokušení,
princezna podobně. Proto popuzený princ prohledal první pokoj - „Patrně
prázdný,“ poznamenal poťouchle, pohotově připravil postel, protřepal
puntíkaté povlečení peřin, pozamykal průchody před panoši. Princezna
překotně povoněla předloktí pronikavým parfémem. Princ pronesl potichu
přání: „Pojď, Pěnkavo.“ Působily podmanivé pohledy, purpurová pokožka,
potemnělý prostor, plíživé pološero, plápolající plamen parafínu,
princezniny přednosti, přitažlivé proporce, průhledné prádlo pod pláštěm,
princovo plátěné pruhované pyžamo. Půlměsíc posílal po parapetu prima
podlouhlé paprsky. Přikryti pokrývkou propadli polibkům, povalujíc po
pohodlném pelíšku, padali. Propleteni poznávali příjemné pocity, prekérní
praktiky. Prohřešky přibývaly. Přerostlo přátelské pouto. Potom používali
pouze pojem PÁR, partneři.
Pozítří Petrovič přichystal pro
Pěnkavu potřeštěné překvapení. Posypal Pěnkavinu postel poupaty pampelišek,
pivoněk, pomněnek, petrklíčů. Pěstěné pevné paže posilovaly – pohoupaly
překrásnou princeznu, přenesly Pěnkavu přes práh. Pak počestný princ
pobrukoval připravenou píseň, přilaďoval piánem, pískala píšťalka.
Polichocená Pěnkava proto pozorného Petroviče pohladila po plavých pačesech.
Potom pokojně panovali, plánovali, prodiskutovávali podvečery, Pěnkava
poctivě pracovala, připravovali překrásné procházky – projížděli Pardubice,
Pelhřimov, Prahu, Prostějov, Plzeň, Polabí.
Pro
představu: před podzimem právě Pěnkava prala porozenému pacholátku pokakané
pleny. Páni! Pravda pravdoucí…Přísahám!
Pá
pá předškoláci, pradávný poutavý pohádkový příběh pluje pryč průzračným
potokem písmen, putuje před přístav Paměť.
|
