Pavel Mojžíš

V TICHU NOCI

EVA RŮTOVÁ

Hmota. Nepředstavitelně hustá hmota, tmavě hnědá až černá hmota. Postupuje pořád blíž a blíž. A šeptá si nesrozumitelná slova. Strašně jsem se lekla. Ale zvědavost, která je mou celoživotní vlastností mi říká, že se děje něco, co stojí za to zjistit o co vlastně jde. Při pohledu není vidět skrze ni nic, takže je neprůhledná. To je moje první zjištění. Hmota téměř neznatelně postupuje dál. Poznávám to nejen podle mírně zesilujícího šepotu, ale hlavně vlevo od mé postele je vestavěná skříň, která má světlou tapetu a dveře od ní jsou skoro postupující hmotou zakryty. Z rozrušení jsem ani neřekla, že je jedna hodina po půlnoci, venku je chladno a vítr s drobným deštěm.
Abych nezapomněla říct, že vedle, v prozatímním ateliéru, jsem skončila pro dnešek svoji práci. Dělám na dětské knížce a k příslušným textům vymýšlím obrázky. Je to moc krásné a vlastně se vracím do dětských představ. A protože se povídá v pohádce o čase vánočním, mám už teď celé dny krásně sváteční náladu. A teď unavená, ale spokojená vlezu do postele. Studená postel, v malé studené místnosti. Z venku sem svítí trochu měsíce, který mírně prozařuje malou ložnici, a já si tak ještě před zavřením očí přemýšlím o té práci, co zrovna dělám. Moji pozornost vzbudí šepot. Protože jsem v tenhle říjnový čas tady sama, samozřejmě se vyděsím, kdo tu je. Vidím zcela jasně tu hmotu, ze které se ozývá šepot. Šepot není nijak agresivní, cítím že mi pouze něco sděluje, určitě mi nechce ublížit. Proč taky. Není to tak dlouho, co jsme s rodinou starší domek koupili. Není ve stavu našich představ, ale za čas určitě bude. Uvažujeme, že tady budeme v budoucnu natrvalo. Je tu klid a pohoda, jeden obchůdek a hospoda - co víc si přát.
A teď tohle!
Dívám se na postupující šeptající hmotu, napínám oči a snažím se uvidět něco konkrétního, nějaký obrys čehokoli. Najednou si uvědomuji, že musím něco podniknout. Hmota je už na mojí dece a zjevně nehodlá se zastavit. Sednu si. Hmota zmlkne a trochu ustoupí. Utichne i šepot. Ty hloupá, přetažená, přecitlivělá osobo! Říkám si v duchu. Z únavy hlavy a očí mi určitě hučí v hlavě. Kdepak šepot, hlasy, hmota. Nesmí se nic přehánět, sedět nad výkresy od rána do noci je přeci nesmysl, únava se musí někde projevit. Opět ulehám na polštář, spokojena svým vysvětlením. Ale ouha! Hmota se dává opět na pochod, sune se blíž a blíž po mé dece a opět si něco brebentí. Jediné, co už zcela jasně rozeznávám, je to, že obsah šepotu se skládá i z různě stupňovaných hlasů. Opravdu to nejsou přeludy ani únava. Opakuji svoje posazení na posteli. A stalo se, že zase hmota zmlkla a ustoupila.
Ona mě poslouchá! Znovu to opakuji. Jsem napjatá a naprosto soustředěná. Není to již náhoda. Zjišťuji, že obě - hmota i já - víme, co děláme, vnímáme se. Fajn, moje pohyby zaznamenává stejně jako já její. Ověřuji to ještě několikrát. Sednu - lehnu. Funguje to. Ale přestává mě to bavit, chci buď spát nebo nějaké pokračování nebo zakončení. Jsem přesvědčená, že dnes těžko na něco přijdu, únava je už velká. Dívám se na ručičky budíka, jsou dvě hodiny. To to uteklo! Sedám si na postel a obě ruce nabízím směrem ke hmotě. Stojí teď a mlčí.
Slyším se, jak říkám: „Milá hmoto, promiň, nevím jak tě jinak oslovit. Tuším, že jsou zde v tobě přítomni nějací lidé, moc tomu nerozumím, ale ráda bych ti řekla, že tady nejsme dlouho, neznáme místní poměry, nevíme mnoho o historii tohoto místa, nic jsem nikomu neudělala, tak jestli jsi přišla něco mi sdělit, zkus to ještě jednou nějak srozumitelněji naznačit, v čem mohu pomoci. Opravdu to ráda udělám.“ Chvilku bylo ticho, pak se ozval hlasitější šepot než před mým proslovem. Dívám se kolem sebe, hmota se rozestavila okolo mne. Sedím a naprosto v klidu čekám až se dohodnou. Chápu, že i "hlasy" mohou mít různé názory. Konečně cítím, že část hlasů umlká a část hmoty mizí. Část ale zůstává, ustupuje až ke konci postele, vypadá to, že na něco čeká. Jsem velmi unavená. Chce se mi spát, spát. Otáčím se na bok a hmotě se to nelíbí. Okamžitě mění své stanoviště a přemisťuje se před moje oči. Zlobím se, copak mě nenecháte spát? Vstanu, proběhnu do pokoje, kde spávají děti. Lehám si do postele a blaženě si vydechnu, tady nikdo není, nikdo mě nebude obtěžovat. Moje oči se zastavují na trámu nízkého stropu pokoje. Co to je? Dívám se do tváře člověka, který visí.
Tělo oběšence není úplně jasné, hlava se ztrácí v mlhavém závoji. Vidím jeho prázdný obličej, jen otvory tam, kde dříve byly oči a rty, nosní dírky v obličeji nemá. Trup je velmi nejasný, nevidím žádnou košili, jen divné střapaté nohavice končící v půli lýtek a v místech pasu jakýsi roztřepaný provázek či něco tomu podobného. Vracím se k pohledu na obličej a vidím, že oběšenec se mile usmívá. Necítím vůbec nic. Ani strach, ani odpor, ba ani únavu. Jen obrovskou chuť se otočit a podívat se po místnosti. Je mi divné, že vidím více světla než před tím v ložnici. Tvář oběšence je už zase vážná. Otáčím své tělo na pravý bok směrem do místnosti. U postele je malý kousek hmoty. Něco šeptá. Snad - dobrou noc.
Je ráno. Prší. Ještě není úplně světlo, ale já se cítím tak dobře a odpočinutě, že se musím okamžitě pustit do práce. Zjišťuji, že i přes svetr a teplé kalhoty, ponožky a bačkory mi je zima. Jdu do kůlny a nabírám do koše polínka na zátop. Snídani si dávám sedíc na malinké dřevěné dětské stoličce a v duchu si říkám, že kdo ji vyrobil, udělal ji pořádně, když se moje ne zrovna hubené tělo nezřítí. V kamnech to praská, vítr skučí, venku ten déšť. Prostě romantika. Celý den pracuji, oběd ošidím, jak se dá, abych se nezdržovala vařením. Ještě kafíčko, přiložit.
Blíží se večer a s ním i myšlenky na minulou noc. Nemám ráda prášky na spaní, jdu se podívat do kabely, jestli mi nezbyly nějaké peníze, pak do všech kapes kabátu a bundy, vida přeci něco - dávám dohromady obnos na láhev vína. Rychle se oblékám a upaluji těsně na zavírací dobu obchodu. Úžasné - víno stojí o něco méně než jsem předpokládala. Najednou se zastydím - budou si myslet, že jsem opilec - tak za zbylé peníze koupím půl chleba a sýr. Prodavačka se mile usmívá, vypadá tak, že snad obchod teprve otevírá a ne, že už by chtěla po konci pracovní doby domů. Vědomí, že se prodavačka nezlobí za zdržení, také že si nesu domů víno, mě velmi uklidňuje. Po cestě zpět nikoho nepotkávám, v domcích se svítí, někde hraje televize, cítím komíny a přítomnost lidí. Zavírám branku, převlékám se a opět usedám ke své práci. Pouštím televizi. Je malá černobílá a tu tam si pískne. To zvedám od papírů hlavu a než mi to dojde, naslouchám, jestli nepíská někdo na mě. Nemáme ještě zvonek, nač taky, stačí obejít domek a zabouchat na okno. Otevírám velmi opatrně láhev s vínem, která mi má zaručit pro dnešní noc klidný spánek. Chléb se sýrem je moc dobrý a voňavý. Všude je klid a ticho. Vzdáleně slyším psa. I ten zmlknul, asi ho pustili v tom nečase domů. Rozpršelo se.
V televizi dávají operu, zpívám si s nimi, kreslím, popíjím. Je skoro dvacet tři hodin. Nechávám vše na stole, nezbytná hygiena a hurá na kutě. Je mi teplo, vínko udělalo co jsem očekávala a já blaženě zavřela oči.
Něco mě vzbudilo. Nebouchá někdo na okno z ulice? Kdepak, to si přišla se mnou popovídat "moje" hmota. Nezaváhala jsem ani na chvíli. Šup z postele a honem do pokoje dětí. Vlídný pohled na "mého" oběšence, otočit na bok, usmát se ještě na kousek hmoty a spát. Musím vás ještě seznámit s tím, že prozatím zde není zavedený telefon, nemám ani mobil. Telefonní budka je od nás vzdálena asi půl kilometru. Je na mince a ty už ani nemám,
utratila jsem je za zajištění klidného spaní. Vypadá to, že musím počkat až na pátek večer, to přijde moje ohleduplná rodina, která mi popřála klidné dny pro mou práci.
Nebudu vás napínat, všechny další noci proběhly stejně. Zvykla jsem si. Začala jsem chodit spát o hodně dříve, abych si mohla "vyprávět" s hmotou. To, co jsem vyprávěla, nemělo možná hlavu ani patu, tomu jsem rozuměla jen já a zřejmě to chápala i ta tajemná hmota. Nikdy jsem se tolik a hluboce nikomu nesvěřila. Tiše naslouchala, když jsem skončila, začala si šeptat. Hlasy už nebyly tak důrazně šeptající, poznávaly zřejmě z mého vyprávění, že jim nic nehrozí, že mají před sebou neškodného člověka, který má i pro ně pochopení. Nechávaly mně spát, ale já se přesto vždy před usnutím stěhovala do pokoje dětí a z postele si prohlédla stále stejně vypadajícího oběšence, který se vždy tajemně usmál svými bezzubými ústy. Pak nezbytné otočení na bok a malý kousek hmoty čekající na můj pozdrav a cosi šeptající na závěr, než jsem usnula. Je sobota ráno. Včera nikdo nepřijel na víkend a ani aby mne odvezl domů. Znervózněla jsem. Co se děje. Venku lehce zatroubilo auto.
Odjezd. Práci se mi tady nepodařilo celou dodělat, musím tedy všechno sbalit a přesunout do auta, doma zase vybalit, rozložit a pokračovat. Rodinka se raduje – mámo, ty tvoje dobrůtky nám chyběly. Mám radost, že je všechny vidím v pohodě, ukazují známky za učení, při tom baští, smějí se - prostě jsme rádi spolu. Táta se culí do vousů, ta máma! Ještě tady bez ní zvlčíme.
Konečně si v klidu sedáme okolo stolu a dostává se řada i na moje vyprávění. V rozpacích jim povídám o mém zážitku. Vůbec nic nepřikrášluji, naopak líčím vše s dostatečným nadhledem, aby si naši snad nemysleli, že samota na mě tak zapůsobila, že moje nervy vypověděly službu a fantazie udělala své. Velmi pozorně všichni poslouchali. Nakonec mého vyprávění taťka sice zamával rukama, no prosím tě, co nám to tu maminko povídáš, ale děti ho přerušily. Tak my vám tedy něco povíme. Tu hmotu a hlasy jsme sice neslyšely, ale s oběšencem se známe. Objevuje se jen v těch místech, co říká mamka. Nechtěly jsme vám to říkat, už jste od nás vyslechli hodně fantazijních příběhů. Nebojíme se ho. Je hodný a moc smutný.

Situace v rodině a i práce zavinily, že jsme jeli všichni na "chalupu" až v březnu. Svítilo sluníčko, tak jsme honem vběhli všichni na zahrádku, dohnat na co nebyl prozatím čas. Bylo zvláštní, že jsme začali rýt v místech,
kde by normální zahradník jarní práce nezačínal. Na povrchu se objevila,
kost. Pak další. Střepy rozbitého hrnce, zase kost. Najednou jsme horečně všichni vyrývali další a další kosti. Nemohlo to být ze zvířete! Opatrně jsme je naskládali do starého ubrusu, který jsme tu někde v domě našli. Kousek za zahradou je velmi starý, již dávno nevyužívaný hřbitov. Poslední pohřbený tady je někdy před první světovou válkou.
Rychle jsme vyhloubili jámu, uložili do ní ubrus s ostatky, zamumlali krátkou modlitbičku - každý podle svého. Při cestě do domu jsme měli všichni zvláštní slavnostní pocity. Jako když jdete z koncertu a ta hudba ještě pořád ve vás je. Šeptali jsme si obyčejné věci.
Hmotu s jejími hlasy i smutného oběšence jsme už nikdy od té doby neslyšeli a neviděli. Na místě nálezu kostí vyrostla planá růže. Nikdo ji nezasadil, nikdo z nás ji nikdy nevykope. Voní. Nádherně voní.

Zora Šimůnková

foukačka

Mgr. Vítězslav Hospes

Hubené, vyčouhlé děvče v černých šatech (zjevně přešitých z nějaké večerní róby) mlčky přešlo třídou a posadilo se do poslední lavice. Na naše fórky a poznámky nereagovalo, učitelce veškeré otázky zodpovědělo stručně a jaksi bez zájmu. Jako bychom pro ni byli vzduch. Jako kdyby měla ještě nějaký jiný život, do kterého naše pubertální vylomeniny nepatřily. Když jsme se o přestávce vyřítili do zahrady, zůstala sedět a na papír čmárala záhadné cifry; při tělocviku se omluvila indispozicí a lhostejně pozorovala křepčení mezi bradly a  asketbalovými koši.

„Pánové, ta si fouká,“ pronesl bavitel třídy Musil. „Nevím teda, ale na co je tak pyšná, dyť je plochá jak baterka. A ten starožitnej účes...“

Že se jmenuje Alena Vávrová jsme se dozvěděli, až když ji třídní představil, ale ta Foukačka už jí zůstala. Zatímco my jsme po vyučování zamířili ke klubovnám a hřištím, ona zvolna zabočila do samoobsluhy na náměstí. Vyšla obtížena dvěmi nákupními taškami, školní aktovku si musela hodit na záda jako prvňáček. Vysoké podpatky vrklaly mezi dlažebními kostkami, z drdolu, upevněného velkou bronzovou sponou se uvolnil pramen vlasů. Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem přikročil a nabídl jí pomoc.

„Jak chceš,“ pokrčila rameny. „Ale musím ještě pro brášku do jeslí a mám to daleko.“

Už po pár krocích jsem nabídky litoval. Kabely byly těžké jako z olova    a dáma po mém boku neprojevovala žádnou vděčnost. Z jeslí vyjela s kočárkem, ve kterém křičelo zlatovlasé mrně.

„Tohle že je brácha? Člověče, vždyť ty jsi černá jak noc!“

„Je po tátovi,“ uráčila se. „Tašky můžeme dát na kočár.“

„Obě se tam nevejdou. Já mám sil dost.“

Zabočili jsme za město, směrem k hlavnímu nádraží. V dálce se rýsovaly oprýskané domky kolonie zvané Maroko; celá čtvrť byla dávno určena k demolici a mnohé z baráčků nikdo neobýval. Partaje se postupně stěhovaly do sídliště za řekou. Před tabulí, pokrytou zašlými strakatými plakáty, se Foukačka zastavila.

„Dál už nechoď. Máma to nevidí ráda,“ napřáhla dospěle ruku.

„Tak zejtra ve škole,“  nedal jsem znát zklamání. „Ahoj.“

„Ahoj,“ hlas jí zakolísal námahou, když musela vytlačit kočár na hrboly neudržované pěšiny. „Ahoj a dík,“ řekla cize.

Přidal jsem do kroku. V dlani jsem ještě cítil dotek štíhlých prstů, před sebou jsem měl černé, unavené oči. Proč jenom je tak jiná, přemýšlel jsem. Malé děti už sice nejsme, ale dospěláci přece ještě také ne...

Ráno mě uvítal halas a smích. Musil se pitvořil na stupínku:

„Dovolte milostivá, pomohu vám. Slečno Alenko, vám to ale sluší! Člověče, ty sis uměl vybrat,“ otočil se ke mně s despektem.

„Taková přivandrovalá...“

„Chceš do huby?“ napřáhl jsem.

Dveře se otevřely. Foukačka nás přejela přísným pohledem a zaplula na své místo. Černé oči blikly ke mně, ale hned uhnuly.

„No dyť jsem tak moc neřek,“ couvl Musil...

Byl v tom vzdor? Pýcha? Touha prozkoumat tajemství nepřístupné spolužačky? Těžko říci. V každém případě jsem od toho prvního dne vždy po vyučování čekal před samoobsluhou, vláčel nákupní kabely, snažil se rozesmát mrňouse v kočárku. Položil jsem stovky otázek, ale Foukačka odpovídala buď neurčitě, nebo je přímo vetovala. Pravidelně trvala na tom, abych se s ní rozloučil u tabule s plakáty; následovala otravná osamělá cesta k domovu a posměch těch, kteří už dávno proháněli míč na hřišti mezi paneláky.

„Ahoj a dík,“ řekla Foukačka mechanicky a postrčila kočárek. „Nebo jestli chceš...máma dneska není doma...“

Samozřejmě, že jsem chtěl. Foukačka vylovila z tašky velký klíč a odemkla. Prošli jsme šerou chodbou a zastavili se na prahu kuchyně. Na stole se povaloval popelník, přetékající nedopalky. V nohách divanu s květovaným přehozem ležela zmuchlaná pokrývka. U dřevěné dětské postele stála prázdná láhev od vína. Foukačka vše rychle sklidila a malého Míšu strčila do postele.

„Máma asi pospíchala na šichtu. Sedni si přece.“

Kluk usnul jako na heslo. Těkal jsem pohledem po oprýskaných stěnách, poloprázdném uhláku, zatoulaném míči.

„Žádnej přepych, co,“ řekla Foukačka. „Ale my si pořádek uděláme.“

„Pomůžu ti. Náš táta by vám vymaloval, zrejeme zahrádku...“

„Zasadím tam nějaký krásný kytky...“

V chodbě cosi zaharašilo. Ve dveřích se objevila statná žena s odbarvenými vlasy, které u kořínků už zase prozrazovaly původní čerň. Zavrávorala přidržela se veřejí. Pomalu, se zjevnou snahou dobře artikulovat, promluvila. „Ahoj Alenko. Přivedla sis kamaráda?“

Představil jsem se a stiskl zpocenou dlaň.

„Je vidět, že jsi slušnej chlapec,“ dopadla žena ztěžka na židli. „Alenko, udělej kafe.“

„Nemáme.“

„Ale dítě...budeme mít návštěvu. To přece nejde...“

„Mami, jdi si lehnout. Prosím tě, jdi si lehnout, nebo... A ty už vypadni,“ otočila se spolužačka ke mně. „Jestli jen cekneš...“

Šeřilo se. Hlasitě jsem práskl dveřmi a zůstal nerozhodně stát. V okně svitlo, po špičkách jsem přikročil blíž. Žena horečně přehrabovala v prádelníku, vytáhla láhev a mocně si lokla. Posadila se na postel. Nanesla oční stíny, sáhla po rtěnce...

Za mými zády klaply kroky, sotva jsem stačil uhnout. Mohutný chlap  v rozepnutém saku, s aktovkou v jedné a zabaleným předmětem v druhé ruce, udýchaně prosupěl dovnitř. Rychle jsem se přesunul k oknu do kuchyně. Bylo pootevřené a tak jsem Foukaččin nepřirozeně vysoký hlas slyšel zcela zřetelně.

„Máma není doma. Je na šichtě.“

„Povídali,“ odtušil pokojně chlapík. „V práci není.“

„Říkám vám...“

Z pokoje se ozval pád poražené židle. Do místnosti vběhla Alenina matka. Ve spěchu si ještě přihlazovala záhyby šatů.

„Nevšímej si jí. Je někdy divná. Zasloužila by...“

„Hrůza, co si děti dneska dovolujou,“ souhlasil muž. Na stůl postavil předmět, z něhož stáhl hedvábný papír: Láhev koňaku.

„Mami, vyhoď ho i s tou flaškou. Víš dobře, že...“

„No to už je moc,“ vlepila žena dceři facku. „Snad nechceš poroučet vlastní mámě? Pojď,“ chytila návštěvníka pod paží a volnou rukou sebrala láhev, „vedle nás nikdo rušit nebude.“

Dveře za dvojicí zapadly. Foukačka zůstala sedět bez hnutí, po tváři jí tekly slzy. Náhle vyskočila, ze zásuvky vytáhla velký nůž. Vběhl jsem dovnitř a vytrhl jí ho z ruky.

„Neblázni,“ šeptl jsem. „Takhle nic nevyřešíš.“

Vyšli jsme do noci. Na nádraží chraptěl tlampač, se zahoukáním prolétl rozsvícený rychlík.

„Nemůžu tam přece Míšu nechat!“

„Stejně spí. Ten ještě nic nechápe...“

„A ty?“

Srdce se mi divoce rozbušilo. Nahmatal jsem její ruku a sevřel ji. Zvolna jsme kráčeli k opuštěným budovám někdejší výtopny.

„Tak ty jsi teď můj kluk,“ vyslovila Foukačka zastřeně a přitiskla se ke mně.

Objal jsem ji a cosi rozpačitě odpověděl. Vstoupili jsme do kůlny s vytlučenými okny.

„Tak ty jsi teď můj kluk,“ opakovala. Rychlým pohybem rozhrnula šaty  a položila si mou horkou ruku na dětskou hruď. „Budeš mi pomáhat. Míša přece za nic nemůže. A máma není zlá. Potřebuje jenom...“

Do tmy zasvítila baterka.

„Tady jsou,“ řekl muž v uniformě. „Ty jsi Holeš, co? A ty Alena Vávrová,“ konstatoval. „Podívej se, tvoje máma musela do nemocnice. Bráška je zatím u sousedů.“

Děvče po mém boku se rozplakalo.

„Nechte ji bejt, jo?“ vrhl jsem se proti policistovi a ten mě bez námahy odstrčil.

„Heleď kamaráde. Některé věci prostě ještě řešit nemůžeš. Nevíš, že se vaši po tobě shánějí? Půl města je na nohou. Doufám, že se ti dá věřit,“ pronesl zkoumavě. „A teď mazej domů.“

Foukačce pootevřel dvířka služebního automobilu a brzy mě předjeli. Červené body koncových světel se zhouply na hrbolech před hlavní silnicí   a zmizely ve tmě.

Ráno bylo místo v lavici u okna prázdné. Učitel zběžně odsoudil mou nekázeň a nevzrušeně informoval o tom, že Vávrová už s námi do třídy chodit nebude. Hned o první přestávce jsem vyběhl z budovy. Udýchán jsem dorazil ke kolonii a prudce stiskl kliku. Obě místnosti byly prázdné, nikde žádný vzkaz, žádná upomínka. Jen v prachu u kamen světélkovala ta předpotopní spona, kterou už Foukačka asi nestačila zastrčit do vlasů. Mám ji dodnes.

Vítězslav Horálek

Pohádky víly Karmelinky – ukázka z knížky

 bál na pasece

 Martina Krajíčková

Slunéčko už pomalu zacházelo za mraky a připravovalo se na cestu do postýlky. Ptáčci zavírali své zpěvníčky a těšili se, že si po celodenním zpívání odpočinou. Také všechna zvířátka se chystala do pelíšku.

Jenom Karmelinka seděla před chaloupkou a na spaní neměla ani pomyšlení. Před ní stála plná truhla korálků a Karmelinka přemýšlela, které si vezme na zítřejší bál. Bylo to těžké rozhodování. I když to nebyla marnivá víla, přesto chtěla být velmi krásná a chtěla se všem líbit. I to patří k vílím povinnostem. Musí být tak líbezné, že na nich každé oko s potěšením zůstane zírat.

Ale jak vybrat z tolikeré nádhery to pravé, to byl úkol nadmíru těžký. Karmelinka přemýšlela tak usilovně, že si ani nevšimla tmy, která se tichými krůčky plížila do lesa, až ho celý pohltila. Les utichnul a bylo slyšet pouze ševelení křídel nočních ptáků, kteří se vydali na lov.

Na nebi se rozzářily miliony hvězdiček a jejich bratříček Měsíc, starostlivým zrakem přehlédl celou zemi, zda-li je vše tak jak má být. Velice se podivil, když uviděl Karmelinku celou uvzdychanou sedět před chaloupkou.

„Pročpak ještě nespíš?“ pronesl hlubokým hlasem. „A co ty slzy? Takové pěkné tvářičce pláč nesluší. Copak tě trápí?“

Karmelinka leknutím převrhla truhlici s korálky, ale hned věděla, kdo     k ní promluvil. Pohlédla na nebe a uplakaným hlasem si stěžovala.

„Copak můžu, milý Měsíčku spát, když je zítra bál a já pořád nevím, které korálky si vezmu. A není tu nikdo, kdo by mi poradil.“

„Poradím ti,“ řekl Měsíček, „zatančíš mi tolik tanečků, kolik máš  v truhlici korálků. Ty, které budou nejvíce zářit, to budou ty pravé.“

Karmelinka radostně zatleskala a hned se dala do tance. Tančila a tančila, až byla truhla prázdná.

„A co teď? Nevím, které nejvíce zářily, pro samý tanec jsem si toho nevšimla,“ řekla Karmelinka a očička se jí opět plnila slzami.

„Jenom žádné smutnění,“ pokáral jí vesele Měsíček, „Já jsem všechno pečlivě sledoval a vybral jsem ty nejlepší. Podívej, jak krásně svítí mé sestřičky hvězdičky. Přesně tak září bílé perličky, co jsi měla naposledy. To budou

ty pravé.“

„Děkuji, Měsíčku, jenom nevím, jak se ti odměním za tvou radu.“

„Už jsi se odměnila. Tvé tanečky byly příjemnou podívanou. A teď už honem do peřinek, ať jsi zítra čiperná.“

Karmelinka zamávala Měsíčku na rozloučenou a za chvíli již spokojeně oddychovala ve své postýlce.

Ráno, sotva sluníčko vykouklo z mraků, byla Karmelinka na nohou. Do večerního bálu bylo třeba vykonat spoustu práce. Paseka, která slouží jako taneční parket, se musela čisťounce uklidit, aby tanečníci neklopýtali o ulámané větve. Všechna zvířátka chystala občerstvení. Různé šťávičky a medové kuličky na mlsání. Lesní panáčkové připravili stoly, na kterých se všechny dobroty budou krásně nabízet. V tom čilém shonu den uběhl jako voda       a lesní obyvatelé se celí nedočkaví těšili, až sláva vypukne.

Karmelinka si ve svém domečku pečlivě učesala zlaté vlásky, oblékla si šatičky z pavoučího hedvábí a nazula střevíčky z růžových poupátek. Nezapomněla ani na bílé perličky a vydala se na bál.

Všechna zvířátka byla jako očarovaná, když ji spatřila a všichni lesní panáčkové na ní mohli oči nechat.

A když ji k tanci vyzval ježeček Bodlinka, pošeptal jí do ouška:

„Karmelinko, ty jsi ta nejkrásnější víla, jakou jsem kdy viděl.“

Karmelinka se jenom usmívala a vděčně vzpomínala na Měsíček, který spravedlivě rozsoudil její těžkou volbu.

S   o   u   s   e   d   é     .

To zase jednou seděla Karmelinka před chaloupkou a počítala kolik borůvek a malin se jí letos na zahrádce urodilo. A kolik z toho bude marmelád a sladkých šťáv. Sluníčko prudce pálilo a na Karmelinku při tom počítání přišlo spaní.

A jak usnula, zdál se jí sen. Byl to velice zvláštní sen, docela jako by byl skutečný. Karmelinka byla uprostřed palouku a zkoušela svůj nový vílí taneček, když tu zaslechla slabounké volání.

„Pozór! Dávej přece pozor!“ slyšela ale nikoho neviděla.

„Asi se mi to jen zdá,“ pomyslela si Karmelinka a dál tančila svůj vílí taneček.

„Ouvej, ouvej, copak nemůžeš být opatrnější?“ ozvalo se opět. 

Tentokrát se Karmelinka pořádně rozhlédla vpravo… vlevo… dopředu…

dozadu… , ale stále nic neviděla.

„To je divné,“ pomyslela si nahlas,  „pořád tu někdo volá a já přitom nikoho nevidím.“

Náhle ucítila jak ji něco šimrá na noze a v tom se probudila.

„Co se děje?“ podivila se a zase ucítila šimrání, které ji vytrhlo ze snu. Podívala se dolů a uviděla mravenčí maminku.

„Tak to ty mě šimráš a voláš, ať dávám pozor?“ zeptala se víla.

„No konečně, už jsem myslela, že nás načisto rozdupáš,“ oddychla si mravenčí maminka Julinka „málem jsi nám rozbořila celý domeček, jak jsi tak spala a zkoušela ty své taneční krůčky. Podívej, celá střecha je rozlámaná. Táta běžel pro kamarády, aby mu pomohli domeček opravit.“

„Jeminkote, promiň, ale nikdy jsem si vašeho domečku nevšimla. Ani nevím, že tu stojí. To je divné,  myslela jsem, že znám svůj les dokonale.

„No… je to naše vina,“ řekla Julinka omluvně, „chtěli jsme nejdřív dokončit domeček a teprve pak se ti představit.“

„Ale co vás přivedlo až sem?“ divila se Karmelinka.

Julinka se dala do vyprávění: „Bydleli jsme ve velkém mraveništi uprostřed lesa. Táta pracoval s ostatními mravenci. Pořád opravovali a zvětšovali mraveniště a doplňovali zásoby. Já se starala o vajíčka a malé mravenečky. Jako všechny mravenčí maminky. Žili jsme šťastně a spokojeně. Až jednoho dne přišlo neštěstí. Nevím přesně, jak se to stalo. Ale najednou bylo všude plno kouře a velký žár. Celé mraveniště bylo v jednom plameni. Všichni mravenci zmateně pobíhali sem a tam.

Vynášeli jsme vajíčka a miminka ven do bezpečí. Podařilo se nám všechny zachránit, ale naše velké mraveniště shořelo. Každá rodina si šla hledat nový domov a ta naše došla až k tvému domečku. Moc se nám tu zalíbilo, a tak jsme se tu zabydleli.“

Karmelinka napjatě vyslechla Jůlinčino vyprávění.

„To jsem ráda, že se vám u mne líbí. Ráda budu mít milé sousedy.“

 Ten večer usnula Karmelinka jako když ji do vody hodí. Inu, není se co divit, ona taková tesařská práce křehkou vílu pěkně unaví.

Vítězslav Hospes

anežka

Bohumil Jaroš

Už po několikáté pečlivě složila a do obálky vložila dopis, který napsala asi před dvěmi měsíci. Od té doby jej četla znovu a znovu. Znala jej, už dávno nazpaměť. Přesto se k němu stále vracela.

„Měla bych jej konečně poslat,“ říkala si v duchu „nebo ho roztrhat a spálit!“

„Vážený pane,“ začátek, který se jí vůbec nelíbil. A přesto o jiném oslovení měla pochybnosti ještě větší.

V hloubi duše by chtěla napsat "Milý tatínku". Jak ale oslovit muže, který podle rodného listu sice byl jejím otcem, ale ve skutečnosti jej vůbec neznala. Už jí bylo dvacet pět let a na svého otce si nepamatovala. Naposledy jej jen letmo viděla, když jí bylo asi šest let. A možná i někdy předtím, ale na to už si nevzpomínala.

Nebýt toho, že maminka nedávno zemřela, nikdy by se asi neodhodlala dopis napsat. Už to byl v podstatě hrdinský čin.

Nejen, že nerada psala dopisy, ale zároveň nevěděla komu vlastně píše. Muž, o němž věděla jen z útržků složenek. S železnou pravidelností, měsíc co měsíc, přinášela pošťačka spolu s nějakou částkou, peníze - alimenty. Vlastně ani nevěděla, zda adresa, kterou znala ze složenek před deseti roky, je ještě správná.

Když jí bylo patnáct, přestaly alimenty docházet, protože matka rozhodla o jejím osudu jinak než by ona sama chtěla.

A tak místo na střední školu, šla pracovat. Byla z toho smutná, ale co se dalo dělat. Doma jich bylo sedm, ona - Anežka, matka a pět mladších sourozenců. Proto musela matce vypomoci finančně, aby se mohli krom jídla  i slušně oblékat.

Ačkoli ukončila devítku s vyznamenáním, přesto musela nastoupit do JZD dojit krávy. Nic jí nepomohly prosby a nářky. Teprve později pochopila, že to maminka nemohla sama utáhnout. A už vůbec by ji nemohla vydržovat na střední škole.

Napadlo ji tenkrát, že napíše otci a požádá o pomoc. Věděla, že by jí to maminka nikdy nedovolila. A dělat to za jejími zády se styděla. Maminka sice o otci nikdy  špatně  nemluvila, spíš o něm nemluvila vůbec. Byl její první láskou, a  jak už  to  tenkrát  chodilo, nemohli  se vzít. Jeho rodiče rozhodli.

A basta. Jedno, že byla už těhotná. Radši se odstěhovali na druhý konec republiky. Honorace! Jak by si mohl vysokoškolák vzít děvečku od krav. Nepřípustné! A maminka ani nebojovala. Smířila se s tím, že zůstane se svým trápením sama. Je pravdou, že ne nadlouho, ale prvorozená dcerka svého otce neměla.

Otčím byl hodný člověk, ale byl o dost starší než maminka a s Anežkou si moc nerozuměl. Krom toho se jim narodili další sourozenci a jich byl pravý otec. Byl starší téměř o dvacet let než maminka. To by snad nevadilo, měl maminku moc rád, ale osud rozhodl jinak, krátce po narození Honzíka, benjamínka, tragicky zahynul. Maminka na všechno zůstala sama. A navíc nebyla nikdy moc zdravá. To Anežka pochopila až teď, když maminku odvezli do nemocnice. A pak už to šlo ráz na ráz. Život není peříčko, ale nelze jej zastavit ani vrátit, jen jej žít dál.

Je vdaná, má dcerku Markétku. Už je jí pět let, ale bez mámy je jí smutno. Josífek - manžel, je vynikající a fajn, jenže stále na cestách. Stále mimo domov. Často i několik dní. A tak je na všechno sama.

Kdyby Markétka neonemocněla, tak by se asi k tomu, aby napsala tento dopis, neodhodlala. A i teď stále váhá, zda jej má poslat. Markétka trpí, prý dědičnou chorobou. Z maminčiny strany neví o nikom, kdo by takovou nemoc měl. Proto se rozhodla napsat otci. Snad odpoví ?!

Ale co když ne! Ne, třeba proto, že by nechtěl, ale třeba se odstěhoval a novou adresu nikdo nezná. Anebo neodpoví, protože zemřel. Nikdy o něm nic neslyšela, takže vlastně neví vůbec nic. Anebo neodpoví jen tak, že se k ní nezná a odpovědět nebude chtít .

Uplynul další týden. Markétka zase měla záchvat. Záchranka ji odvezla do nemocnice, navíc se k tomu přidal zápal plic. To rozhodlo. Konečně dopis poslala. U Markétky se v nemocnici střídala s babičkou. A ani nedoufala, že odpověď přijde tak brzo. Vlastně nevěřila vůbec. O to větší bylo její překvapení, když dopis s cizím písmem otevřela. Přečetla jej jedním dechem.    I když byl poměrně dlouhý. Na to, že byl první v jejím životě, byl jí blízký   a milý.

Snad zpočátku ani nechápala, že by ten člověk, co jí napsal, byl její otec, kterého vůbec neznala. Tolik vřelých a krásných slov, tolik lásky a ten hřejivý pocit. Až začala litovat, že nenapsala dřív. Byl to její otec. Jen její ...

Jak je možné, že se oba tak vzdálili a vůbec nic nepodnikli, aby se našli? Proč až teď? Proč ne dřív? Jak mohli oba takhle žít? Spousty otázek ji zaplavily a i zaskočily. Marně vzpomínala, co kdy o něm říkala maminka. Ač se jí

občas ptala. Nic nikdy nenasvědčovalo, že by se rozešli ve zlém, ani to, že by se už nikdy nemohli setkat. Tak proč?

Byl vzdálený, byl cizí. A teď jako by zasáhla prozřetelnost. Nebo snad ..., ale to ne! Tu myšlenku odvrhla. I když ji nahlodala. Že by si to maminka snad přála? A teď když už tu není, tak se to vyplnilo? Tak či onak jeho dopis byl pro Anežku velkým překvapením. A přesto, že byl tak nečekaně hezký, hlodal v ní červík nedůvěry.

Něco jí říkalo „tak proč se sám už dávno neozval? Proč nechal až ji?“

Nebo to opravdu bylo posmrtné přání maminky? Nechápala to, ale byla ráda. Moc ráda. Konečně má tátu. A teď, když jí chybí mamka, je to obzvlášť milé.

Jen co jí zbyla chvilička času, okamžitě začala odepisovat. Jenže nemoc Markétky jí mnoho času nedávala. A tak odpověď psala víc než týden. Mezitím už Markétku pustili do domácího ošetřování, a tak mu mohla napsat i to. Bylo jí hezky, takový pocit už dlouho nezažila. Snad naposledy, když jí Josífek poprvé políbil. Takový pocit se v životě mnohokrát neopakuje. Ale přesto je a díky tomu se může na život dívat s nadějí. Mnohem snadněji bude řešit i ty nejhorší okamžiky. Hlavně nemoc Markétky.

Doktorka říkala jednoznačně, že se to může v pubertě zlepšit, dokonce úplně zastavit. To se prý u epilepsie stává. Ale jak tomu má věřit. Nikdo v rodině tím netrpí a ani netrpěl. Navíc každé nachlazení nemoc zhoršuje, tedy aspoň záchvaty se opakují častěji. Každý alergický projev. Dnes už ví, že ani u otce v rodině nikdo touto chorobou netrpěl. Zase se potvrdilo, že si to doktoři zjednodušili, když příčiny svedli na dědičnost. Budou muset změnit názor a bádat jiným směrem. To zas bude! Samé vyšetřování,lítání od čerta k ďáblu! Jen aby to bylo co platné.

Už se rozhodla, pojede do Plzně, i kdyby tam měla jet na své náklady, když ji tam doktorka nebude chtít poslat. Ale věří, že ano. Už jí říkala, že tam mají známého primáře na neurologii. Její švagr, tedy Josífkův bratr, je major u vojska a tenhle primář je jeho kamarád. Inu, copak se dá dnes bez známostí něco zařídit? Každý jen natahuje ...

Snad se to podaří, švagr jí to nabízel už dřív, krátce po prvních záchvatech. Jenže si myslela, že na dětské klinice to bude lepší. Jak se ukázalo za pár měsíců, tak ne a nikdo pořádně nevěděl co a jak, nebo jí to nechtěli říct, a proto to sváděli na dědičnost. Ale jakou? Dnes už ví, že nesmí váhat ani chvilku. Nemůže  dál hazardovat  se zdravím Markétky. Navíc  otec napsal,  že má  známou neuroložku v Hradci. Nejdřív pojede  do Plzně,  je to blíž.

Konečně dopis dopsala a poslala. Nějak se rozepsala, asi proto, že když psaní přerušila, o to víc ji pak napadalo dalších myšlenek a byly i nové události, které chtěla otci zavčas napsat.

Těch otázek, těch dohadů. Snad odpoví? Snad mnohé vyjasní.

Neměla tušení a ani maminka o tom zřejmě nevěděla. Krátce po narození, tedy Anežčiným, byl otec uvězněn. To bylo překvápko. Když se odstěhoval odsud do Prahy, nastoupil ve výzkumáku. A protože byl z celého týmu nejmladší, dostal na starost praxi. Praktické využívání, ale hlavně ověřování různých výzkumných úkolů. A tehdy zrovna ověřovali novinkuvyužití močoviny ve výkrmu býků. Sledoval se jejich růst, zvyšování přírůstků v závislosti na dávkách močoviny. Podle skupin se dávka zvyšovala. Jenže on byl mladý a nezkušený a hlavně ošetřovatel či krmič býků byl ochlasta. A tak, ač svědomitě a denně kontroloval dávky močoviny v krmivu, přesto nebylo v lidských silách uhlídat vše. A tak se to stalo, strašný drama.

Všech osmdesát býků se otrávilo. Třicet se nepodařilo zachránit. Škoda šla do statisíců. Ošetřovatel se tehdy, jak  bylo jeho zvykem, ožral. A bylo to. Naházel močovinu do žlabů lopatou, místo aby jí smíchal se šrotem a neštěstí bylo dokonáno. A nejmladší inženýr v týmu to odnesl. Měl na starosti provoz, tak co! Nejprve jej odsoudili k podmíněnému trestu. Ale prokurátor se odvolal a nový soud to zhodnotil jako sabotáž a žádná pomoc nebyla možná, ani společenská záruka. Nic. Pět let natvrdo! A pracovní tábor - za sabotáž! Proti režimu, povaha politická. Naštěstí se dostal do automobilky, kde stříkal barvu. Bylo to vcelku lehčí než pro ty, kteří museli rubat uran. Ale i tak ty výpary barev a ředidel nebyly žádný med. Odnesly to plíce. Tuberkulóza na sebe nedala dlouho čekat. Ale vždy  je něco špatný pro něco dobrý.

Šel se léčit a trest mu byl jednak částečně amnestován a ze zdravotních důvodů změněn na podmínečný.

Tak o tom Anežka nikdy neslyšela. Vůbec netušila, že otec prošel takovým dramatem. A i teď o tom všem stále nevěděla, protože otec jí to napsal až mnohem později. Vlastně jí napsal, že byl v mládí zavřený, ale podrobnosti se dozvěděla, až když se setkali. Teprve tehdy jí vše vyprávěl. Nic nepřikrašloval, ani se nevymlouval na to, že jej jeho starší kolegové potopili      a zradili. Prostě a sprostě ho v tom nechali. Někdo to odnést musel. Byl nejmladší, svobodný, a jak se tehdy myslelo i bezdětný. Taky byl odpovědný

za praktické zkoušky, tak si to měl ohlídat. Inu, spravedlnost je někdy nespravedlivá. Ale  boží  mlýny  melou  pomalu, ale jistě. A  tak  kolegáčkové stejně skončili, jak si zasloužili. Jenže to už by bylo jiné vyprávění. To už nemělo nic společného s tatínkem.

Setkání. Mnohokrát si řekla, že to nic nebude, vždyť je to jen setkání. Jenže ... Setkat se po pětadvaceti letech a do té doby se neznat, taky není jen tak jednoduché.

Tak už je tu. Před domem zastavilo červené auto. Tchán, samo sebou zvědavý, nevydržel doma, a tak zametá chodník. Už snad podesáté či posté.

Zvonek. Se srdcem až v krku, otevírá dveře.

Tak to je ON. Šedivé, krátce střižené vlasy, vrásčitá tvář, hnědé oči.

„Dobrý den, Anežko,“  jeho hlas se zadrhl, jakoby zlomil.

„Dobrý den, tati,“ ani jí se nehovořilo moc plynule. Smíšené pocity. Radost i obavy. Vždyť je to úplně cizí chlap.

„Tak jsem tu,“ říká vcelku zbytečně,  „cestu jsem našel bez problémů“.

„Pojďte dál, tati, rádi vás tu vítáme“.

 „Vidím, že jsi z toho všeho hodně nervózní. Já taky, ale to se poddá. Inu, čtvrt století je doba.“

„Ano, je to nezvyklé,“ Anežka neví, co by honem řekla. Je zaskočena, vše je úplně jinak, než si to představovala. Mnohokrát si vše předříkávala, přehrávala, ale nic není, jak si to plánovala. Chtěla mu dát taky pusu a obejmout ho. Ale nějak k tomu nesehnala odvahu.

„Máš to tu pěkné, děvče,“  hodnotí, ale spíš jen tak mluví, jen proto, aby něco řekl. Anežka mu bere z rukou kabát a ukládá jej na ramínko do skříně na chodbě.

„Tak, děvče, co bychom to natahovali a chodili okolo horké kaše. Jsem tu, takový jsem já. Starý. Inu, léta běží. Ale ty jsi krásná, celá maminka. To víš, dvacet let jsem tě neviděl. A tehdy jsi byla prcek. A utekla jsi přede mnou. Ale co, nebudu opakovat, co jsme si za těch pár měsíců napsali v dopisech. A kdepak máš zbytek rodiny?“

„Josífek je ještě v práci, jel ráno až za Plzeň. Skoro až k hranicím a vrátí se až někdy pozdě v noci. Markétka je u babičky nahoře. Hned ji zavolám“.

„Inu, barák máte prostorný a hezky zařízený. Taky jsem postavil barák, ale vždyť to víš. Furt opakuji to, co jsem ti už dávno napsal“.

„Ahoj, dědečku,“  malá slečna sešla ze schodů a způsobně mu podala ruku„Jeminkote, ty jsi ale velká, hotová slečna. Tak tě zdravím, Markétko.“

Pak přišel tchán, už se viděli před domem a o něco později i tchýně. Uvítací ceremonie byla téměř za nimi. Chyběl jen Josífek.

Na srdci ho hřála věta, kterou Anežka pronesla, když jej oficiálně představovala tchýni a tchánovi.

„To je můj tatínek“ a dala si jaksepatří záležet, aby to vyznělo. Právě se stalo to, v co ve skrytu své duše doufala. Už zase není sama. Má tátu, tatínka.

Kdyby se nestyděl, snad by se rozbrečel. I tak zamáčkl slzu v koutku oka. Tak jej ta slova dcery dojala.

„Už jsem ti chtěl napsat, ale takhle to bude lepší. Jsi má dcera a tak mně, jako ostatní děti, tykej“.

„Ano, proč ne. Díky, tati,“  odpověděla s dojetím.

Po večeři ještě dlouho hovořili o všem možném.

Znovu probrali vše, co už si napsali v dopisech.

Jenže, jak tak o všem hovořili, našli ještě mnoho z toho, co o sobě dosud nevěděli. Inu, psát a vzpomínat je jedna věc a odpovídat pak na otázky je druhá. Večer utekl a už se blížila půlnoc, když se teprve objevil Josífek. Hned pochopil, proč mu Anežka říká tak zdrobněle.

Byl skutečně drobný a o hlavu menší než ona. Inu, klučina, i když mu už bylo třicet.

Prohodili pár nic neříkajících vět. Josífek zhltl pozdní večeři a s omluvou se odporoučel do ložnice. Ráno brzo vstává, musí zase pryč, někam až  k Litvínovu.

„Jsem v jednom kole, kolega omarodil, a tak jezdím i jeho rajón. Kšeft je kšeft a zákazníci nesmí čekat. Jinak by nakupovali u konkurence. Však to znáte ...“ rozpačitě pokrčil rameny a odešel spát.

„Tak ho vidíš! A tak je to pořád. I v sobotu a neděli. Vůbec si neodpočine, ztrácí se před očima. Někdy mám strach. Tíseň či co? Rozhodně mi to není milé a ani jedno! Stále se dře, není mi jasné, zda to má vůbec zapotřebí,“  hořce a s lítostí si Anežka stěžuje tatínkovi.

„Jo holka, to jsou mužský. Myslí si, že bez nich to nejde. Že by se zbořil svět. Ale k tomu dospěje až zestárne. Pak pochopí, že každý je nahraditelný. A taky, když je takhle obětavý, tak si o něm druzí myslí, že je cvok nebo šplhoun a tak podobně. Za zády se mu posmívají. Je to těžký. Ale skutečně to tak v životě chodí, a tak mnohdy méně znamená víc.“

„Jenže s ním není rozumná řeč.  Stále je v jednom kole.  rodinu nemá čas. A co jsou nám platné peníze, když mi ho vzdalují a ničí!“

„V tom je každá rada drahá. Chlap je už od přírody lovec, a tak je přesvědčen, že musí stále dál a dál. Vše obětuje práci a někdy i kariéře.“

„Jenže on žádnou kariéru nemá, je cesťák a tím zůstane do důchodu. Aby se něco změnilo, tak by museli jít vedoucí do důchodu nebo je trefit šlak. Jenže to jsou samí mladí kluci, tak jakápak kariéra?!“

„Tak ať jde jinam. Šikovný i obětavý je. Tak si jistě může vyhlídnout lepší místo u jiný firmy, bude na tom líp. Já jsem se s tím nikdy nepáral. Jak se mi to přestalo líbit, nebo jsem začal tušit, že se stávám inventářem firmy, tak jsem šel jinam. A vždy na lepší.“

„No jo. Tehdy to bylo jiné!“ 

„Co tě vede. Jak jiné. Právě naopak. Těch dotazníků a kádrování. A já to neměl nikdy lehký. I když mne amnestovali, a pak dokonce rehabilitovali. Jednou máš cejch a ten ti nikdo nesmaže. „Soudruzi“  nezapomínali. To až teď, změna režimu. Jenže to už jsem zasejc pro ty mladý divochy moc starej a neperspektivní!“

„Jenže tohle Josífkovi nevysvětlíš. Má svou beranovskou palici. Nadarmo se nejmenuje Beran“.

„To víš, holka, to už jsme my chlapi. Ale když bude chvíle, tak si s ním promluvím“.

„To je zbytečný, skutečně je to beran“.

„Uvidíme, ale teď už pudem spát. Zítra, vlastně už dneska, je taky den,    a tak ať si trochu oddychneme. Povídání je ještě mnoho, ale to stihneme      i v dalších dnech“.  

Ráno bylo krušnější. Ale nebyl čas o tom přemýšlet. Josífek už byl samo sebou  pryč. Anežka v jednom kole. Josífkovi rodiče jedou do lázní, a tak tu bude na vše sama. Ještě, že tu je taťka. Aspoň dohlédne na Markétku, až se vrátí  ze školy. A taky uvaří, to umí moc dobře. Však to jeho životní putování je tak pestré, že krom jiného vařil i v hotelu . . .

Nebyl vyučen, ale naučil se všemu od píky. A dnes může dělat i šéfkuchaře. Ale má svou hospůdku a tam je spokojenej.

Jak s oblibou říká „Je lepší být šafářem na malém dvorečku, než místodržícím v Římě.“

Inu, něco na tom je. Hlavně ta jeho životní zkušenost. Užil si toho dost. A to ještě není vše, co jí vyprávěl, a i tak je toho dost na tři životy.

„Tak jsem, konečně, tu. Dneska byl fofr. Dostali jsme novou zakázku,  z Německa. A ti to chtěj hned a precizně. Inu, Němci.“

„To znám, nebo je znám. Však se na hotelích roztahovali dost dlouho po revoluci. A hlavně ti z bývalé EnDéeR. Ti vůbec!

Samej křikloun a přitom kapsu děravou. Zápaďáci jsou jiná sorta.  Sice musí mít vše akurátně, ale dovedou to ocenit. Jenže teď se roztahují všude Rusáci a Vietnamci. Proto jsem rád, že mám svou malou hospůdku. Své štamgasty a je pokoj“.

 „Představ si, že nám toho naložili tolik, že zítra přijdu až večer. Tak jsem tě chtěla porosit o dohlédnutí.“

„To si nemusíš dělat starosti. Však my si s Markétkou poradíme. Viď, princezno?“

„Jasně, dědo!“

„To mi spadl kámen ze srdce. Budu se snažit přijít co nejdřív.“

„Nemusíš se honit. Snad jeden uštvanej v rodině stačí?! O nás neměj strach, ty si zařiď vše tak, aby ses neuštvala. Klídek, Anežko, klídek. My to tu vydržíme a ty se neboj!“

„Jasně mami, děda je bezva.“

„To jo. Ale teď už šupej do postele! Ať jsi ráno fit!“

„Abych nezapomněl, volal Josef, že přijede až zítra. Jednání se protáhlo   a pokračují i zítra, asi taky celý den. Tak se mu to nevyplatí jet domů a ráno zase tam, takovou dálku.“

„Hm..co se dá dělat. Ale zítra je rodičák. Já nemohu, tak jsem si myslela, že by mohl on. Aspoň jednou za uherskej rok! Tak je to vždycky. Bože, co to mám za chlapa. Samá práce a rodina až někdy, když náhodou zbude čas. Což je nikdy,“ odvrátila se, aby nebylo vidět, jak jí vyhrkly slzy.

„Tak tam půjdu já. Coby, jsem dědeček.“

„Jenže tě tam nikdo nezná. To nejde! Zbytečně by byly řeči. Já to nějak udělám. Když tak tam zaskočím o polední pauze a domluvím se s třídní.“

„Jak myslíš, ale klidně bych tam zašel.“ 

„Já vím, tati, seš moc hodnej, ale to nejde. Nikdo tě tam nezná.“

„Tak mě poznaj, to je toho.“

„Fakt ne, já to vyřeším. Už jsem zvyklá,“ ukončila Anežka debatu.

„Dědo, můžeš na chvíli?“ nakoukla do dveří kuchyně Markétka.

„Samo sebou, princezničko. Už běžím.“

„Ta si tě nějak ochočila. Ne abys mi ji příliš rozmazloval,“ napůl žertem  a napůl radostně pronesla Anežka. Byla ráda, že si Markétka otce zamilovala.

„Dědečku, prosím, jestlipak víš, kolik je na světě slov? Snad milion či miliard několik? A dědo, řekni mi, prosím, kolik je na světě lidí?  To jistě víš?

Určitě víc než dost, asi víc než miliard několik, viď? Víš dědečku, vše je tak těžké a mnoho je slov, kterým nerozumím.“

„Markétko, těžko je říct, kolik je na světě slov. Máš pravdu, že mnoho, jistě několik miliard. Protože i lidí je několik miliard. Jenže taky je hodně různých řečí. Jazyků a nářečí. A tak je těch slov moc a moc. I když jejich význam, abys jej mohla pochopit, je mnohdy jednodušší, než se ti zdá. Každý jazyk má svá slova a ta jsou stejná jako ta naše. Mají stejný význam, akorát se jinak říkají, protože jsou v jiných jazycích. Už víš?“

„Nevím. Je to na mě moc složité. Ale ty mi to jistě vysvětlíš!“

„Vysvětlím, co budu vědět. Všechno ti řeknu. Ale někdy taky všechno nevím.“

„Tak už dost! Už nech dědu a běž spát! Zítra je taky den,“  ukončila debatu Anežka.

Byla sice ráda, že si s tatínkem dobře rozumí, ale nic se nemá přehánět. Bylo jí jasné, že Markétce chybí v rodině chlap. Josífek jím sice je, ale jen tak mezi dveřmi. Jsou dny, kdy jej vlastně vůbec nevidí. Odchází brzo ráno  a pozdě večer se vrací. Na Markétku nemá vůbec čas. Jeho práce jej vzdaluje od všech, které má rád - snad.

„Bože, co je to za život. Proč se tak štvou, kam se to ženou ...?

Renata Koriťáková

Jan Bureš

vrazi

 Kamila Hauptmannová

 Psal se rok 2056 a já se ze vzteku dopustil činu, který mi zkřížil plány do budoucna a několik šťastných let v mém životě změnil na nesvobodná muka za mřížemi. Byl jsem ve vězení bezmála dva měsíce a pozvolna se srovnával s představou několika desítek dalších, strávených právě zde. Celodenní nuda mě zmáhala a z nevýživného podřadného jídla se mi tvořily žaludeční vředy. Stále jsem odolával kýčovitému tetování, které zde byl ochotný vyrýt do kůže každý druhý. Na zdejší poměry jsem si jakž takž zvykl, ale na plíseň a vlhkost skrývající se pod mou postelí a rovněž na všudypřítomný odporný zápach nikoli. Z hniloby ve sprchách a na záchodech se mi zvedal žaludek. Štítil jsem se dotknout čehokoli. Věděl jsem však, že za následujících devět let, které mě zde ještě čekaly, se přizpůsobím i těm nejhorším podmínkám. Nic jiného také člověku nezbude, jinak by to nepřežil a už nikdy by nepocítil slastnou vůni svobody. Hloupé řeči obtloustlého kriminálníka, sedícího za brutální vraždu svého  zaměstnavatele ve stejné cele se mnou, mi pomalu ale jistě začínaly pít krev ...

„Hoď po mně ty noviny!“ křikl jsem na svého spoluvězně Frantu válejícího se na vedlejší palandě.

„Neumíš chytat,“ vysmíval se mi po tom, co jsem noviny nechytil a ony skončily pod mojí postelí.

„Neumíš házet a už drž hubu!“ řekl jsem podrážděně.

„Jo a přečti si inzeráty, nějakej chlápek prodává levně barevnou televizi. Myslíš, že by nám dovolili si ji koupit sem do cely? Stojí jen litr ... každej dáme pětikilo a ... ,“ unavoval Franta.

„ ... a hovno z toho. Tady jsi v lochu, sedíš za trest, nikdo ti nebude servírovat televizi až pod nos! “

„Ty máš co kecat, idiote, zakroutil jsi krkem svýmu sousedovi, nemáš mě co poučovat! “  rýpal dál.

„Jenže aspoň neotravuju blbejma kecama. Už mě štveš! Zavři klapačku nebo dopadneš špatně!“ uzemnil jsem ho a začal v klidu listovat novinami.

„No jo, zase jsem ten nejhorší, buď rád, že nejsi v cele s tím divným novým chlápkem. Kluci, co s ním jsou, říkali, že je chce pořád učit to .... no víš co ...... tam tu ...... jógu!“ dodal Franta na svou obranu.

„Posloucháš mě vůbec? “ dodal po mé nulové reakci.

„Ne,“ odsekl jsem a dál se nořil do sportovního zpravodajství.

„Tak, pánové, máte tady nového společníka!“  zahalasil dozorce otevírajíc mříž našeho „bytečku“. Dovnitř spolu s ním vešel hubený, vysoký a pobledlý muž.

„Takže tady teď budeš bydlet!“  dodal a kynul rukou do špinavé cely, kterou tvořily zdi olezlé plísní, vlhká studená podlaha a tři kovové oprýskané postele. Neútulnost sama. „A nechci slyšet žádný hádky a rozbroje o to, čí bude která postel a podobný hovadiny!“ pohrozil ještě bachař a odporoučel se.

Náš nový spolusedící byl opravdu zvláštní. Tiše popošel k volné posteli, hodil si na ni špinavé zavazadlo podobající se batohu a pak nás přejel zkoumavým pohledem. Velké zářivě modré oči hyzdily zelenošedé hluboké kruhy, vyskytující se těsně pod nimi. Vlasy měl krátké, tmavé a velmi husté. Vypadal trochu jako živoucí mrtvola, protože jeho pleť byla zbarvena skoro do modra. Také jsem si všiml, že na dlaních má kůži tvořenou malými suchými šupinkami. Hned mě napadlo, že je jistě postižen nějakou ukrutnou chorobou, která mu hyzdí tělo. Projel mnou strach z toho, že bych mohl tu nechutnou strupatost od něj chytit a reflexivně se odtáhl dál .....

„Ty vole, jak se jmenuješ, odkud jseš, za co sedíš?“ spustil na něj hned Franta. Cizinec se choulil do rohu své postele a chvíli to vypadalo, jako že snad neumí ani mluvit. Své uhrančivé oči měl otevřené tak do široka, jako by koukal skrz nás někam do neznáma.

„Ty jsi němej, nebo hluchoněmej?“ nepřestával se vyptávat. „Já sedím za vraždu a tady kámoš taky!“

„Říkají mi Hubert. Ale není to mé pravé jméno,“ promluvil tiše a z jeho hlasu byl zřetelný zvláštní přízvuk, „je to jen přezdívka, kterou musím tady u vás používat.“

„Že ty jsi taky někoho odkrouhnul ?! Já si dokonce padělal i doklady, aby mě nedostali ... Ale jak vidíš, bylo to k ničemu!“ pochlubil se Franta.

„Ne, nic špatného jsem neudělal. Nechápu, proč mě odvedli sem. Nevím, jak dlouho tady budu,“ ozval se Hubert.

„Musíš být přece z něčeho obviněný, nedali tě sem jen tak,“ vyzvídal jsem.

„Právník řekl, že jsem prý zavraždil tři lidi, ale není to pravda!“ řekl ostře, až jsem se lekl.

„Ale teď se o tom nechci bavit, úplně mi vyschlo v krku ... Nějakou vodu byste tu neměli?“

„Jo jasně, tady“ podával jsem mu ochotně plnou dvoulitrovou láhev minerálky. To co se pak stalo, mě i  Frantu udivilo. Hubert si párkrát lokl  a láhev byla v mžiku prázdná.

„Ty jo, vole, ty jsi snad rok nepil!“ zděsil se Franta.

„Něco v nepořádku?“ otočil se na nás a podal mi zpět prázdný obal. „Děkuji“

Chvíli se nikdo neodvážil promluvit. Zíral jsem na něj a přemýšlel ...

„Chytej!“ zařval Franta, aby rozptýlil ztuhlou atmosféru a hodil po něm Playboy. Docela jsem se tomu podivil, mně totiž časopisy tohoto druhu nechtěl půjčovat ...

Hubert se zadíval na fotku nahé ženy na titulní stránce. Z jeho obličeje byla znatelná nechápavost. Krátce zvedl zraky na nás a pak se zahleděl opět na časopis. Nebudu přehánět, když řeknu, že mu z očí sršel odpor a opovržení.

„U nás se ženy neukazují bez oblečení veřejnosti. A to jsou mnohem hezčí než ty vaše!“ řekl a přikryl si celé tělo včetně hlavy peřinou. Asi ho první dojmy nového domova trochu unavily ...

„Až si to tady odsedíme, tak se pojedu k vám na ty baby podívat. Jestli maj větší prsa než ty z časáku, tak to bude něco pro mě!“ zařval Franta radostně.

„Až vylezeš, bude ti čtyřicet, žádná pěkná mladá holka už o tebe nezavadí!“ vmetl jsem mu do tváře krutou pravdu.

„Moc nekecej, na mě vždycky holky letěly!“ chlubil se.

„No tak, Huberte, ještě jsi nám neřekl, odkud jsi,“ napadlo mě posléze.

Hubert si odkryl tvář a pravil:

„Jsem z daleka. Ujišťuji vás, že tam se ani jeden z vás nikdy nepodívá.“

„Jak to můžeš vědět?“ ozval se Franta, „ještě mě čeká pěknej kus života venku!“

Když se Hubert před spaním převlékal, všiml jsem si něčeho zvláštního. Celé tělo měl totiž postiženo stejnou suchostí, jaká mu hyzdila dlaně. Ve snaze být nápomocen, nabídl jsem mu svůj krém proti alergiím. Nejdříve na mě koukal nevěřícně, pak se urazil a už se mnou nepromluvil. Nemohl jsem kvůli všem podivnostem okolo jeho osoby usnout. Bál jsem se, abych od něho nechytil ty šupinky.

Vypadlo to totiž dost odpudivě. Doufal jsem, že se mu sloupnou  a už se

neobjeví, protože bylo dost pravděpodobné, že ten podivín tu s námi ještě nějakých pár měsíců, ne-li let, pobude ...

Druhý den jsme dostali k obědu kuře. Byla totiž neděle a to míváme občas i stravitelná jídla. Hubert nás nepřestával překvapovat. Maso požil téměř bez kousání i s kostmi. Avšak knedlíky si nejdříve dlouze prohlédl a prozkoumal, a pak se nás zeptal:

„Co to je?“ Někdy mi připadalo, že je duší vzdálen někde hodně daleko, nebo že si z nás dělá jenom legraci.

Musím přiznat, že Hubert mě vlastně velmi zajímal. Měl jsem stále velké nutkání ho sledovat a vyzkoumat příčinu jeho odlišností. Musím se také zmínit o tom, že byl úplně mimo světové dění. Nevěděl, kdo je právě prezidentem, který je rok, neznal Vánoce .... Po několika dnech jsem došel k zcela logickému závěru – že je postižený. Bezpochyby duševně, protože takovou zaostalost a nevědomost jsem zažil u člověka pouze jednou, a to u svého prastrýce. Jeho matka si v těhotenství dopřávala dosti alkoholu a on se narodil se srostlými prsty na rukou a myslelo mu to tak pomalu, že ho ani do základní školy nevzali. Vypozoroval jsem však, že Hubert má postižení také fyzické – a to dokonce podobného charakteru jako prastrýc. Na nohou měl totiž pouze čtyři prsty. Tři byly malé, troufám si říct odporně miniaturní a palec zase ohyzdně vyčníval a nutil nohu nosit nejméně patnáctky boty. Pohled na jeho končetiny nebyl zrovna příjemný. Jeho bledá namodralá tvář s šedými kruhy pod očima mi navíc dost připomínala výraz člověka z ústavu.

Byl jsem spokojený, že jsem Huberta odhalil, ale nikomu jsem své domněnky nesdělil. Myslel jsem si, že by to nebylo fér. Každý jsme přece nějaký ....

Během několika následujících týdnů jsem si na soužití s ním zvykl, a protože šupinky se na mé kůži netvořily, byl jsem klidný a snažil se být k němu spíše přátelský ...

Bylo to v naší situaci nanejvýš rozumné, byli jsme přece odsouzeni žít na stejných šesti metrech čtverečních ....

Jednoho dne byl Hubert zavolán k právníkovi a já zůstal v cele s Frantou sám.

„Ty vole, ten chlap je fakt pomatenej! Mám z něj strach, chci aby ho přestěhovali jinam, třeba na samotku,“ spustil vystrašeně.

„Co se ti zase děje, vždyť je docela v pohodě,“ odvětil jsem klidně.

„V pohodě? Děláš si srandu?“ vykřikl, „včera, když jsi měl návštěvu a já tu s ním zůstal sám, vedl hrozně divný řeči. Až mi z toho šel mráz po zádech! Vyprávěl, že není z této planety, a že byl součástí nějaké výpravné mise. No mluvil fakt hrozný nesmysly!“

„A to je všechno? Tak kecal. Víš snad, že je trochu vyšinutej!“

„No ještě ... prej ty lidi nechtěl zabít, ale bránili se a on musel splnit své poslání. Prý nevěděl, že jim může ublížit! Já se bojím, nechci tu s ním bejt zavřeném,“ pokračoval Franta a já zpozoroval hrůzu jeho očích. Tentokrát to asi nebyl jen jeho výmysl. Mluvil opravdu vážně a hlas se mu třásl ....

„Je to opravdu blázen. Doufám, že to brzy zjistí a dají ho tam, kam patří,“ odvětil jsem a tiše hloubal, co vším tím Hubert sleduje. Na mimozemšťany jsem sice věřil, ale nevěřil jsem na to, že by byli schopni se z tak ohromných dálek dostat k nám na Zemi. A už vůbec jsem nevěřil, že by se k nám chovali tak odtažitě jako právě on. Byl jsem rozhodnutý se ho zeptat a upozornit, že nejsme žádní hlupáci, a lži ať předestírá u soudu.

Den na to se udělalo hezké počasí a nám bylo milostivě dovoleno vyjít na betonový vězeňský dvorek provětrat se. Chvíli jsem vedl bujarou konverzaci s kamarády z vedlejší cely. Pak jsem si však povšiml Huberta skrčeného v rohu u zdi. Byl dost samotářský.

Nemluvil skoro ani s námi, natož s ostatními. Naskytla se mi tak skvělá příležitost vyptat se na smysl jeho podivných průpovídek.

„Proč nás krmíš takovými pohádkami?“ začal jsem zpříma, „přece si nemyslíš, že ti to uvěříme. Předpokládám, že něco tak stupidního ani u soudu nezabere.“

„Na co narážíš?“ zeptal se, aniž by byl překvapen mou přímou otázkou.

„Na to, co jsi předevčírem vyprávěl Frantovi, když jste byli sami na cele!“

„Tak to nejsou pohádky,“ odvětil a pohlédl mi přímo do očí, „pocházím ze sousední galaxie.“

„Jak je tedy možné, že mluvíš naším jazykem?“ začal jsem zcela logicky.

„Jednoduše, naučil jsem se ho.“

„Takovou blbost ti mám uvěřit?!“ zasmál jsem se ironicky, „patříš do blázince!“

„Jestli chceš, všechno ti objasním. Ale přestaň na mě zvyšovat hlas,“ řekl opět klidně a vyrovnaně.

„Tak tedy můžeš začít,“ řekl jsem a čekal, co si na mě vymyslí.

„Pocházím z planety Xarium, vzdálené od té vaší několik miliónů světelných let. Spolu s několika dalšími lidmi jsme ve výzkumném ústavu vytvořili  stroj, který  byl schopen tuto dalekou  cestu vesmírným prostorem

zvládnout. Obletěli jsme několik dalších planet, ale obydlené jsme našli pouze dvě. Na jedné, kterou jsme pojmenovali Nirius, je život vyvinut pouze pro dřevnaté rostliny a jednodušší organismy. Velkým úspěchem bylo objevení té vaší, kde žijí organismy anatomicky podobné nám. Říkám podobné ... jste totiž velice málo odolní. Proto jsem nevěděl, že mohu ty lidi, které jsem použil pro výzkum, tak snadno usmrtit. A abych se vyjádřil k znalosti vaší řeči – je velice jednoduchá. Stačilo se napojit na televizní vysílač a po shlédnutí několika pořadů jsme jednotlivá slova rozluštili jako hlavolam pro děti ...“

„Já, já .....,“ zakoktal jsem se v údivu a hlavou mi řádila smršť myšlenek, „já nevím, jestli můžu něčemu tak nepravděpodobnému a divnému věřit. Kdyby nás navštívili mimozemšťané, vědělo by se to, tím jsem si jistý! Proč byste se neukázali veřejně všem?“

„Lidé ze Země ještě nejsou připraveni přijmout jiné civilizace,“ pronesl  a na chvíli se odmlčel. „Ale je mi jedno, jestli mi věříš nebo ne. Můj právník mě dávno odsoudil jako člověka chorého na mysli a nechce se se mnou o tom bavit. Zkrátka mě má za obyčejného vraha. Můžu to koneckonců brát jako část výzkumu,“ uchechtl se trpce a zase se podíval jakoby skrz asfalt někam do jiného světa. Chvíli jen tak seděl a civěl, a pak dodal: „Stejně mě máš za blázna, už ti nebudu nic vysvětlovat!“

Musím přiznat, že jsem byl na pochybách. Proč mu nevěřit? Jeho vyprávění bylo přesvědčivé. Jenže na druhou stranu – stačí špetka fantazie a podobný příběh se zrodí v mysli kdekoho. Samo sebou mě to ale nenechalo klidným. Od té doby jsem ho pozoroval jako ostříž svou oběť. Hledal jsem odlišnosti, kterými bych si dokázal, že mi nelhal. Zároveň jsem se však snažil vypídit důkazy, které by ho usvědčily z fikce.

Sledoval jsem ho v noci, když spal. Prohlížel jsem si jeho ostré obličejové rysy a suchou ještěrčí kůži. Byl jsem na rozpacích a nemohl najít stranu,  k níž se přiklonit. Mnohokrát jsem v noci oka nezamhouřil, protože bych tak mohl přijít o nějaký jev, který by mé rozporuplné myšlenkové pochody poslal správným směrem ....

O pár týdnů později měl Hubert soud, na kterém se rozhodovalo o jeho dalším osudu. Několik obtloustlých přemoudřelců mělo určit, jak dlouhou dobu ve věznici ještě stráví. Mezitím, co byl Hubert pryč, přemýšleli jsme    s Frantou, kolik nesvobodných let mu udělí. Hádali jsme, že jeho trest bude  o něco vyšší než ty naše, protože se přece jen jednalo o horší zločin. Ve skrytu  duše  jsme si  oba  přáli, aby  ho  po rozsudku  přeřadili  do jiné cely, 

protože bychom uvítali nějakého méně záhadného spolubydlícího.

Po několika hodinách vrzla těžká železná mříž. Hubert vešel dovnitř a dozorce za ním okamžitě zamkl.

„Tak co, jak jsi dopadl?“ křikl Franta dříve než jsem se stačil zeptat já. Oba jsme hořeli zvědavostí.

„Dostal jsem trest smrti,“ odpověděl skoro šeptem a sklopil oči k zemi. Stěží popošel ke své posteli a sedl si. Bylo mi ho líto. Jeho tvář nabyla bledosti ještě větší, než byla její přirozená. Z modrých očí se vytratil nekonečný jas, byly prázdné, skoro mrtvé ....

„To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně.

„Prý za neobyčejnou brutalitu při zacházení s oběťmi. Ale oni nechápou, že jsem dělal jen svou práci, náš výzkum!“ rozpovídal se sám od sebe, až mě uvedl do údivu. Asi měl velký strach, protože jindy s námi skoro vůbec nekomunikoval. Nevěděl jsem, co mu nato mám odpovědět. Stále mě nepřesvědčil o svém mimozemském původu, ale myslím, že trest smrti si nezasloužil. Ale jak může soudit vrah vraha ....

„A jak tě odkrouhnou, dostaneš křeslo?“ zeptal se Franta netaktně s krutostí sobě vlastní.

„Něco takového říkali. Prý elektrické křeslo. Nevím, co si po tím mám představit,“ pípl sklesle.

„Ty fakt nevíš, co to je elektrický křeslo?“ otázal jsem se udiveně.

Ne, nevím.“

„Možná lepší, že netušíš, co tě čeká .....“

„Já to ale chci vědět!“

Nebylo mi příjemné něco takového někomu vysvětlovat. Někomu, koho se to tak bezprostředně týkalo. Navíc mě svou nevědomostí zaskočil. Člověk přece nemusí být ani ve vězení, aby věděl jak se v tomto státě provádí trest smrti.

„Posadí tě na křeslo, pevně připoutají ruce, nohy i hlavu a pak do tebe pustí nějakých třistaosmdesát.“

„Čeho třistaosmdesát?“ zeptal se opět jak malé dítě.

„Projede ti tělem třistaosmdesát voltů.“

„Voltů? To myslíte ty vaše jednotky pro elektřinu?“

„Nevím co myslíš tím, že jsou naše, ale napětí se udává ve voltech,“ poučil jsem ho.

„Jo, jasně, taková síla ti spálí tělo na škvarek!“ ozval se Franta.

„Takže říkáte třistaosmdesát voltů ...,“  zašeptal ještě jakoby pro sebe     

a třpyt jeho očí slabě blýsknul ...

Následujících pět dní, posledních pět dní Hubertova života, jsme toho na cele moc nenamluvili. Atmosféra jeho blížící se smrti nás s Frantou děsila. K našemu údivu byl Hubert celkem klidný. Dokážu si představit sebe. Chodil bych jak tělo bez duše a možná bych se pokusil zabít se sám, abych své tělo ušetřil potupného rituálu.

Ale on byl stále stejný jako předtím. Přikládal jsem to především tomu, že nejspíš stále pořádně nepochopil, co ho čeká. Rozsudek nad ním vznesený mě dost mrzel. Stejně jako to, že jsem stále nevěděl, zda tehdy na dvoře mluvil pravdu či nestoudně lhal.

Zanedlouho nadešel onen den. Hubertovi donesli do cely poslední večeři. Nesnědl skoro nic a já se mu nedivil. Jak směšný se mi zdál tento zvyk ...

Pak přišel dozorce a odvedl ho. Mezi dveřmi se na nás Hubert ohlédl jako by nám říkal nashledanou, a mi mu vlídný pohled opětovali. Když se dveře zavřely, ani jeden z nás se neodvážil promluvit. Oba jsme jen leželi na postelích a přemýšleli o životě a smrti. Hlavně o smrti. O smrti našeho spolubydlícího ...

Když uplynula půlhodina, byli jsme si jisti, že to má za sebou. Přemítal jsem, co asi mohl udělat svým obětem tak hrozného, že dostal trest nejvyšší. Možná si ho opravdu zasloužil. Ale jaký byl rozdíl mezi mnou a jím? Zabiješ jednoho nebo tři ... Důležité je rozhodnutí, překonání všech mravních zásad a citů v sobě. A to jsme učinili oba ...

Z mého hloubání mě vyrušil bachař, který rozrazil mříž a dovnitř vešel on. Nemohl jsem tomu uvěřit. Promnul jsem si oči, abych zjistil, zda se mi to jenom nezdá. Byl opravdu živý, ve tváři měl vítězný výraz. Dokonce nás obdařil vlažným úsměvem.

„Sbal si věci, za deset minut pro tebe přijdu,“ zahalasil bachař a opět zavřel.

„Huberte,“ zakřičel jsem, „jak je to možné? Mysleli jsme, že jsi dávno mrtvý!“

„Vždyť jsem říkal, vašich třistaosmdesát voltů ... To může usmrtit pouze tvora z planety Země ...“

Hubert si narovnal věci do špinavého batohu, rozloučil se s námi a pak byl z odporné cely, která byla po dalších devět let mým domovem, odveden pryč.

Dostal milost jako každý, kdo je schopen přežít výkon trestu smrti. Byl první v historii, kdo to dokázal, protože toto pravidlo vymyslel člověk  a určeno bylo zase jenom pro člověka, takže bylo vlastně úplně zbytečné. Dva měsíce po této události byl zákon zrušen.

Od té doby už jsem Huberta nikdy nespatřil. Nejspíše odcestoval na rodnou planetu ……..

Bohumil Jaroš

HUSA A JÁ

MARIE MANNOVÁ

Miluji všechna zvířata. Tedy, téměř všechna. Ráda nemám hady a žáby a jim podobné druhy, i když – uznávám – jsou svým způsobem přitažliví a přitažlivé, ale nikoli pro mne.
Určitých zvířat se bojím, ale zároveň se mi velmi líbí. Tak třeba před opravdovým trojrozměrným tygrem nebo lvem bych dala přednost jeho neškodnému druhovi v knížce nebo na televizní obrazovce. Sice celkem bezpečně lze živé šelmy pozorovat například v zoologické zahradě, ale tam mě zas vadí mříže, které zvířatům vzaly svobodu a vymezily jim životní prostor.
Na safari z výše popsaného důvodu tedy nepojedu, k naprosté ztrátě sebeovládání mně zcela postačí vesnická náves či cesta s kolébajícími se husami. Přitahuji je k sobě jako magnet. Hejno, unisono, zakejhá a žene se přímo ke mně, ba přímo na mě. Já ječíc beru nohy na ramena a několik vytrvalců s vodorovně nataženými krky a s výhružným syčením mě pronásleduje až za vesnici.
Hus jsem se bála už jako malá holka a to i těch našich dvou, ačkoli pokojně seděly v dřevěných posadách na dvorku. Rok co rok vykrmila moje maminka dvě husy – jednu na vánoce a druhou na moje lednové narozeniny. Krmila je „šiškami“. Do velkého škopku nasypala hromadu šrotu, přilila vodu a obojí promíchala velikou vařečkou. Těsto se nesmělo rozpadat ani roztékat, muselo být tak akorát. Potom jsme se obě usadily před roztopená kuchyňská kachlová kamna, maminka si položila škopek s těstem do klína a daly jsme se do práce. Uždibovaly jsme z těsta malé kousky, mezi dlaněmi jsme je rozválely na úhledné válečky – šišky a hned jsme je házely do teplé trouby, kde se po několik dnů mírně sušily. Pak je maminka přemístila do košíku a odtud postupně putovaly k husám.
Ráda jsem se účastnila jejich krmení, ovšem pouze jako divák. Pozorovávala jsem matku, jak se šikovně zmocňuje žlutého zobáku u jeho kořene a mírným stiskem nutí husu, aby ho otevřela. Rychle smočila tvrdou šišku ve vodě, strčila ji hbitě huse do zobáku, ukazováčkem postrčila dál do jícnu a pak už jen opatrným hlazením husího krku pomohla šišce sklouznout do volete.
Velmi se mi ten rituál líbil. Zdálo se to jednoduché, ale jen do doby, než
jsem to musela sama vyzkoušet. Matku zdolala horečnatá chřipka a připoutala ji na lůžko. O domácnost jsem se podělila s otcem, ale o husu se rozhodně odmítl postarat. Nezbylo mně, než překonat velikou bázeň a pokusit se ji nakrmit. Naštěstí už bylo po vánocích a měli jsme jen jednu.
Nabrala jsem si příslušné množství šišek, do hrnku nalila vodu a srdnatě zamířila k husí posadě. Při pohledu na mě se husy nejspíš zmocnilo neblahé tušení, protože začala hned couvat k zadní stěně posady. Sundala jsem tedy stříšku, abych se k ní lépe dostala a střelhbitě jsem chňapla její zobák, ale – jak jsem ihned poznala – ne zrovna šikovně, neboť moje prsty okamžitě pocítily silný stisk čelistí plných droboučkých ostrých zoubků. Křičela jsem, což ptáka podnítilo k dalšímu vehementnímu odporu. Po dosti dlouhé době oboustranného zápolení se mi podařil správný hmat, husu už to asi taky unavilo, takže konečně byl zobák v poloze schopné přijmout potravu. Bláhově jsme se domnívaly – husa i já – že nejhorší máme za sebou. Ať jsem šišku namáčela, jak chtěla, huse do krku nešla. Nakonec se rozpadla, a tak jsem ji zahodila. Opakovalo se to několikrát za sebou. Byla jsem zoufalá, husa taky. Pak se mně přece jen nějak povedlo nacpat jí šišku do zobáku a následnými potrhlými pohyby po dlouhém krku ji dopravit do volete. Se střídavým úspěchem se mi tam podařilo dostat i bytek šišek.
Z posledních sil jsem přiklopila posadu víkem, polohladovou husu nechala osudu a odpotácela se domů. Už si přesně nepamatuji, kolikrát jsme spolu – husa a já – tuhle proceduru podstoupily. Když jsem pokaždé mamince barvitě vylíčila své počínání, projevila s husou hlubokou účast a rychle se uzdravila.
Mám ráda všechna zvířata. Tedy, téměř všechna.
A taky miluji pohádky. Kdyby ona husa byla bývala vševědoucí čarodějkou, určitě by bývala na sebe vzala podobu hada nebo žáby, čímž by se bývala zachránila nejen přede mou, ale dozajista i před pekáčem.
 

Mirka Havránková

TŘI KRÁLOVÉ

JAROSLAV KREJČÍ

I.
„Majore!“ zavolal vychrtlý desátník na důstojníka středních let, pěkné postavy.
„Co je, Martine?“ zeptal se důstojník.
„Právě chlapci z druhé roty zajali podezřelého muže,“ odpověděl desátník.
„V hlubokém týlu a zajatý podezřelý muž? Je to vyzvědač?“
„Ne, pane,“ stále vystrašeně hovořil desátník „říká, že se jmenuje Melichar.“
„Chachacha!“ upřímně se zasmál major. „A co na něm bylo podezřelého?“ ptal se dál velící důstojník.
„Shání muže jménem Baltazar!“
„Na tom není nic divného?“
„To zrovna ne. Ale dnes je pane šestého ledna. Je den Tří králů.“
Zajatý muž byl podezřelý již tím, že byl dopaden na polním letišti vojenské posádky v Havlíčkově Brodě. Na tom by asi nic nebylo, kdyby již od září předchozího roku nebyla válka. Mezi kým? Mezi Českou a Slovenskou republikou.
Rozpoutaly je hanebné nacionalistické cíle Vladimíra Mečiara, druhého slovenského prezidenta a českého Václava Havla, staronového prezidenta, čpícího nerozhodností. Válka vznikla kolem nevyřešených hraničních problémů na Moravě. Jedna strana si přisvojovala nárok na několik dědin a samot, druhá s tím nesouhlasila a naopak. Nejdříve na hranicích propukaly drobné šarvátky mezi pohraničníky. Byli tu i první mrtví, nezřídka z řad civilistů. První vyhlásil mobilizaci na Slovensku Mečiar, Havel až za měsíc po něm. Boje propukaly především v pohraničních horách. Z počátku vítězili Slováci, pak se přiklonilo štěstí na stranu Čechů a s pomocí Boží pronikli až k Váhu. Úspěchy se střídaly.
Muž jménem Melichar byl vcelku zvláštní typ. Byl vysoký, černovlasý, modrooký a hovořil perfektně česky.
„Vyzvědač!“ zněly závěry kontrarozvědky.
Major Novotný si nechal zadrženého muže předvést.
„Jak se jmenujete, chlape?“ zeptal se důstojník„Melichar.“
„Co jste dělal na letišti?“
„Hledal Baltazara!“
„Proč zrovna Baltazara?“
„Musím ho najít, protože už na nás čeká Kašpar.“
Odpovědi podezřelého muže zněly podivným tónem, takovým suše mrazivým, nelidsky bezduchým.
„Pane,“ obrátil se na majora poručík od kontrarozvědky, který s eskortou přivezl muže jménem Melichar.
„Prosím?“
„Mně je to jasné. Buď je tento muž vyzvědač a hledá společníka, jemuž by předal informace. A nebo se jedná o urážku našeho milovaného prezidenta, jehož zadržený nazval Kašparem. Rozkódováno, tento muž s dalším mužem jménem Baltazar chtějí navštívit Havla!“
„Zajímavé varianty,“ podotkl major otráveně. „Zavřít!“
Muž jménem Melichar skončil v posádkové base.

II.
O dvě hodiny později byl v celé posádce vyhlášen bojový poplach. Muž jménem Melichar z posádkového vězení unikl. Prostě se vypařil. Strážný, který zadrženého hlídal, byl mrtev. Měl oddělenou hlavu od těla, ale nikde nebyla ani kapka krve. Vchod ani celé vězení nebylo poškozeno zevnitř ani zvenčí. Zajímavým jevem bylo to, že v cele, v níž pobýval zadržený muž, vyzařoval silný magnetismus. Všechny obvodové zdi, strop i podlaha byly jedním pólem, geometrický střed cely byl druhým pólem. Byl to vcelku nevysvětlitelný fyzikální jev.
Po uprchlém muži jako by se slehla zem. Bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Prostřednictvím televize se o tajemném muži dozvěděl celý svět.

III.
Ten osmý den byl přihlášen na audienci k prezidentu Mečiarovi muž jménem Baltazar. V době války bylo sídlo prezidenta a vlády přemístěno do Zvolena, na slavný Zvolenský hrad. Vzhledem k tomu, že se tato událost stala v době, kdy byl zadržen muž jménem Melichar na havlíčkobrodském letišti, nevěděl Mečiar ani nikdo z přítomných bližší souvislosti.
Vysoký štíhlý muž, mírně prošedivělý, byl po důkladné prohlídce ochrankou předveden před prezidenta Mečiara.
„Čo si želáte?“ zeptal se prezident přítomného muže.
„Pane prezidente,“ začal hovořit Baltazar, „přišel jsem vás požádat, abyste ukončil tu nesmyslnou válku.“
„Vojnu ukončiť? S Čehúny nikdy!“
„Já vás varoval,“ pozvedl prst muž jménem Baltazar, „pokud se sejdeme s Melicharem a s Kašparem, bude to váš konec!“
„Zatvoriť!“ rozkázal Mečiar.
Muž skončil ve starém hradním vězení. Ale ani on tam dlouho nepobyl. Zmizel tajemně jako Melichar v Havlíčkově Brodě. Strážce byl také mrtev, ale trochu kuriózně. Zůstalo po něm padesát dvoukilových masových konzerv. Strážný byl na kousky rozporcován a naskládán do konzerv a to včetně samopalu a nábojů. Večerní zprávy měly o čem hovořit.

IV.
Druhý den, sedmého ledna, se svět dozvěděl radostnou novinu. Česká republika a Slovensko uzavřely mírovou dohodu. V čele mírových delegací stáli předsedové vlád, Milan Uhde a Milan Kňažko. Prezidenti se nemohli jednání zúčastnit. Václav Havel večer 6. ledna utrpěl nervový otřes, asi slabou mrtvičku. Byl hospitalizován na Bulovce.
Vladimír Mečiar ve stejný den a hodinu uklouzl po schodech a utrpěl těžký úraz hlavy. Byl odvezen do Banské Bystrice do Tatranské fakultní nemocnice.

Tři králové se přece jenom setkali !
 

Jana Zichová

MOJE DRAHÁ RODINKA

MONIKA PETRÁSKOVÁ

Znáte to, říká se, že člověk si své příbuzné nevybírá, prostě se do kruhu rodinného narodí.
Někdy máte štěstí na opravdu vzácné jedince, před jejichž podivnými způsoby není úniku.
Tak třeba moje babička s oblibou prováděla nejrůznější kousky, o kterých se domnívala, že jsou žertovné.

Když její dcera byla na táboře, prosila o zaslání něčeho malého, dobrého na zoubek. Balíček, který přišel, neobsahoval ani sušenky ani bonbónky, ale malé kleštičky a kladívko. Zvláštní kategorii tvořily vánoční dárky. Nikdy je před námi nerozbalila a pochybuji, že se na ně sama někdy podívala. Uložila je totiž do skříně a další rok jen nadepsala jméno někoho z rodiny. Tak se stalo, že tatínek obdržel růžovou krajkovanou noční košili, dědeček zelené oční stíny a čtyřletá Martinka huňaté kostkované bačkory číslo deset. I když se nám tyto „dary“ zdály nějak povědomé, vždycky nás pobavily. Po babiččině odchodu tam, odkud není návratu, nám dlouho chyběly. Dnes můžeme být spokojeni, štafetu převzala moje sestřenice a dovedla ji téměř k dokonalosti.
Neomezuje se totiž jen na prezenty vánoční, ale rozšířila své pole působnosti i na svátky a narozeniny. Její darovací rituál začíná telefonátem: „Hele, už máte dort? Jo, tak my přídem.“

Na druhé straně zavládne zděšení, jelikož neomylně tušíme, že náš byteček 1+0 zaplaví početná rodinka. Nejdříve se k nám nahrne zánovní manžel Bobo (má pořadové číslo tři), potom následuje první dítě, druhé dítě, třetí dítě a nakonec sestřenka. Bobo vytasí z igelitky lahváče:
„Dyž nemáš pívo, tak mi dej aspoň votvírák a taky ňáký maso. Snad nemáš to zrní jako minule.“ Sestřenice se mi vrhne okolo krku:
„Všecko nejlepší a tady máš něco pěknýho.“
Je léto a ošuntělý vánoční papír s nápisem „dědečkovi“ napovídá, že nebudu první v pořadí. Když se prokoušu vrstvou izolepy, vyklouzne ven příšerný oranžový trpaslík. Už jsem ho někde viděla, ale kdo byl ten šťastný, si teď nevzpomenu.
No ani nemusím, ozve se příšerný řev prvního děťátka:
„Mámíí, to je můj klásnej prtaslíček, já ho ci.“ Kontruje dítě číslo dvě: „Nebul, máma řikala, že je hnusnej, na vem si rači dort.“
HOP…, dort se seznámil s naším kobercem.
„Tichóó, nebo se de domů,“ vyhrožuje Bobo. Domů se bohužel nejde a my si vzájemně příjemně otrávíme celé odpoledne.

V zájmu spravedlnosti musím přiznat, že i moji potomci umí připravit velmi horké chvilky.
Takový výlet vlakem se stal obávanou pohromou. Dotěrné otázky dětí dokážou pobavit celé kupé. Zrovna nedávno při jízdě do Prahy řešily holčičky otázku zrození, že je přinesla vrána nebo čáp jim těžko namluvíte.
„Tak mami, řekni nám jak to je, ale úplně od začátku, co k tomu potřebuješ.“
Nevím, jak by se čtyřletému dítěti tento problém dal přiblížit, ale napadl mne příklad, slepička a kohoutek. To se mají ti dva rádi, slepička snese vajíčko, zahřívá ho a po čase se narodí kuřátko. U lidí je to podobné, až na to, že maminka má svoje vajíčko v bříšku.
Zdálo se, že odpověď byla uspokojivá a bude následovat další téma. Ale nebylo tomu tak, po chvíli se ozvalo:
„A maminko, když už jsem se jako narodila a nejsem u tebe v bříšku, kam si, prosím tě, dala tu skořápku ?“

Také moje maminka má dojemnou vzpomínku na Prahu. Loňské léto se chýlilo ke konci a babička se rozhodla ukázat vnoučátkům Pražský hrad. Cesta vlakem byla únavná a jít potom pěšky do kopce nezvládneme.
„To se musíme posilnit hranolkami, kuřetem a ještě něco s sebou,“ rozhodly děti. Strmé dlážděné uličky, starobylé domy a schody do nebe správně romanticky naladily některé duše. A co teprve ten výhled na město přímo u hradu.
„Děti podívejte se, celá Praha je tu před námi jako na dlani, není to nádhera?“
„Hele babi, nevím o jaké dlani jako mluvíš, ale můžeš mi zatím vyndat z tašky hamburger?“ připomněl realitu nejstarší výrostek.

Ponaučení, které z těchto jevů vyplývá, je velmi jednoduché. Brát život takový jaký je i s jeho někdy nepochopitelnými úkazy.
Vždyť lidé jsou na této planetě jen na krátké návštěvě a nikdo vlastně netuší, co bude pro jeho další vývoj prospěšné. Tak pozor na potměšilé babičky a šílené sestřenice. Vánoční balící papír zásadně vyhazujte a skořápky si schovávejte. Praha je sice krásná, ale hamburger je hamburger
 

HANKA VLČKOVÁ